Kdysi jsem kdesi četl – v recenzi na „Grave Human Genuine“ to bylo – že DARK SUNS sice vytvářejí zajímavou hudbu a mají potenciál zaslouženě zaujmout, ale především jsou kapelou využívající současné trendy v progresivním (ach, má to slovo ještě vůbec svůj původní význam?) metalu. Tehdy jsem tento názor mírně zaslepen počátečním poblouzněním odmítal, když však vidím, kam se současní progressive metaloví velikáni vydali na svých posledních albech, prohlášení o progresivnosti DARK SUNS tak trochu ztrácí svoji kredibilitu. Pousmání a prostá ignorace „Orange“ by tedy byla na místě, kdyby platila pouze druhá polovina v úvodu řečené věty. Myslím ale, že DARK SUNS přes svou podivnou reputaci dostávají i prohlášení o jakémsi „zaslouženém zaujetí“.

Z(V)pě(ř)t(e)(d)
U podobných staromilských excesů se většinou zmiňuje, že kromě prokázání lásky k minulosti je třeba ukázat také snahu o určitou progresi nebo jinou přidanou hodnotu ze strany kapely. Už toto samotné je myslím téma hodné diskuse. Pro srovnání: Mikael Akerfeldt z OPETH prohlašoval, že je „Heritage“ silně inspirované sedmdesátkami, zní však jako OPETH. Snaha o bezmyšlenkovitou kopii je ale dle mého nejen (samozřejmě) zbytečná a samoúčelná, ale také velice těžko proveditelná, obzvlášť pokud hudebník (kapela) už má vybudované určité sobě vlastní výrazivo. Podle slov kapely není název tak úplně inspirovaný výrobcem kytarových zesilovačů jako spíš výsledkem spontánní myšlenky, jejímž cílem bylo naleznout barvu nebo jinou jednoduchou asociaci s albem. To je kompletně nahráno živě, což je na něm znát. Tento způsob totiž umožňuje být blíže výsledné hudbě, zároveň omezuje pozdější nápady a iniciativu. Zda je to výhoda či naopak, záleží na přístupu.

Zní to...netypicky
Zvuk nahrávky se obrací zády současnému přeprodukovaně-umělému trendu (sice ne v tak velké míře jako „ostatní“, je to ale pozitivně znát): je živelný, organicky přítomný, čistý a čitelný, každý nástroj je slyšitelný a nahrávka je díky tomu prostorná, přímo vybízející ke zkoumání, jak jsou jednotlivé prvky celku poskládány, jak na sebe navazují. Dialog je to přinejmenším zajímavý a „Orange“ se díky tomu dobře poslouchá. Jak jsem přemýšlel nad výrazivem kapely a jeho vlivem na výsledek retrospektivní nahrávky, na „Orange“ je tento aspekt pochopitelně velice výrazný, když se k podobnému kroku rozhodnou DARK SUNS snažící se hledět spíše prospektivně. Nejvýraznějším spojovacím prvkem je hlas zpěváka, který měl velkou roli už na atmosféře předchozích počinů. Zde jednak vzniká zajímavý kontrast s hudbou samotnou: zpěvákův hlas totiž máme spojený se vzpomínkami na „Grave Human Genuine“ a „Existence“, zatímco zbytek slyšitelného spektra nám říká něco jiného. A nejen v tomto odběru působí hudba a zpěv kontrastně, nýbrž také při onom zkoumání vzájemné interakce jednotlivých aspektů nahrávky. Chvílemi mívám pocit, jako by kytary hýřily hravostí, radostí ze života a z úžasného zvuku, zatímco zpěv jako by se je snažil alespoň trochu usměrnit. Hudba však nezůstává svázaná, naopak působí ještě hravěji. Přesto se nemůžu zbavit určité skepse. Snad proto, že vokální linky vznikly až po nahrání nástrojové části a trochu tak vypadávají z nevyřčeného konceptu živého alba, které by podle mého mělo působit především spontánně.

Mimochodem, „Orange“ je evidentně úplně jiné než předchozí nahrávky kapely, v celkovém dopadu na posluchače je skok velice výrazný a nesedí do teorie přirozeného vývoje. Tytam jsou melancholické nálady, tytam jsou potemnělé pasáže vizualizující svět v podzimu svého života.
Přiznávám, že stále nejsem schopen vyhnout se srovnání především s „Heritage“ od OPETH a určité předsudky nesměle mi šeptající do ucha neumožňují „Orange“ vidět jako samostatnou nahrávku.


Heuréka?
To je chybějící aspekt, který jsem hledal. Album je zvukem i tempem poměrně dynamické, přesto je založené primárně na technickém provedení více než na samotném působení na posluchače, tedy to, co já vyhledávám u hudby hlavně. A myslím, že mám na to právo – i při zmíněné dynamice a pokusu o soustředěný poslech je velice náročné (ne-li téměř nemožné) udržet pozornost a docenit komplexnost slyšeného, pokud to neobsahuje nějaký soudržný prvek. Jistě, do určité míry záleží výsledný posluchačský požitek na subjektivních preferencích. Pokud však myslím koncept alba jako hudebního celku, který je zde vzhledem ke skladbě kompozic uplatnitelný, není „Orange“ schopno takto fungovat, udržet konstantní pozornost a emoční dopad. Často se rozpadá na jednotlivé aspekty, které jsou vpravdě působivé, ne však dostatečné k tomu, abych jej bral jako komplexní hudební cestu/svět.
Jakkoliv konečně tento verdikt může znít, stále si nemyslím, že závěr by měl vyznít takto negativně. Jak jsem totiž řekl na začátku, “Orange” si to nezaslouží. Výše popsaný pocit u mne totiž panuje pouze, snažím-li se novinku vidět jako pevnou a naprosto legitimní součást diskografie skupiny a tak nějak celkověji. Jednotlivé skladby totiž fungují velice dobře, nechybí jim počáteční zaujetí lákající k vyslechnutí, dynamika na všech úrovních, ani ta tolik důležitá a všeobjímající atmosféra není pryč, je jen jiná. Myslím, že dostatečně důstojným závěrem bude trochu klišoidně konstatovat, že “Orange” je dospělým albem, které evidentně muselo vzniknout a my bychom to měli respektovat a neohlížet se příliš přes rameno. Jednak tam totiž nic nového nenalezneme (i když i o tom by mohlo být řečeno něco jiného) a ani to nikam nezmizí, není tedy důvod toužit po tom samém. Dialog totiž neprobíhá pouze mezi nástroji, vokálem, náladami, ale mezi všemi aspekty spojenými i nespojenými s hudbou, celkový výsledný obraz tak nemusí být konstantní, měl by se měnit, proto vůbec vzniká. Nebo ne?

PS: Zpěvákův falzet v sedmé skladbě je značně nepříjemný.

K recenzi poskytl: Prophecy Productions