Možná vás napadne, proč recenze na tolik očekávané album, které vyšlo už koncem září, vychází až nyní. Velmi dlouho jsme čekali na odpovědi od GLORIOR BELLI, což mi však docela nahrálo do karet. Ačkoliv jsem „The Great Southern Darkness“ měl k dispozici již před vydáním, měl jsem velké obtíže s poslechem. Z mnoha důvodů, které popíši na dalších řádcích, jsem se nedokázal na jeden zátah prokousat ani do poloviny nahrávky. Cosi ve mně mi v tom bránilo. Tak jsem v záplavě dalších desek tuto na nějaký čas odložil a vrhnul se na ni později. Abych se dostal k tomu, co mi zpočátku tvořilo takové problémy. Po „Meet Us at the Southern Sign“ jsem samozřejmě očekával další posun, odklon či další experiment. Hodně se mluvilo o jižanském blues a samozřejmě i rockových vlivech. První dojem však působil velmi rozporuplně. Nějaký výrazný rozdíl mezi „TGSD“ a „MUatSS“, jak jsem očekával, nebyl. Skladatelský rukopis se zapřít prostě nedá. Zvuk, tempa i kompozice si nejsou tak vzdáleny. Vše působilo spíše smíšeným pocitem. Zvrat přišel až při poslechu po zmíněné odmlce. Najednou jsem album začal vnímat zcela jinak. Pokroucená realita se roztříštila na střepy a já konečně spatřil její pravou tvář.
„The Great Southern Darkenss“ má zcela jiný koncept. I přes mnoho podobností s předchozí nahrávkou je však zcela odlišná. Mluvit o ní jako o black metalu zdá se být již téměř kacířská myšlenka. Do hudby GLORIOR BELLI vklouzlo velké množství rockovosti i zmíněného blues. Rozvláčněná tempa a melodie, krkolomné, avšak nikoliv násilné zvraty a konečně i opravdu „jižansky“ působící atmosféra. Žádné „klasické peklo“. Spíše pomalu plynoucí venkov, zmítaný okultismem a špetkou černé magie. S kloboukem na hlavě a žvýkacím tabákem ve škrani. Deska plynule ubíhá, jako chomáč pouštní trávy po prérii, který se občas dostane do spárů silného poryvu. Skladby gradují jedna za druhou a provedou vás několika rozdílnými směry. Od uvolněných „rockovek“ ovoněných bluesovým aroma po ďábelštější a vyprahlejší hoblovačky. Kytary řinčí a řežou. Basové linky jsou omamné jako hadí jed. Pomalé pasáže působí jako úpal, který je kletbou šamana voodoo. Nad kaňonem se stahují mračna a přichází pozvolná temnota. Vše je zahaleno do tmy a strachu. Černý ďábel si nás všechny podmaní…
Jak už jste asi z textu pochopili, během „druhé šance“ přišel nečekaný zvrat. Nejen, že jsem se dostal desce na zoubek, ale přišel jsem jí i na chuť. Je vcelku úsměvné, jak můj názor vygradoval, stejně jako samotná deska. Na jednu stranu klidně a uvolněně působící nahrávka v sobě však skrývá něco daleko víc, než se na první pohled může zdát. Velmi vychytrale a umně zkomponovaný materiál však nebude asi po chuti každému. Na to si i vsadím.
Jak tedy tohle všechno uzavřít? Otázka, která nebude mít jednoznačnou odpověď. GLORIOR BELLI nahráli desku, která své kvality skrývá, odhaluje pozvolna a ne úplně každému. Její atmosféra však dokáže pohltit a zcela ovládnout posluchačovu mysl. Jen je třeba si k ní najít cestu. Mně to trvalo velmi dlouho. Výsledek však stál za to. Snad se i vám podaří najít v „The Greath Southern Darkness“ to, co mně.
