Již v úvodu této recenze si plně uvědomuji, že bude spousta těch, kteří budou brblat a ušklíbat se nad tím, že těchto několik řádků vůbec vzniklo a že budou v následující době realizovány skrze tuto formu neverbální komunikace. Nedá mi však abych této české metalové „s dovolením“ legendě nevěnoval alespoň pár vět.

Pravda... O black metalu již asi nemůže být řeč, vždyť jediná černěkovová duše byla právě ta nebohá patřící Vlastovi Henychů. Vlasta byl ten hlavní článek, který kapele již na začátku vtisknul ten punc černého kovu, ten to všechno začal (ukončil???). Nepřísluší nám však řešit rozpory či neshody v kapele, a proto musíme respektovat Vlastův odchod a současné složení kapely. Škoda je to bezpochyby nesmírná…

„Tempus fugit“ dostává svému jménu a v tomto případě je toto pojmenování více než-li výstižné. Roky jsou skutečně pryč a stárnoucím pánům nikdo a nic jejich šmrnc nenavrátí. Hlavním člověkem kapely je nyní Ota Hereš, kterého každý zná především z jeho působení v Alkeholu. Ten je nejspíš Otovou primární záležitostí - hudba, chlast a zase ten chlast. „Tempus fugit“ na to však docela trpí, jelikož Otova ruka a „alkeholovská“ poznávací značka je zde vskutku patrná. Není vše ale vždy tak špatné, jak se může zdát. TÖRR v roce 2011 prostě produkují něco na rozhraní „blacknrollu a starého thrashe made in Czech republic“. Proto vám dnešní nahrávka nabízí jedinečnou porci absolutně odlehčeného „black metalu“. Protestanti, volám, všimli jste si, pro koho vlastně dnešní TÖRR tvoří svou muziku? Jedině v tom vidím hlavní poslání této naší stálice. Vždyť tohle je hudba starších harcovníků a jedinců vychovaných v klidných a teplých výčepech, hudba dávno zapomenutých agrometalistů. Tihle fanoušci nestojí o extrémy black metalového podzemí. Touží především po obyčejných a již na tisíce způsobů použitých melodií, které mají stále sílu, dokážou pohnout kamenem a zaplesat u vlasatého srdíčka. Nestojí o bestiální rychlost ani nablýskanost jedinečné produkce.

„Tempus fugit“ tak nabízí jednoduché melodie, ze kterých se vám hlava zcela jistě nezamotá, avšak každý posluchač musí uznat, že kytary jsou zde skutečně na mistrovské úrovni. Ota to již má jednoduše v ruce. Musím se také přiznat, že jsem měl vždy poněkud slabost pro vokál Oty Hereše. Takový ten alkoholem a nikotinem narušený hrdelní projev. Zde ale všechny vokální party padají jako kosa na kámen a je tomu tak dobře. Krásně srozumitelný, jednoduše zkomponovaný a stylově pojatý zpěv. Opět vítězí jednoduchost a nenucenost.

Lehce rozporuplné pocity přináší zvuková stránka alba. Čas od času mám pocit, že bicí jsou postaveny příliš vysoko a lehce převyšují vše okolo sebe. Na druhou stranu je však toto pojetí zvuku dosti dynamické a svěží. Je to tedy 1:1.

Nevím, nakolik „Tempus fugit“ splňuje všechna kritická měřítka všech těch, co křičí do tmy za monitorem nebo na nějakém diskusním fóru, ale celkový dojem z hudby tohoto nosiče je pro mne veskrze pozitivní. Soudím, že mezi nejpovedenější záseky patří „Zoufalá", "To smrt jsem já" a pilotní "Tempus fugit“. I když jak se říká, sto lidí, sto chutí.


Pokud jste se pročetli až sem a máte pocit, že tento text není recenzí, ale spíše jakousi úvahou, máte pravdu. Kdybych měl tuto nahrávku soudit skutečně přísně, nejspíš bych ji poměrně strhal. Ale neudělám to. Mám k tomu dosti pádný důvod. „Tempus fugit“ mě neskutečně baví a dokážu si její poslech opravdově užít. Prostě pohodový, nenáročný poslech, který má čas od času pořádné koule. Většina lidí by si měla nejspíš uvědomit skutečnost, že TÖRRu už čas skutečně utekl a v dnešní době je už především kapelou, která odkazuje k minulosti dávno ztracené a realitu si vykládá po svém, tedy jako hru na black metal.