S napětím jsem očekával, s čím tentokrát BORKNAGAR přijdou. Ač milovníkem Garmovské a Vortexovské éry a postupným zatracovačem Vintersorgovy přítomnosti u téhle kdysi tak invenční smečky, pokládal jsem si ale vždy za povinnost alespoň si každé nové album poslechnout, ať už to byl „Epic“ nebo prázdné plácnutí do stojatých vod v podobě „Origin“ a bestofky „For the Elements (1996-2006)". „Universal“ mě pak zklamal asi nejvíc z této sady nahrávek. Vortexova hostující přítomnost nahrávce nijak nepomohla. Proto jsem jen skepticky přijal informaci, že se Vortex ke kapele vrací a asi už jen ze zvědavosti poslechl první vlaštovku, kterou kapela umístila do éteru. „Roots" na první poslech neslibovala žádnou změnu k lepšímu, ale tušil jsem, že se zkrátka nehodí k takovému poslechu, že jako druhá nebo třetí na desce může fungovat. „Urd“ vás nakopne dynamickým zvukem, nejlepším v jejich historii. Materiálu to moc pomohlo – vyniknou tak propracované finesy jednotlivých nástrojů a skladby mají nabíjející drive.
Vintersorga jsem zbožňoval v dobách Otyg a u prvních alb Vintersorg, kdy se netlačil do výšek a svůj pěkný sytý baryton používal s citem. Od jeho nástupu k BORKNAGAR se asi snažil vyrovnat svému předchůdci, začal tlačit na pilu tak, že se jeho projev rovnal mečení, doslova jako by tahal kočku za ocas. Proto mě jeho výkon tentokrát tak příjemně překvapil, Vintersorg se totiž vyřádil ve screamech a growlingu. Tak pěknej řev jsem od něj v životě neslyšel. I v čistých polohách (až na výjimky) se netlačí tam, kde si není jistý, na to tam má nyní jiné „slavíky“. Stejně tak Lazare, jehož tahání výšek z paty u Solefald taky zrovna nemusím. Na „Urd" dostal tento kouzelník a vysoce talentovaná multiinstrumentální legenda hodně prostoru a poprvé jsem si jeho „sedmdesátkový“ hlas bez námitek užil. Technicky dokonalé a neslyšené. Vortex předvádí svůj standard a dá se s nadsázkou říct, že překvapil ze zpívající trojice nejmíň. To ale neznamená, že by jeho výkon byl špatný. Je to pastva pro uši a písně i díky němu dostávají punc jedinečnosti. Ale tohle jsem od Simena čekal.
Ještě chvíli zůstanu u zpěvů. Trojice vynikajících vokalistů zde předvedla, že mezi takovými esy není třeba rivality, protože dohromady tvoří organický celek. Navzájem se úžasně doplňují a vytváří samostatnou složku, která zbývající instrumenty poněkud zastiňuje.
Trochu potlačené kytary mi vadí, ale vzhledem k výrazným klávesám a zpěvům by možná nahrávka tratila pro přeplácanost. Na pár místech jsou navíc užity decentní symfonické prvky, které naštěstí jen dokreslují nálady skladeb a nehrozí symfománie á la Dimmu Borgir. Díky těmto místům mám ale pocit, že poslouchám jinou kapelu. Proto mi vytanula na mysli evokace s živou vodou. Ale i tak si užijete Brunovy a Jensovy vyhrávečky, parádičky a sólíčka, která dělají BORKNAGAR BORKNAGAREM. Pověstné hammondky jsou tentokrát použity míň nežli v minulosti, což je docela škoda, dodávaly BORKNAGAR odér psychedelična. Avšak není proč zoufat, Lazare je neskutečný hudebník. Zahltil „Urd“ obrovskou škálou svého bohatého rejstříku, takže máte na dlouho co objevovat.
Kapela hraje jak politá živou vodou. Neskutečné výkony všech zúčastněných dodávají energickým, ale zároveň i hitovým písním dlouhodobou životnost. Snadno se neoposlouchají. Bicí mašinérie bezchybně hrne kapelu vpřed, podpořená typicky skvělou a houpavou Vortexovou basovkou. Většina kompozicí je ve svižném rytmu, vypalovačky jako z dob debutu nečekejte. Hudebně se „Urd“ řadí někam k nesmrtelnému „Quintessence“ nebo jeho fantastickému nástupci s ještě suverénním Vintersorgem, albu „Empiricism“. Zde vyniká ta samá obrovská chuť hrát, dynamické nápady, progresivní povaha písní a geniální zpěvy podpořené skvěle promyšlenými laskominami.
K recenzi poskytl: Century Media
