Nebývá obvyklé, aby česká metalová kapela vyrazila nahrávat své album do zahraničního studia. Diskografie Inferna je početná a každý titul má svůj specifický a zpravidla undergroundový sound. Ne že by snad poslední album „Black Devotion“ nahrané ve studiu Shaark mělo špatný zvuk, ale stále jako by mu něco chybělo. Snad určitý feeling a přístup, který není možné v místních nahrávacích studiích nalézt; něco, co ve své hudbě a produkci skrývají kupříkladu alba jako „Salvation“, „Casus Luciferi“ nebo „Dödens Evangelium“ – jistě víte, o kterých kapelách mluvím. A právě tyto takřka legendární desky byly nahrány za účasti Toreho Stjerny, majitele studia Necromorbus. Za asistence vydavatelství Agonia Records bylo nahrávání v Necromorbus Studios zamluveno na dobu dvou týdnů. Z finančních důvodů a rovněž i kvůli Toreho vytíženosti byly po mnoha odkladech domluveny termíny dva. Ten první proběhl nedávno, od 14. do 21. ledna, a byly během něho nahrány rytmické kytary a bicí. Druhý termín, během kterého budou nahrány kytarové aranže, basa a vokály, proběhne pravděpodobně v červnu tohoto roku. Pojďme se tedy podívat, jak tento náročný, avšak obohacující týden vypadal.

V pátek 13. ledna v noci jsem se sešel se členy kapely, abychom vyrazili směrem na polské Katovice. Tam na nás v šest ráno čekalo letadlo, které nás mělo dopravit do hlavního města Švédska – Stockholmu. Cesta Polskem byla až překvapivě obtížná. Hromady sněhu (zpravidla neodklizeného) a brzké ranní hodiny jen zvyšovaly už tak nepříjemné zpoždění, které jsme nabrali ještě před samotným začátkem cesty. Ku naší úlevě jsme na letišti stačili naše zavazadla odbavit včas. Podle slečny u terminálu nám do uzavření přepážky zbývaly pouhé dvě minuty! Nechali jsme se zkontrolovat poměrně unavenou a vlažnou letištní ostrahou a nastoupili do připraveného autobusu, který nás na runwayi odvezl o pár desítek metrů dál k připravenému růžovo-fialovému letadlu. Kdo z nás čekal sličné letušky, nebyl rozhodně zklamán, jako bonus navíc aerolinky dodaly i letušáka-metrosexuála, kterému nebylo rozumět téměř ani slovo anglicky, natož polsky.

Po dalším zdržení způsobeném odklízením sněhu z runwaye se letadlo konečně odlepilo od země, my zanadávali na přetlak v uších a upadli do limba. Krátce před přistáním jsem se podivoval, kolika jezery a říčkami je okolí Stockholmu protkáno. Hlavou mi běžely myšlenky, zda jsme si náhodou nespletli letadlo a neletěli do Finska. Ale ne, mrňavé letiště Skavsta se nacházelo na území Švédska, cca hodinu a půl cesty od Stockholmu. Námi (tedy mnou určitě) obávaná celní kontrola se nekonala, stačilo jen směnit peníze, nakoupit svinsky drahé lístky na autobus a vyjet. Švédská krajina je zpočátku zajímavá, ale často monotónní. Zasněžené, mírně zvlněné louky zdobí dřevěné domy a farmičky, ale po většinu času tvoří výplň okna jen nahnědlé, rozeklané skály. Cesty jsou na rozdíl od polského tankodromu rovné, uklizené. Mohli jsme tak zkoušet bídné kvality foťáku, komentovat věci kolem nás, bavit se, či prostě jen klimbat, dokud autobus nedorazil do autobusové centrály ve středu Stockholmu.


barák, skála, sníh, stromek...chrrrrrr
S Torem Stjernou toho rána již nějaká SMS komunikace proběhla. Postávali jsme tedy v centrále, pokukovali po Švédkách a čekali na někoho, s kým jsme se nikdy nepotkali, a upřímně řečeno jsme si ani nebyli jistí jeho vzhledem. Tore si nás naštěstí našel sám. Po nezbytném představení a potřesení rukama jsme nastoupili do jeho vozu a vyrazili do studia. Tore Stjerna není zrovna ukecaný chlápek, ale tu určitou (podle mě typicky švédskou) odměřenost skvěle nahrazuje jeho profesionalita a klidná povaha. Každopádně jsme se cestou do studia shodli, jak je architektura ve Stockholmu podobná té naší české. Osobně jsem si ani nepřipadal, že bych byl v zahraničí.

