Teprve nedávno vzniklý jednočlenný projekt našich polských sousedů klade důraz na ambientní smutek. Marcin, jakožto jediná postava, která má se SACRIMONY co do činění, měl utkvělou představu ukázat, jak se umírá ve strašném návalu kláves, jednotvárných bicích a beze zpěvu. Obraz velehor, jež znázorňuje cover alba, má zřejmě navodit i hudba samotná. Promo, které se objevilo na mém stole, dále mluví o vlivu jakéhosi Guida di Conzi, dobrodruha a skladatele ze slunné Itálie. Ten měl být nemanželským synem renesančního skladatele Carla Gesualda, který proslul nejen svým dílem v oblasti vokální hudby, ale také brutální vraždou své první manželky a jejího milence. Hlouběji jsem poslání a odkaz SACRIMONY nezkoumal, protože mě ve finále odradila hudba samotná. Ta je stereotypním omíláním klávesových motivů a celkově se o metalu vlastně ani nedá hovořit, byť bývá projekt škatulkován jako funeral doom metal. Doopravdy jde o z větší části ambientní muziku, výpravnou a depresivní. Bohužel také postrádající pomyslnou laťku kýče, dramatičnost a v rámci možností také opravdovost. Hudba SACRIMONY je dlouhým nezáživným nic o pěti chodech, dobrým tak možná k uspávání kocoviny po prohýřené noci. Ta se ale brání a poměrně zuřivě. Kompoziční nedostatky doprovází i nedostatky ovládat své nástroje. Klávesy jsou využity naprosto ploše a stejně po celou dobu desky, jen s drobným oživením, což je příliš málo na úspěch. Programované bicí jsou programované tak strašidelně, že se ptám, jestli Marcin disponuje něčím, čemu se říká hudební sluch. Kytary jsou utopené pod patosem klapek, takže jejich důraz je naprosto nevýrazný. Dominance keyboardů je asi záměrná, jak jsem říkal - ambientní dialekt převládá, ale všeho s mírou. Jistá rovnováha by tomu jen prospěla.
Někdy se sice podaří navodit zneklidňující atmosféru (asi dva motivy na celou desku plus podivná deklamace), ale jinak je "...And Abyss He Created" dočista odstrašující záležitost. Slabá, neefektivní, zbytečná. Polák může oslavovat koho chce, ve výsledku je přečtení úvodníku k práci SACRIMONY mnohem záživnější, než produkt samotný. Naděje, kterou jsem si během poslechu slepě pěstoval, nebyla vyslyšena, zato já jsem si vyslechl tohle dílo několikrát a ke změně názoru jsem nedošel. Nemám problém s podobně orientovaným materiálem, ale i ten v sobě musí nést špetku umění. V případě SACRIMONY zatím vidím míň než tu špetku.
Podle mě se jedná o uspěchanou nahrávku, na které bylo ještě třeba zapracovat. Vzhledem k tomu, že projekt existuje jen něco přes rok, mám nejspíš pravdu. Cesta, kterou se Marcin vydal, umí být dobrodružnější i tajemnější. Proto bych byl rád, kdyby se na pár měsíců zavřel, komponoval, zdokonaloval se a s další nahrávkou posečkal. Třeba se pak dočkáme něčeho sympatického.
