O úvod do dalšího rituálu ABHOR se stará skladba „Golden Path“ a už první tóny naznačují, že by nemuselo jít o nic obyčejného - pomalý rozjezd akustické kytary, výrazné basy a klavíru. Sympatické into je přerušeno bouří, ale klávesy se ozvou znovu se stejnou melodií, ovšem poněkud v retro stylu a basa vytažená poněkud nahoru je výborná i nadále. Něco se děje, protože takhle nápadité songy postavené hlavně na syntezátoru pánové v minulých letech neprodukovali. Jak „Vehementia“, tak „In Nostrum Maleficium“ byly poněkud přímočařejšího ražení. Důvod je jednoduchý. Absentoval na nich klávesista Errans Infernorum, který kouzlil s klávesami už na „INRI“ a na novince je opět přítomen. Je tedy nasnadě, že novinková nahrávka je takovým menším návratem k původní tvorbě, ale nepředbíhejme.
Druhou v pořadí je „Hearing Without Fear“, skladba poněkud kytarovější, o to méně květnatá, ovšem ani ta se nenechá strhnout k výraznější řeži a nese se převážně v tempech středních. Zajímavá je ovšem z jiné stránky, z té zvukové. Na první poslech to na mě působilo, jako by se zvuk úplně nepovedl, ale během poslechů dalších jsem se dobral k myšlence, že kolísavost je záměrná a skladba tak dostává jinou, specifickou atmosféru. Ani trojka „Echoes of Desperation and Hate“ neopouští střední tempo, jedná se však o opus mnohem šílenější. Především kombinace kláves a mnoha různých zvuků a hlasů vytváří kolem písně auru až psychotropní. Neberu žádné drogy a stejně mi mysl při poslechu létá sem a tam, jak kdybych byl v transu, a potvrzuje tak má slova o rituálu. Beru každou desku ABHOR jako takový malý rituál, ale to je teď vedlejší. Čtyřka je pak pouhou předehrou k výrazně kontrastující „Scent of Sulfur“. Ta přináší celkové zklidnění a až chlácholivé melodie houslí, jež mohou na někoho působit přímo nepatřičně, ale do atmosféry páté skladby zapadají velice dobře. Skutečnost, že nebude všechno ladit do jednotného hudebního směru, dokazuje „De Vermiis Mysteriis“, v níž opět probleskují známky neklidu, přestože v této kategorii lehce pokulhává za skladbou třetí. Kupodivu se následující „Seven Magic“ nesnaží kontrastovat s předchozím kusem, ale spíše je jejím pokračováním a dočkáme se zde i rychlé přímočaré jízdy, pokud se ovšem dá v případě letošního počinu ABHOR hovořit o rychlosti. Ale asi ano, jedná se o nejrychlejší skladbu, která je však zajímavá hlavně v závěru, kdy se vrátí výrazná basová linka, která v úvodu zmizela úplně do pozadí. V předposlední „Wind Between Fingers“ si po rychlém nášupu opět užívám housle a libuji si nad kontrasty, které mi prozatím album nabízí. To už ovšem do mých uší proudí tóny akustické kytary podbarvené hlasem větru a odříkávaným až mezi zuby drceným textem v podání pana Ulfhedhnira a musím uznat, že i jeho práce s různými vokály nahnala „Ab Luna Lucenti, Ab Noctua Protecti“ plusové body.
Zbývá tedy dodat závěr po mnoha pozorných posleších. Kontrasty, které se táhnou celou „Ab Luna Lucenti, Ab Noctua Protecti“ rozhodně nejsou na škodu, protože nejde o žádné velké střety hran, jež by desku trhaly na kusy. Vše ale není zdaleka tak ideální, jak se zprvu zdálo, například bicí trpí určitou nedynamickou prázdnotou a jsou naprostým protikladem ke kvalitní base a klávesám, největším podílníkům na atmosféře alba, která ovšem sama o sobě nestačí a i přes slibný a silný úvod deska jako celek v průběhu hrací doby poněkud upadá. ABHOR navíc rozhodně nepřinášejí nic nového, spíše se obrací zpět k debutu, což u mě boduje, ale mnohým posluchačům to jistě připadne úplně jinak. Perou se ve mně dva pocity, a sice: spokojenost stojící na příjemné nostalgii vs. jistota, že tahle italská trojice má určitě na víc. Ten první je prozatím silnější, ale…