Studio samotné leží ve čtvrti Alvik, která je od centra Stockholmu vzdálená cca 15 minut cesty metrem. Oblast to je průmyslová, takřka připomínající domovské Karvinsko/Ostravsko, ale s tím rozdílem, že vzduch byl průhledný a nesmrděl. V dané oblasti nebylo kromě samotného studia nic zajímavého a naše procházky v této oblasti tak byly zpravidla omezeny jen na trasu studio – obchod. Ten, ačkoliv solidně zásobený, totálně selhal v přísunu kvalitního alkoholu. Pivo, nebo spíše pivní limču, jste mohli sehnat pouze ve variantách s obsahem alkoholu 2,8 % a 3,5 %. Víno mělo procenta dvě a Cider jsem raději ani nezkoumal. Za celý týden jsme narazili pouze na jeden obchod s alkoholem, kde jste si museli vystát řadu jako v bance poté, co jste si vybrali z početného množství všelijakých vín a whisky. Vodka byla vzácná a o rumu a dalších pro nás samozřejmých pochutinách zřejmě Švédi nikdy neslyšeli. Ne že bychom byli takoví alkoholici, ale několik kvalitních piv, či pár panáků něčeho ostřejšího přijde po mnoha hodinách nahrávání vhod. Ceny potravin byly ve Švédsku srovnatelné s těmi našimi; snad jen s malým rozdílem. Vše se muselo násobit třemi, haha. Týden založený na stravě z konzerv, pizzy a piva ve slevě tak mohl začít!

Do studia samotného nás uvedl Tore se svou manželkou. Jak se můžete přesvědčit na fotografiích, studio bylo zařízeno opravdu skvostně. Odhlučnění bylo zařízeno vkusně a efektivně. Nikde se neválela plata od vajec, či další levné DIY materiály. Vybavení studia bylo uloženo na policích či ve skříních – a že ho bylo! Doporučuji vám nahlédnout na oficiální stránky studia, kde je podrobný výpis veškerého hardwaru. Prostor studia sestával ze tří místností. Nahrávací, kde byly později složeny bicí a rovněž ji kapela využila jako zkušebnu. Největší místnost byla „pracovní“, ve které trávil Tore Stjerna nejvíce času, neboť zde měl svůj počítač, mixážní pulty, zesilovače, předzesilovače, zkrátka většinou elektronického vybavení. Třetí místnost, do které se vstupovalo z chodby, byla odpočinková. S gaučem, televizí, dvd přehrávačem, playstationem, hromadou časopisů a filmů a stěnami vyzdobenými vinylovými deskami Ondskapt, Watain, Funeral Mist, Adorior a dalších. Pokušení je všechny ukrást a odvézt si je domů bylo velké, hehe. Po uvedení do studia nám byl předložen vtipný, i když přísně vyhlížející „studiový řád“, který ale nemusel být dodržován až příliš úzkostlivě. V kostce v něm stálo: nechovejte se jako prasata, nechčijte po zemi a zamykejte po sobě. Spánek byl umožněn v samotném studiu (ačkoliv to bylo proti zákonu) a nemuselo se ležet jen po zemi. Oba gauče byly pohodlné, jeden z nich byl navíc rozkládací a ve vedlejším miniskladu (kde se nacházelo ještě další vybavení studia) byly i matrace. Ještě dodám, že přes chodbu se nacházela skvěle vybavená kuchyň a sprcha. Náramně se nám ulevilo, že jsme následující týden nemuseli trávit takzvaně „na pankáče“.


I když unavení cestou a nedostatkem spánku (Tore na tom nebyl o moc lépe, jak sám později přiznal), na odpolední siestu nebyl čas. Po krátkém zabydlení byla na programu výměna všech blan na bubnech, jejich složení a následné ladění. Tore si za Sarapisove asistence počínal s maximální pečlivostí a neustále upravoval pozici mikrofonů. A když se zdálo, že už je vše připraveno, na řadu teprve přišlo vybírání zvuku. Vyměnily se čtyři šroťáky, jeden ride, neustále se štelovalo vše možné a do toho se ještě zvuk upravoval ve vedlejší místnosti. Produkce nové desky byla původně založená na soundu alba „Dödens Evangelium“, zvláště díky jeho jakoby vzdálenému a mírně zastřenému zvuku. Avšak říkám „původně“, neboť i přesto, že si Tore Stjerna představu kapely k srdci vzal, tak se zvukem nejen bicích udělal něco, co mi vyrazilo dech. Jen škopky samotné zněly opravdu brutálně a mě napadlo, že takhle asi zní rozbíjení kamenů někde v ponurých katakombách.

