„Toto věčné obvinění proti ukřižování budu psát po všech zdech, kdekoliv nalezených. Mám písmo, které dokonce i slepí budou schopni vidět. Nazývám křesťanství jedním ohromným prokletím, jednou ohromnou skutečnou mravní zkázou, jedním ohromným instinktem pomsty, pro který není smysl dost malý! Nazývám to jednou nesmrtelnou skvrnou na lidské rase!“ ...píše se u dveří k oficiálním stránkám norské black metalové stálice Gorgoroth. Toto jsou dnešní Gaahl a Infernus. Ty tam jsou časy vypalování kostelů první poloviny let devadesátých. Pánové, i když si zmíněný text vypůjčili od F.W. Nietzscheho, začali nad křesťanskou problematikou nejspíše přemýšlet hlavou, nikoli benzínem a sirkou. A nejen nad ní...
Pojmout black metal za jinou končetinu a přesto si udržet svůj nepopiratelný rukopis může být velký problém. První takové náznaky přicházely ze stáje Gorgoroth již na albu „Incipit Satan“, kde nás Gaahl, Infernus a tehdy ještě King, Sjt. Erichsen a Tormentor hodili do kaluže progresivity, elektroniky, industriálnosti a snad i avantgardnosti. Na „Twilight...“ nám naopak tahle kaluž téměř vyschla a pozornost byla přikládána střednětempým skladbám, které místo zběsilého tahu na branku chtěly útočit promyšleností a propracovaností, změnami nálad, poloh a aranžmá. Všechno to sice zní moc pěkně, ve výsledku bylo však „Twilight...“ utahané a mnohem více nudilo než bavilo.
Co nás tedy čeká na „Ad Majorem Sathanas Gloriam“? Ve své podstatě je album po třech letech přímým nástupcem „Twilight...“ a to na všech frontách. Jen zvuk je méně archaičtější, snad více uhlazený. V pomalejších pasážích často zaslechnete zvuky ne nepodobné směsi „novodobého Norska“ a některými prvky odkazuje na aktuální sound kapel Mayhem či Keep Of Kalessin. Tvorba zůstala zaštítěna duchem "Soumraku ..." jen byla dotažena mnohem dále. Precizně zahraná, skladatelsky nápaditá, do jisté míry progresivní. To je „Ad Majorem Sathanas Gloriam“. Hlavně se ale „Tolkienovci“ dokázali na aktuálním počinu vyvarovat hlavnímu neduhu minulé desky - nudě. Krom úvodní vypalovačky „Wound Upon Wound“, která je zběsilou jízdou chaotického rytmu a vzpomínkou na staré časy, se totiž album vyznačuje slovem, které vystihuje mnohé... Modernost. Je takový zvuk a stavba skladeb, jsou takové Frostovi bicí a Infernovy kytarové postupy, je takový Gaahlův vokál, který nesází jen na co největší uřvanost a krásně mění hlasové polohy, nakonec je pak takové i celkové vyznění desky. „Ad Majorem Sathanas Gloriam“ je albem spíše na soustředěný poslech, než na zběsilé paření kdesi pod pódiem. Změny tempa, nálady či celkového pocitu z poslechu zde nejsou ničím zvláštním. Pánové dokáží vyzdvihnout zajímavé momenty, dokáží odreagovat v pomalejších částech i připíchnout uši k bedničkám, kdy jen se jim zamane. Právě hraní si s náladovostí jednotlivých momentů a přechodů z agresivnějších do klidnějších pasáží skladeb si zde velmi cením. „Ad Majorem Sathanas Gloriam“ je jednoduše řečeno albem mnoha aspektů a skrytých zákoutí, kterým je oproti „Twilight...“ zábavné naslouchat. Gorgoroth na aktuální desce dokazují, že trocha progresivity a středního tempa nemůže black metalu ublížit, ba naopak.
Zatímco takoví Mayhem se dají za opravdové hudebníky považovat již několik let, nyní i Gorgoroth, zarytí do podvědomí fans jako ortodoxní raraši, dali definitivně najevo, že s jejich tvorbou musí počítat už i posluchačsky náročnější fandové černého kovu. Pokud bych pak měl opět vyzdvihnout jednu skladbu, byla by to závěrečná "Prosperity and Beauty", kde si Infernus vystřihne krásnou kytarovou pasáž v čase kdesi kolem čtyřech minut. Skladba v sobě skýtá vše z toho, co album nabízí a je krásnou tečkou za tímto nejpovedenějším kouskem v nové éře Gorgoroth.
