Polští BLAZE OF PERDITION rozhodně nepatří mezi kapely skoupé na nový materiál. V roce 2010 jsme si mohli poslechnout debut „Towards the Blaze of Perdition“, EP „The Burning Will of Expansion“ i desku bočního projektu Oremus. No a v říjnu 2011 Poláci přišli s deskou novou, kterou nazvali „The Hierophant“. Probírám se promem a zjišťuji, jak je všechno maximálně ťip ťop. Fotografie i malby vypadají úchvatně, o textech hovořit nemohu, neboť mi je label klasicky neposkytnul a produkce je zkrátka a jednoduše špičková, ne-li téměř dokonalá. „The Hierophant“ je prý vysoce očekává deska a podle toho všechno také zní a vypadá. Mrzí mě, že toto píšu hned na začátku recenze, ale tahle deska vážně není tak extra, jak se tváří být.
BLAZE OF PERDITION jsou výjimeční (to je možná trochu silné slovo) ve dvou věcech. Kytarových sólech a basových linkách. Ty dodávají hudbě vlastní ksicht a nutí vás se do poslechu více ponořit. Víc sólíček a ještě výraznější basu, tedy! Rozhodně se vyplatí vypíchnout i skvělý smysl pro kompozici. Líbí se mi, jak skladby ubíhají a nenudí. To žel nic nemění na mém pocitu, že BLAZE OF PERDITION prostě jen vaří z trendu nastoleném švédskými „Necromorbus Studios“ kapelami. Jen tak bokem, když začíná skladba „I am Thy Plague“, tak si vždy na vteřinu pomyslím, co tady sakra dělá „Storm of the Antichrist“? Nechci tím Poláky urážet nebo jim nadávat do vykrádaček, ale na desce momenty, kdy neslyším BLAZE OF PERDITION, ale někoho jiného, jsou… A není jich zrovna málo. Mimochodem, ten polský zpívaný kousek v závěrečné „The Grail of Transformation“ zní vážně dobře. Škoda, že se polština neobjevuje v textech častěji.
Mám pocit, že desku v předchozích řádcích strhávám víc než by si zasloužila. Podíváte-li se na hodnocení, uvidíte, že není zrovna nízké. BLAZE OF PERDITION nechybí dobré riffy, melodie, energie a domnívám se, že na živo bude vše podstatně lepší. Ale jistě budete souhlasit, ze black metal holt není jen o řemeslném umění.
Shrnutí: „The Hierophant“ je deska dobrá, perfektně zahraná a zpracovaná. Někdy to ale nestačí, zvláště v případech, kdy kapela neumí své hudbě vtisknout duši, kterou by mohla považovat za čistě svou. Mám tenhle styl „ortodoxního“ black metalu hodně rád, ale dostanu-li na něj v budoucnu zase někdy chuť, zvolím asi některé ze zaběhlejších jmen, jako jsou Ondskapt, Funeral Mist, Deathspell Omega nebo třeba Watain. Do přiloženého traileru mimochodem kapela vybrala moji nejoblíbenější skladbu, mezihru "Into the Hidden Light".
K recenzi poskytli: Pagan Records