Už při nastavování a posléze nahrávání bicích byla zřetelná Toreho záliba v klasické metalové produkci nepoškozené přílišnými digitální úpravami. Využití triggerů bylo minimální, stejně jako následné úpravy bicích v PC. To sice vyžadovalo Sarapisovo maximální soustředění a preciznost, ale výsledek stál za to. Avšak nepředbíhejme. Čas pro nahrávání během prvního dne byl kratší. S nahráváním se začalo až kolem třetí odpoledne a končilo se přibližně po 4-5 hodinách. Vypadalo to následovně: Sarapis bušil do bicích v nahrávací místnosti, Tore seděl u svých dvou monitorů a po pravici mu seděl Ska-Gul, který Sarapise doprovázel na kytaru. Skladby se pochopitelně nahrávaly po kratších úsecích. Pauzy mezi jednotlivými úseky byly zpravidla vyplněny komentáři na danou pasáž, kontrolou, zda je vše zahráno bez chyb, hecováním bubeníka, aby přidal, případně úpravou tempa „clicku“. Ale vzhledem k náročnosti nového materiálu byla nejčastější fráze ve studiu: „Try Again“, což je slovní spojení vskutku jednoduché, a tak mě jakožto tlumočníka nebylo potřeba příliš často. Takže kromě sledování samotného nahrávání jsme si s Adramelechem našli čas i na koštování slivovice.

Kolem osmé hodiny večerní se kvůli všeobecné únavě s nahráváním přestalo. Hříšným ale nenáleží pokoj, a tak se ještě večer v nahrávací místnosti zkoušely závěry dvou skladeb. No jen si to představte, kdo z vás by nechal na svém pracovišti a zdroji příjmů, plném drahého zařízení, spát čtyři v podstatě neznámé lidi, a ještě jim dovolil bez dozoru používat své vybavení? To v Necromorbus Studios nebyl žádný problém. Po krátké pauze se ještě přibližně dvě hodiny zkoušely různé riffy, jejich vzájemná propojení a vše ostatní, aby závěry dvou posledních, nedokončených skladeb byly opravdu plnohodnotné a ničící. Až poté se našel čas na zábavu a relaxaci u filmů s Louisem de Funesem, klasických metalových živáků a alkoholu. Pocit, že se právě nacházíme na opravdu kultovním místě, byl přebit pocitem pohody – ten první den ve studiu opravdu pohodový byl!


Druhý den, tedy v neděli, už vše ubíhalo podle klasické šablony. Budíček v 10, lehký úklid studia, aby Toreho netrefil šlak z hromady plechovek od piva, snídaně, hygiena, káva a tak dále. A vždy něco po 11. se začalo znovu nahrávat. Navázalo se tam, kde se předchozí den skončilo. I když bylo včerejší nahrávání kratší, Sarapis počal nahrávat bicí party již třetí skladby. A měl co dělat, neboť ten den ho čekaly téměř samé sypačky. Ale abych vás nemystifikoval, pomalejších pasáží je na novém albu také dost. I přes intenzivní včerejší zkoušení nebyli ještě členové Inferna se závěry dvou skladeb úplně spokojeni. Nahrály se tedy zbývající tři skladby a po krátké domluvě s Torem byl ještě nějaký čas věnován dopilování dvou zmíněných závěrů. Zcela nahrané tak byly bicí až třetím dnem ráno, kdy navíc ještě proběhla podrobnější kontrola bicích partů všech pěti písní, zda neobsahují nějaké kiksy či nepřesnosti. Ty se pochopitelně našly, ale to nebyl nijak velký problém. Tore Stjerna se k Sarapisově výkonu vyjádřil více než pochvalně a shodli jsme se, že mnohdy je lepší, obsahuje-li nahrávka menší excesy, které ale podpoří uvěřitelnost a živost bubenického výkonu. Ale na rovinu: Sarapis odvedl opravdu kvalitní výkon, a tak editování bicích, které probíhalo na konci samotného nahrávání, nebylo (k úlevě Toreho) příliš náročné.

