Po docela nedávném seznámení s novinkou Lutomyslu se nyní alespoň na chvíli navrátím ke kořenům, tam, kde začaly první krůčky páně vzývajícího se stejně jako celé jeho snažení. V roce 1999 vznikl projekt pod názvem Profane Solitude a za vším stála, tak jak je tomu i nyní, jediná persona – Lutomysl. V nynější tvorbě sekunduje při nahrávání bicích Amorth, zda-li tomu tak bylo dříve, nemám ponětí. Jedno je ale jisté, Morbid Winter records vydali na CD kompilaci složenou z jediných dvou nahraných materiálů – „Awakening...“ a „Emptiness“, Ravenheart udělal později to stejné, s tím rozdílem, že vše je zaznamenáno na dnes již nedokonalém mediu, ale na mediu s nepřekonatelnou silou věků, tedy na MC. Vznikl celek nazvaný „Awakening in Emptiness“, jenž je kromě názvu celý azbukou, heh. Nemohu tedy sloužit s názvy písní, které neumím vyslovit, natož písemně zaznamenat.
Tak, jak tomu bývá nyní v Lutomyslu, tak i dříve byl kladen velký důraz na kytarovou melodiku, která vyvstávala nad zbytkem instrumentů a společně s vokálem tvořila zjevnou symbiózu. Jakkoliv jsou momenty na „Awakening in Emptiness“ silnější nebo slabší, můžete si po jednom vyposlechnutí být jisti, že při opětovném poklepání na bubínky poznáte o co jde. Při „pohledu“ na vokál, který se nikdy nedal definovat jako čistě black metalový, (i když definujte mi doslova ten pojem) je jasně slyšitelný v té době jiný Lutomyslův hlasový vývoj. Z části je to zapříčiněno i zvukem, který se kategoricky a bez ostychu řadí mezi ty lepší než má například debut „The Challenge“, ale i tak bych mu nedal nálepku „dobrý“.
Zpět k melodiím. Většina písní má v podstatě podobnou strukturu, která není nijak složitou. Chce zapůsobit přímočarostí, jednoduchostí, nějak se nesnaží poutat změnami nálad, ale nechává posluchače na pospas sobě samotnému – „Na, tu máš, když se ti to bude líbit, jedině dobře a sleduj mou další tvorbu, když ne, zapomeň.“ Pokud se tedy nejedná vyloženě o předehru, vsuvku nebo nějaký sampl na konci písně, můžeme se pohybovat v několika melodiích za nezměněného tempa klidně i 6 minut.
Zde narážím na jedno úskalí co mi vadí, mimo občasnou monotónnost. Většinu skladeb bych ořízl minimálně o dvě minuty, pak by byl materiál silný a zmiňovaný tah na bránu by se ještě více prohloubil. Takto jsou to jen pouhé výkřiky do tmy. Vůbec, celkově při pohledu na nemastné - neslané Lutomyslovi prvotiny, dnešek a na úplné počátky ještě pod Profane Solitude, jsem zmaten vývojem. Na jednu stranu mi přijde Profane Solitude jako dobrá myšlenka, ale nedotažená do konce. Její pokračování, čili prvotina „The Challenge“ mi přijde obdobně nedomyšlená jako „Awakening in Emptiness“, vše je tak napůl. Vyšší potenciál se projevil až u „I(')MQUI(nt)ESs/cENCE“, aby se díky „Zima Ludstva“ proměnil v prach. Od té doby je vše jen a jen lepší a snaha sklízí tížené ovoce a vyvrcholení nadešlo dílem „Catharsis“, které je bezpochyby nejkreativnějším a nejlepším dílem v historii Lutomyslu. Ostatně, jsem rád, že Ulvberth podporuje méně známé kapely, ono se samozřejmě může leckomu zdát Profane Solitude kvalitní (Stačí kdyby někomu byla puštěna skladba třetí a určitě by chtěl slyšet i další, poněvadž ta je dle mého na albu nejkvalitnější – jednoduchá stavba, velký důraz kladený na frázování a silnou nosnou melodii, rychlejší tempo a ve výsledku velmi chytlavý efekt.), zejména těm, kteří v hudbě nehledají nějaké nové objevy, postupy či další rozvojové aspekty.
Jako vzpomínkový artefakt bude „Awakening in Emptiness“ působit vždy více než dobře.
