TENHI, finské uskupení, které svým dílem zasáhlo bezesporu kromě příznivců ambientu či neoklasikou inspirovaného folku i posluchače žánrů tvrdšího ranku, přichází s novou dlouhohrající deskou. Ačkoliv v jejich případě jde a vždy šlo o čistě melodickou záležitost jemnějšího vyznění, oblibu u vyznavačů temného hudebního spektra bez rychlostního omezení jim nelze upřít. Jejich tajemství spočívá v neuchopitelné atmosféře balancující mezi melancholií zatěžkanou zádumčivostí, ospalou zasněností a jakýmsi zbožným obdivem k mytickým přírodním silám svébytné severské krajiny. Po celých pěti letech tedy TENHI přináší novou studiovou nahrávku. Ačkoliv si mezitím mohli fanoušci ukrátit chvíli čekání kompilací „Folk Aesthetic“, jež shrnuje jejich tvorbu od roku 1996 po dobu následujících deseti let, přeci jen poté až do konce loňského roku nastalo delší tvůrčí ticho. To ovšem přineslo své ovoce. Navíc ona pomyslná sklizeň přišla v ten nejlepší čas. Plná chuť pozdního sběru dozrálého v ledovém chladu totiž lépe vynikne právě v mrazu a tichu zimního přítmí. Příjemně ospalá nálada alba jakoby přímo vybízela k zastavení, zamyšlení…putování ztichlou říší snů ponořenou v chladné, hebké mlze či něžně pohřbenou pod bílou sněhovou přikrývkou.
Stejně jako na minulé desce přesahuje počet skladeb číslo deset a jazykem je (nikoliv překvapivě) opět finština ve své básnické a mnohdy i archaické podobě. Ani pestrost používaných nástrojů neutrpěla žádnou redukci, můžeme zde slyšet vše, na co jsme u TENHI zvyklí a co je činí tak trochu obtížně zařaditelnými do jednoho konkrétního žánru. Pro „Saivo“ tato vlastnost platí obzvláště výrazně, neboť jemné minimální aranže a čistě ambientní intermezza jsou zde zastoupena v hojném počtu. Pokud bych už měla zvolit nějaké orientační označení, nebyl by to čistě folk ani žádný akustický darkwave, ale nejpravděpodobněji asi „folk-ambient“. Takové spojení se snad nejvíce blíží melancholickému a přitom zcela vyrovnanému charakteru nové desky.
Skutečně musím přiznat, že jakkoliv se „Saivo“ může zdát jako smutná, skličující, neveselá hudba, deprese či snad jen špatná nálada jsou asi to poslední, co mi během poslechu přišlo na mysl. Navzdory tklivým tónům a převažujícímu melancholickému, snově pomalému tempu totiž z posledního počinu TENHI číší spíše harmonie než sklíčenost, spíše duševní vyrovnanost než vnitřní neklid, strach či smutek. Melodie sice mají jistý mrazivý náboj, ale je to mráz utišující, který pozvolna na okno vykresluje krásné krystalické struktury. Lze slyšet temný podtón táhnoucí se napříč celým dílem, jde však o přirozený soumrak konejšivě zastírající ztichlou zimní krajinu, která se ukládá k poklidnému spánku. „Přírodní“ atmosféru nepatrně dotváří též výsledný zvuk nahrávky. Charakteristický polotichý vokál s decentním echem dohromady s čistými nástupy jednotlivých nástrojů totiž působí, jako by kapela hrála na nějaké samotě uprostřed lesů. A dozvuk je někdy tak šikovně tlumen, až se může zdát, že je pohlcován silnou vrstvou měkkého sněhu.
Osamělost, ticho, mlčení opuštěného místa, klid a chlad noci tak nemusí nutně znamenat nějakou neblahou předzvěst a nahánět strach. TENHI nám novou deskou nabízí přirozené využití takového okamžiku k zastavení, zamyšlení, k bližšímu pohledu na vnitřní řád přírody, jejíž jsme nedílnou součástí. A ať už ono utišení, nalezení duševního klidu či zimní odpočinek znamená v přeneseném smyslu slova cokoliv - třeba i spánek věčný, i s tím je dobré se smířit.
K recenzi poskytl: Prophecy Production