Kromě dokončení bicích partů byl třetí den ve studiu výjimečný i tím, že se vybíral zvuk rytmických kytar. Bylo samozřejmé, že si Tore nedovolí klasické diletantství, kdy se kytarové nástroje prostě jen zapojí do aparátu a výsledný zvuk se tvoří hlavně v počítači, pomocí ekvalizérů, efektů atd. Avšak takové kejkle, které se ve studiu prováděly, nečekal asi nikdo z nás. Z nahrávací místnosti bylo kvůli akustice vyklizeno naprosto vše, zůstala v ní pouze bedna a mikrofon, jehož pozice byla neustále pozměňována, aby zvuk snímal co nejlépe. Jednou z Toreho žádostí na kytaristu Ska-Gula bylo, aby měl před příjezdem svou kytaru zkontrolovanou specialistou, což mělo zabránit problémům s nesprávně fungující elektronikou a tak dále. Jeho kytara byla v pořádku, i přes malý problém s baterií, který Tore vyřešil zapůjčením náhradní baterie, kterou s sebou měl na turné s Watain. Zatímco se sedělo u Simpsonů a lehce odpočívalo, Tore Stjerna poletoval po studiu, neustále přepojoval všelijaké kabely, chystal efekty a zesilovače. Po chvíli bylo na čase se opět vrátit, obklopit Ska-Gula a počkat si co se bude dít. Jak možno vidět na fotkách, ve studiu se nacházely dva zesilovače Marshall a po jednom kusu Peavey 5150, Mesa Boogie, Engl Fireball a Orange Dual Terror. Pro zkoušení byl vybrán sled tří riffů, které dle uvážení kapely rozumně představovaly novou desku. Nikdo z přítomných ve studiu není fanouškem moderního, „velkého“ zvuku, a tak se stále drželo plánu, tedy zvuku ve stylu „Dödens Evangelium“. Zároveň bylo nutné, aby produkcí neutrpěla čitelnost ani těch technicky nejnáročnějších riffů. Ale podobně jako tomu bylo v případě bicích, konečný zvuk předčil očekávání a srovnání s Ondskapt, či kteroukoliv jinou kapelou, bylo zbytečné. Zesilovače se vyzkoušely všechny, i ten pro black metal netypický Orange. Upřímně řečeno, ať už by se použil kterýkoliv z nich, zvuk nové desky by byl velice dobrý, ale ani Tore, ani Inferno se nehodlali spokojit s málem. Tore experimentoval, pouštěl nám nahrávky různých zesilovačů, aniž nám řekl, který právě hraje. Vybírání bylo těžké, zlom ale nastal poté, co byla vyměněna kytarová bedna v nahrávací místnosti a Toreho napadlo použít zesilovače Mesa a Engl zároveň. Volba začala být jasná. Po krátké diskuzi o ladění kapel, se kterými Tore spolupracoval, bylo dohodnuto, že předtím, než bude padla, se ještě vyzkouší nejžhavější kandidáti, tentokrát s podladěnou kytarou. To se ukázalo jako skvělý nápad. Zmíněný sled tří riffů se všem přítomným v éčku už poněkud obehrál, ale když jsme jej poprvé uslyšeli v nižším ladění, skrze zesilovače Mesa/Engl, musím říct, že výsledný dojem nakopával prdel!! Avšak konečné rozhodnutí bylo odloženo na další den, neboť všichni byli neustálým poslechem celkem dojebaní. Na řadu tedy opět přišlo večerní sledování filmů, popíjení (tvrdý chlast už došel), kytarový jam, či náklep v Gran Turismo 2 (Mortem vs. Inferno 1:0).


V úterý ráno byli opět všichni odpočinutí a začalo se tedy s poslechem nejžhavějších kandidátů na post „zesilovače/ů rytmických kytar na novém albu Inferna“. Je k podivu, co dovede byť jen malý rozdíl ve zvuku. I přesto, že mezi některými zesilovači byl rozdíl pro nepozorné ucho téměř nepoznatelný, byl tam a v žaludku jste cítili, že není úplně zanedbatelný. A co teprve, když Tore pouštěl nahrané ukázky a s každým opakováním riffu prohodil ladění kytary. Rázem nám přišly riffy nahrané v éčku nemastné, neslané. Volba ze včerejška zůstala nezměněna, ba bylo jasnější, že bude použita kombinace zesilovačů Mesa a Engl s kytarou naladěnou v D. To Tore kvitoval s povděkem, neboť jemu samotnému se zvuk líbil také. Nahrávání se mohlo posunout do další fáze.

