Je vůbec možné najít black metalového fanouška, který by neznal tuto legendární formaci, jejíž historie sahá až do roku 1992? Kapelu, jenž vyrůstala ve stejných letech jako Immortal a další norské legie zkázy? Ano, hovořím o ISVIND, formaci, jenž prošla pětiletým půstem v letech v letech 1997 až 2002. Ale o tomto následující řádky nebudou. V loňském roce se nám dostal do ruky jejich nový výplod „Intet Lever“, který se na nás přisaje jako morová miasma! Pokud by si někdo myslel, že by snad ISVIND v tomto, po 15 letech vydaném plnohodnotném albu, nějak „vyměknul“ a následoval by odkaz moderních továren na peníze, jako je Dimmu Borgir, tak má smůlu (ostatní, chtít něco takového by bylo značně zvrácené). „Intet Lever“ si zachovává svůj „isvindský“ ksicht. Bicí tepou jak o závod, kytarové pily se zařezávají stále hlouběji do ušních bubínků a k tomu ten mrazivý zpěv s typickými „uch“ vložkami?... Album jede nekompromisně dopředu a během poslechu se teplota vzduchu v místnosti (nebo alespoň ve vyšší sféře vaší mysli) rapidně sníží. ISVIND není v překladu „ledovým vichrem“ z hecu, ale plně vystihuje mrazivou atmosféru jejich nahrávek. Když už se letošní zima nevyvedla, tak zde máme alespoň nějakou tu kompenzaci. Na albu zaujmou i další prvky, jako jsou sborové zpěvy, které rozhodně nepůsobí rušivě?, naopak ke kytarové bouři zapadají. Mizí stejně rychle jako se objevily.
Je to „jízda“ od začátku do konce, těžko se zde hledá doopravdy slabé místo, které by tam nemělo být a rušilo atmosféru alba. Pár songů ale převyšuje ty ostatní. Osobně jsem si oblíbil „Intet Lever“ aneb první stopu stejnojmenného alba, která začíná jakýmsi „dobýváním se kamsi“. Nemohu na to najít jiný výraz, jelikož to doopravdy vypadá, jako by se nějaká krvelačná mrazivá mrcha lámala do chatky, kde spí nic netušící křehká dívka. Jakési intro však nezabírá moc času a do popředí se dostávají bicí, které nás pak provázejí celou skladbou. Dost zajímavou věcí je i vokál, který mi ve vyšších pasážích evokuje démonickou recitaci naruby napsané bible. Dalším zážitkem, o kterém se prostě zmínit musím, je „Vaginamaria“. Sám název je skvostný, že. Sice v tom slyším kytarovou pasáž, kterou použili i Oranssi Pauzu v songu „Lupen tuntematon“, ale to mi vůbec nevadí. Bicí sem tam drobet ustřelí, ale jednou je to holt černý kov a žádný rádiový megahit. Osobně mi to tam nepřekáží, ba naopak tento prvek vedl ke zvýšení pozornosti při poslechu. Jak album netradičně začalo onou „loupačkou“, tak pozvolna zmrzne v „Himmefjelu“, písni hranou ve středním tempu. Pokud bych měl loňské dílo srovnat s předchozí tvorbou (hlavně pak s albem „Dark Waters Stir“), tak si myslím, že chvilková pauza kapele neuškodila. Zrodily se nové nápady, přidaly se zajímavé riffy a samozřejmě se vylepšila hudební produkce, i když z původního labelu Solistitium se ISVIND stal nezávislým.
ISVIND se tedy vrátil po 15 letech v plné síle a kydl nám na talíř porci black metalu, který se klidně může zařadit mezi staré pecky, které vznikaly v době, kdy se tato odnož vyvíjela a měla svou true duši. Nekompromisně do vás napere koncentrované severské zlo, o kterém není potřeba pochybovat. Jak už jsem řekl - hanit není co a proto se mohu s klidným svědomím uchýlit k vyšší metě hodnocení.
