O některých kapelách léta neslyšíte – stáhnou do ústraní a po osmi letech přijdou s novou deskou. Stejně je tomu i v případě italské OPERY IX, která svého času byla pro dost lidí celkem fenoménem. I já ji poslouchal se zaujetím, zvláště pak třetí opus „The Black Opera“ z roku 2000 jsem sjížděl poměrně často. Pak kapela rozjela trilogii věnovanou čarodějnictví o dílech „Maleventum“, „Anphisbena“ a pak… dlouho nic. Třetí část trilogie nese název „Strix - Maledictae in Aeternum“ a vyšla až na konci ledna 2012. Přestože si myslím, že od zmíněné černé opery má hudba Italů spíše sestupnou tendenci, byl jsem přirozeně zvědav, jak jejich paradoxně-bizarní návrat bude vypadat.
Tajemný „Prologue“ vypadá zajímavě a je jak také jinak tvořen chrámovými zpěvy a klávesami, atmosféra hustá a neklidná a po úderu hromu naléhavá pasáž a sborové zklidnění. S prvními tóny „1313“ ovšem přichází vystřízlivění a atmosféra je ta tam, zvuk se výrazně vyčistil a úvodní kus se nese ve středním tempu, ve kterém se tak trochu utápím, a přijde mi, že do black metalu má tohle řádění hodně daleko, spíš připomíná až příliš precizní propojení deathu a doom metalu s lehkou příměsí kovu černého, to vše provedené ve velmi starém tradicionalistickém stylu. Celé je to stylově až „ancient“, jen tem zvuk mi k tomu vůbec nesedí. Netvrdím, že je to bez nápadu, někde kolem poloviny se objevuje luxusní brnkaná pasáž a ke konci přijde i zrychlení, takže snad nebude tak zle a v dalším průběhu hudba nejspíš zase nějak ožije. A sakra, ožila. Ovšem rozhodně ne způsobem, který bych očekával a byl mi výrazně po vůli. „Dead tree ballad“ je totiž především ve své počáteční fázi prachobyčejnou hopsavkou a úvodní riff je neskutečně obehraná lumpárna, za kterou by se nemusely stydět ani severské humpa-žumpa pumpy. Vše poněkud napravují klávesy tím, že přidají skladbě na atmosféře a uberou na tempu a vše pak přejde v nářez rychlejší. A tady přichází moment, který říká, že ne úplně všechno po zvukové stránce bude v naprostém pořádku. Všiml jsem si toho už ve skladbě předchozí, Dalamarovy bicí občas ulétnou (zvukově) směrem vpřed a poslech desky značně narušují. Uff, no tak jsem docela rád, že je takových věcí jako „Vox in Rama“ postavených na temnotě klávesových nástrojů a z vokalistova odříkávání „In nomine patris, et filius, et spiritus morti“ podloženého kulisou tohoto nástroje v závěru první části skladby běhá mrazík po zádech, jenomže druhá část veškeré klady své první sestry maže a z její celkové délky je zajímavá jen cca. minutová pasáž, zbytek je jen ukázkou sice dobře naservírované, ale přece jen nudy. Už jsem skoro v polovině a pořád se ne a ne do snažení Italů vpravit. Mám pocit, že tu atmosféra jednou je a podruhé není, nebo je otočená úplně naruby, třeba thrashově znějícími kytarami a v tom zřejmě bude zdroj mé určité nespokojenosti.
Následující „Mandragora“ je jen nepatrným oživením, žel oživením spíše v jiných dimenzích metalu, než bych od OPERY IX čekal. Tak třeba sólo v úvodu je až heavymetalové, kytary thrashově ostré a hlas pana M. stále stejný, takže tam, kde se hudba přiklání k black metalu, zní poněkud fádněji. I přesto, že je tato skladba výraznější především ve druhé polovině, patří k lepším momentům alba. Jen na konci se nešťastný virbl vynoří a opět vše přeřve, což se mu velice dobře daří i v úvodu sedmé „Eyes in the Well“. Zvláštní, ale i ona je mnohem silnější v pomalejších a táhlejších úsecích, než v těch šlapavých, ty mi začínají připadat jak nahrávané přes kopírák a nebýt klavíru a sympatické kytary basové (oba nástroje se ale nejvíce projevují právě v místech pomalejších), unudil bych se k smrti. Na druhou stranu ale musím říct, že jde snad o první song, kde nejde atmosféra na úkor rychlosti a naopak, a že se tu snad povedlo muzikantům vše tak nějak lépe skloubit. A dokonce to vypadá, že jsou schopni si zde nastolený trend i udržet do v pořadí osmé „Earth and Fire“. Právě ona mi nakopala zadnici už při prvním poslechu, možná proto, že skutečně šlape. Jisté výhrady bych zřejmě našel i tady, kupříkladu některé necitlivé rytmické změny a samozřejmě virbl, leč vzhledem k již doposlechnutým trackům jde o věcičku náramně povedenou.
Druhá dělená skladba na „Strix“ v podobě „Ecate“ jakoby ani na album nepatřila, respektive uvozovala, jak to jen nejlépe říci – skryté EP – asi. Předně úvodní rituál mou osobou hodil o mnoho let nazpět. Velmi dobrá a temná záležitost, která se celkem sympaticky přelila v část druhou s velmi pěknými dvojzpěvy a přestože ani zde bych příliš nemluvil o black metalu (na to jsou riffy moc lehké), netrpí tahle skladba neduhy předešlých a je zajímavá. Kdyby se tak podařilo kapele udržet trend i v následující skladbě, mohl bych říct, že závěr alba je vydařený. Jenomže to by se opět nesměla přihlásit věrná společnice nuda, plynoucí z dnes už popsaného tradicionalismu. Alespoň zpěvákův projev je zde mnohem animálnější a drží tak „Nemus Tempora Maleficarum“ na úrovni lehce nadprůměrné. A jsme téměř u cíle. Bezesporu nejlepší skladbou, alespoň z mého pohledu, je „Historia Nocturna“: jednak svou silnou dynamikou, kytarami až podezřele hýřícími nápady a v neposlední řadě i částí písně, kde se objevují nástroje pro OPERU IX zcela netypické. Jen nevím, kde se to tam k čertu vzaly dudy, ale oživení to je. Musím říct, že poslední kus placky je klasická ukázka toho, že Italové umí hudbu složit, umí ji zahrát a podmanit si posluchačovu duši i nyní a to celkem dobře, žel tohle přesně jsem čekal od celého „Strix - Maledictae in Aeternum“ a nedočkal se.
Nepřísluší mi soudit, zda se kapely mají vracet, či raději zůstat mrtvé. To je čistě v jejich kompetenci a uvidíme, zda OPERA IX bude pokračovat i nadále. První krok k návratu právě udělala, otázkou je, nakolik byl pevný, aby na něm mohla do budoucna stavět. Dle mého názoru je začátek hodně vrávoravý a pevnost do chůze se vrací (tedy v případě alba) až po 40 minutách, během kterých se kapela jakoby rozehrává, aby nám ukázala, v čem je její síla ve zbývajících devětadvaceti. Samozřejmě, osm let je dlouhá doba a tenhle závěr může jít na vrub skutečnosti, že jednotlivé skladby vznikaly v různých obdobích, a proto je to takové rozhárané a neuhlazené. Závěr desky pak dává naději tomu, že by OPERA IX mohla či měla úspěšně pokračovat, ale přece jen – čekal jsem od návratu, tedy od „Strix…“ celkově více.
K recenzi poskytl: Agonia Records