Pokud jste nedávali v předchozích řádcích příliš pozor, shrnu pro vás, že teď bylo na řadě nahrávání rytmických kytar pěti skladeb, které se na novém albu Inferna objeví. Po vybrání zvuku nebyl tedy důvod otálet a mohlo se začít s první skladbou. Vzhledem k užití dvou zesilovačů bylo nutné nahrát každou skladbu celkem čtyřikrát. Levý a pravý kanál, pro každý zesilovač zvlášť, teprve poté bylo možné dosáhnout kýženého soundu. Album samotné bude mít okolo 50 minut, dovedete si tak možná představit, jak jsou jednotlivé skladby zhruba dlouhé. Ale délka nebyla jediným problémem, mnohé riffy jsou technicky velice náročné a nebylo snadné je zahrát bez jediné chybičky.

Ska-Gul po Toreho pravici nahrával opět na etapy, což ale neusnadnilo mnoho, neboť veškeré kytarové stopy musely perfektně ladit nejen s bicími, ale i mezi sebou. Hlášku „Try Again“ jsme tedy opět slyšeli celý den. Po několika hodinách nahrávání se objevily i problémy se soustředěním. Já už ani ty evidentní přehmaty nebyl schopný postřehnout, Ska-Gul měl naopak slyšiny a hledal chyby i tam, kde žádné nebyly. A i sám Tore musel napínat pozornost, jak jen to bylo možné. Zvuk kromě své masivnosti rovněž i poněkud zhrubnul a vyžadoval podstatně soustředěnější poslech. Každá stopa byla po svém nahrání ještě důkladně kontrolována a některé riffy byly nahrány znova, dokud nebylo jejich provedení dokonalé. Člověk musel tedy již zákonitě začít blbnout, ale to se projevila opět síla obou zesilovačů zároveň. I když už jsem se sám cítil mírně otrávený z poslechu jednoho a toho samého, konečný poslech mi vždy dodal důvěru a nemohl jsem se ubránit nutkání si třeba alespoň pořádně zahrozit. Nutno dodat, že večer po takovém nahrávání byl velice ospalý. Alkohol došel, po Alviku se dlouhé výpravy podnikat nedaly, a tak bylo na každém, jak svoji mysl na chvíli vypne a pročistí, než půjde na kutě. Ještě dodám, že poté, co se nahrály první dvě skladby, pracoval Tore Stjerna ještě chvíli na zvuku připravovaného oficiálního DVD Watain.


Jakým způsobem se Tore vyznal v té záplavě kabelů a zdířek mi je záhadou
Pátý, středeční den pokračoval stejně jako ten předešlý. Vstát, uklidit, nakoupit a nahrávat. S tím rozdílem, že na Ska-Gula se těšily jeho složitější kousky. Nahrávání cca 20 minut hudby se protáhlo na 8 hodin, a to se ještě nahrávání poslední kytarové stopy odložilo na další den! Bylo zajímavé sledovat, jak si Ska-Gul ještě pohrává s konstrukcemi několika stop. Některé experimentálnější riffy, které jsem znal ještě z demo ukázek a o kterých jsem si myslel, že už hnusněji znít nemohou, byly transformovány ještě v něco zvrhlejšího. Výraznější změnu přinesl až čtvrtek. Ráno se opět klasicky překontrolovaly včerejší stopy a dokončil se předposlední song. Kapele zbývaly tedy dva nahrávací dny a poslední skladba. Bez většího stresu se dokončila i ta poslední a večer nám konečně zbyl čas i na prohlídku samotného Stockholmu. Jak jsem uvedl někde před dvěma tisíci slovy, do samotného centra města to bylo asi 15 minut cesty metrem. Připomněli jsme si informace z wikipedie, že se Stockholm „pyšní“ nejdražším MHD na světě a tak jsme za hromadný zpáteční lístek utratili 200 švédských korun, což je asi šest stovek na naše, haha. Ale stálo to za to. Střed Stockholmu sice Prahu v mnohém připomíná, ale rovněž ji v několika aspektech překonává. Spousta budov je krásně nasvětlených a načančaných, člověk tak cestou nevěděl, kam dřív s očima. Teď už jen najít ten slavný obchod s chlastem! Po konzultaci s několika místními jsme jej opravdu našli. Nenápadně zastrčený pod budovou kina, mezi dalšími stánky se vším možným. Jak již bylo řečeno, výběr měli vskutku podivný, a tak naše vybírání na základě poměru výkon/cena bylo složité. Pokud to někoho zajímá, vítězem se stalo jakési australské víno, ze kterého mě příští ráno nádherně bolela hlava.


