Jako první se na podium podívali FDK, kteří patří v mém skromném pohledu mezi absolutní TOP české tvrdé hudby. Jejich dvě poslední alba jsou pro mě geniální porcí hudby a prožitků. FDK jsem viděl již na Břitvě, kdy mě jejich vystoupení maximálně potěšilo, i proto jsem to dnešní očekával s velkým napětím. Konstatovat hned na úvod musím, že zvukově se nejednalo o žádnou parádu, celek nezněl příliš vyváženě a hlavně byl přehnaně nahlas. Pokud se ale oprostím od této skutečnosti, vystoupení jako takové mělo většinu potřebných atribut – ať již energii, technickou zdatnost, zdárně převedenou atmosféru alba na podium a podobně. Sice jsem zaznamenal i pár přešlapů (které byly možná spojeny se zvukem), ale bez těch se obejde pouze málokterý koncert. Jako start byli FDK výborní, jen sem měl možná o něco vyšší očekávání, ale to už je můj problém.
Po FDK na stage naskočili ti, kvůli kterým se celý tento večer uspořádal – HEIDEN. Recenzi na album „Dolores“ jste si mohli přečíst v den vydání, takže ho tu nijak rozebírat nebudu. Po krátké zvukové zkoušce, kdy kapela odehrála jednu skladbu, aby si ozkoušela, že je vše, jak má, se již spustilo intro z úvodní skladby „Tmář“ a začalo tak vystoupení, které obsahovalo všechny skladby z právě vydané desky. Co se zvuku týče, je třeba říct, že jeho přehulenost mě vyloženě srala. Všechno bylo zbytečně nahlas (snad vyjma vokálu). Jak ale čas plynul, tak nějak se s tím tělo srovnalo a začalo vnímat všechny aspekty hudby. Pozitivní bylo, že vynikly i samply, které byly do hudby pouštěny, ty jsou totiž velmi důležitou součástí „Dolores“. Kverd se s vokálem vypořádal docela se ctí, občas byl sice hůř slyšitelný, ale to až taková vada na kráse nebyla. Skladby byly docela dobře rozpoznatelné, měly atmosféru i potřebnou energii. Na kapele je sice znát, že vystupuje spíše sporadicky, takže určitá nejistota tam byla, ale jinak vypadalo vše v pořádku. Velký plus patří určitě i projekci, která podporovala atmosféru koncertu, kdyby však plátno bylo umístěno trochu jinak, nezlobil bych se (ale ono podium víc možností asi nenabízelo). Když to tedy nějak zhodnotím, jednalo se o zdařilý koncert na počest křtu alba, který byl zakončen za asistence dvou pozvaných – Viktora Paláka a Luďka Řezáče.
[Dufaq] Po pokřtění desky „Dolores“ začaly přípravy posledního vystoupení večera. Jihlavské duo TÁBOR RADOSTI si přichystalo své dva oltáře a po krátké a hlasité zvukové zkoušce se prostor Melodky noří do tmy a hustého kouře. A když myslím hustého, tak takového, přes který nebylo ani vidět na účinkující, natož na plátno s projekcí. Mlha byla všudypřítomná během celého vystoupení a byla asi jediným faktorem, který mě na setu trošku štval. Patřím k těm, kterým se v tomhle umělém kouři fakt špatně dýchá. Za normálních okolností bych se asi sbalil a odešel, ale v případě TR jsem zůstal a dusil se až do samotného konce. Pokud bych měl vystoupení srovnat s tím, které jsem viděl a pochválil na Hradbách samoty, nevím, jakých superlativů bych měl použít dnes. Z celého večera měli nejmohutnější a nejpůsobivější zvuk. Tím, že byl oslaben můj zrak a čich kouřem, jakoby zesílil sluch, protože jsem vnímal každý detail, každý sampl. Setlist byl podobný jako naposledy, prolínal staré osvědčené skladby z „Lamat“ a pár aktuálních z novinky „Agartta“. TÁBOR RADOSTI se špatně popisuje. Kdo je viděl živě, ví, co mám na mysli. Každopádně bylo čtvrteční vystoupení nádherným zakončením tohoto příjemného, předvíkendového večera.
Kdo přišel, ví, že to bylo fajn, sešlo se i tak nějak akorát lidí (na poměry dnešní doby a návštěvností koncertů obecně), atmosféra byla dobrá, vystoupení kapel různorodé a kvalitní. Jen víc koncertů, kde bude line-up takto perfektně poskládán a lidi to ocení. A proč jsem na úvod označil dnešní večer jako skromný? Zkrátka proto, že byl úplně v pohodě, přátelské atmosféře a téměř rodinném duchu... A tak to má být.
