Čeká nás bezmála tři čtvrtě hodiny dlouhá misantropicky mrazivá pouť synů „norské temnoty“, která nás provede od elegické invokace hrůzy až k dosažení bran víru smrti. Nejedná se o žádné nováčky, ale o právoplatné zástupce velké norské rodiny, říkající si TNBM. Houstnoucí atmosféru sem tam prořízne hlas z nejhlubších zákoutí temnot, na který se znovu a znovu napojují výrazné kytarové riffy ničící bez milosti vše, co je tak troufalé a zkříží jim cestu. Kytary mají tendenci „bzučet“ a bicí zní občas nepřirozeně (naprogramované), ale tohle je, vážení, undergroundová produkce v plné síle. Při poslechu se mi často vybavují známé norské formace Ragnarök či Svarttjern, obzvlášť pak ve vokále, kde slyším často HansFyrsteho. Album je celkově vedeno v rychlém tempu. Co jiného taky od norského blacku s takovýmto potenciálem očekávat, že. Sem tam ovšem vše zvolní do bolestných pasáží doprovázených klavírem, tamtamoidními bicími a dalšími elementy, které ale opět velmi rychle gradují k ničivé smršti. Máte-li tedy chuť na pořádnou norskou zběsilost, HAT je přesně to, co by vám hudební dietolog podstrčil v „kuchařce“.
Deska není příliš náročná na poslech a dá se do ní proniknout celkem rychle po pár posleších. Takovéto zjištění má tendenci vyvolat okamžité dohady a spekulace, že se jedná o slabotu, která bude nudit... Ale stejně jako krátce tikají hodiny na začátku jediné skladby v jejich rodné řeči „Tilintetgjørelsen“, tak krátké budou vaše pochyby. Tento song považuji za naprosté vyvrcholení čiré chorobné nenávisti ke všem pochybovatelů a spekulantům o tom, že HAT je obyčejnou tuctovkou bez ksichtu. Nemůžu přímo říct, že každá skladba je naprosto jiná a originální, jak to bývá v blackových avantgardách, ale to snad ani nikdo nemůže čekat. Takže! Co budeme potřebovat? Recept je následující: zapojit pořádné bedny, vykroutit volume doprava a jen sledovat agresi, která na nás prší s každým dalším nádechem. Prosté, že? O to víc účinné.
Resumé jest následující… Dobře odvedená práce, kterou jsem očekával, byla naplněna. Když bych „Vortex of Death“ porovnal se staršími kousky, tak musím za sebe říct, že se jedná o nejsilnější dílo HAT, co se produkce i hudebnosti týče. Někdo by si možná řekl, že zde již není moc co inovovat, ale občasné noisově – syntetické pasáže tuto předčasnou domněnku vyvrátí. Oproti tomu „The Demise of Mankind“ bych umístil, co se nápaditosti týče, až za demo, čítající sice pouze 15 minut blasfemie, ale o dost agresivnější. Nová deska má šanci uchytit se v konkurenci ostatních letošních desek na bázi TNBM a určitě si najde své příznivce i místo v žebříčku. Postavil bych ji klidně vedle „Towards the Ultimate“ od Svarttjern. Toto hodnocení je možná odvážné, ale když si desku poslechnete pořádně dle „kuchařky“, tak mi jistě dáte za pravdu, že nenávist skupiny HAT byla, je a bude věčná…