Máš to špatně, vole! Try again.
Avšak vrcholem výletu po Stockholmu byla návštěva samotného centra a starého města (Gamla Stan). Jedná se vlastně jen o jakýsi malý ostrůvek propojený se zbytkem města několika mosty. Černá vodní hladina ve spojení s nasvícenými budovami tvořila opravdu zajímavý vizuální spektákl. Jediným zklamáním toho večera tak byla jen pohodlnost místních obchodníků, kteří své obchody zavírali již před šestou večer. I slavný královský palác či Nobelovo muzeum byli již zavřeny. Plní dojmů jsme vyrazili zpátky do studia.
Vzhledem k završení první etapy nahrávání bylo na čase lehce slavit. Otevřelo se víno, Adramelech se Sarapisem se nás hodlali ohromit svými kulinářskými schopnostmi a la „narvi-všechny-špagety-do-hrnce-a-do-dalšího-kastrola-hoď-všechno-co-najdeš-v-lednici“ a mohli jsme se přežírat, ožírat, prdět a čumět na Ramba, či poslouchat poslední desku Blut aus Nord.

Pátek byl pro nás vlastně posledním dnem ve studiu Necromorbus, neboť v sobotu ráno jsme již museli být připraveni na odlet. Po Toreho příchodu jsme se věnovali pozornému poslechu všech pěti skladeb. Nic nebylo opomenuto, každá stopa seděla tak, jak měla, každý úder pasoval. A zajímavá vás, jak vlastně nová deska Inferna zní? Novinka samozřejmě obsahuje spoustu vazeb na předchozí počiny kapely, ale je jasné, že v sobě má i něco nového. Rozhodně však nečekejte modernu za každou cenu, důraz je dán na ponurou atmosféru, mírné užití disharmonie a zuřivost, která je vlastní každé desce Inferna. Ale těžko soudit právě teď. Další etapa bude stejně důležitá jako ta první, neboť minimálně dvě skladby jsou z velké části postaveny na kytarových aranžích, které se budou nahrávat až za několik měsíců. Také bude zajímavé sledovat, co s už s tak bestiálním zvukem natropí basová kytara a vokály. Těžko vyvozovat nějaké závěry, ale už teď je jasné, že se bude jednat o zásadní desku, která strhne bouřlivé reakce, a to nejen v České republice.

Zatímco se Tore Stjerna věnoval editování bicích, my byli „nuceni“ se věnovat lenošení, virtuálnímu vraždění civilistů a dalším kratochvílím. Po rozloučení s Torem ještě Ska-Gul a Sarapis neodolali a chopili se na chvíli kytarových nástrojů a tamních zesilovačů, aby si společně na chvíli zahráli. Před třetí hodinou ranní jsme opustili studio a vyrazili směrem na autobusovou centrálu. Cestou jsme také poprvé spatřili, jak vlastně vypadají opilí švédové. Na letišti samotném jsme po více jak dvouhodinovém čekání už jen vymýšleli, jak se jen zbavit proklínaných švédských korun, které se utratily jak jinak než za pivní patok pochybné kvality. Ale co, hlavně když teče… Hodina a půl v tom samém přihřátém letadle jako před týdnem, další dvě hodiny autem skrze polský tankodrom a byli jsme zase zpět. Doma a ve všední realitě.


Adramelech, Ska-Gul, Tore Stjerna, Sarapis
Těžko se takový týden popisuje nebo shrnuje. Jistě mohu hovořit i za členy Inferna, že spolupráce s někým, jako je Tore Stjerna, je ohromná čest a zkušenost. Teď již nezbývá nic jiného, než vyčkat do června, kdy bude pravděpodobně nahraný zbytek „Omniabsence Filled By His Greatness“. Do té doby čau.