O tom, že čas letí jako blázen, není třeba diskutovat. Nejvíc si toho však všímám s příchodem nových nahrávek a retrospektivním náhledem na předchozí tvorbu daných kapel. Podobně tomu je i u švédských WANING. Když se ke mně dostala novinka „The Human Condition“, neřekl bych, že už to za chvíli budou skoro čtyři roky od vydání debutu „Population Control“. Strašně to běží, že? Doufám teda, že ten čas kapela pořádně využila na přípravu nové desky, která bude minimálně tak dobrá jako debut. Moc poslechů jsem za sebou neměl, když se mě jeden z kolegů ptal, zda mám taky pocit, že je novinka strašně nudná. To ale nebylo to správné slovo, které by k ní sedělo. Souhlasil jsem s tím, že je odlišná, ale že nejsem v pozici, abych mohl vyřknout nějaký podrobnější verdikt. Co ji však dělá od počátku výrazně odlišnou, je její zvuk, který je progresivnější a utíká od původního agresivního black metalového nazvučení více k současnému trendu post-kapel. Nebudu se tajit tím, že mi tento přechod dost rval uši a zklamal. Syrovost, výraznost a kadence soundu debutní desky je pryč. A já se ptám proč, sakra?
Novinka působí sterilně, ploše a nevýrazně. Nezkoušejte si tedy porovnávat obě desky hned po sobě. Mohlo by vás to možná i od poslechu „The Human Condition“ odradit. Nebudu však přehánět a raději to vezmu z pohledu současného. Zvuk poslech nijak výrazně nenarušuje, protože jeho úprava je jen dalším krokem kapely. Ubrání na otáčkách má jediný důvod – samotnou hudební náplň alba. WANING nám letos předkládají k ochutnání zcela nový švédský stůl plný chuťovek a laskomin. Mnohem progresivnější, resp. jak jsem už jednou zmínil post-blackový nádech se nese celým albem, které oproti předešlému zkrátilo hrací čas o deset minut. Pokud jste však nabyli dojmu, že konstrukce skladeb bude ještě složitější či vrtkavější, šeredně se mýlíte, stejně jako jsem já byl překvapení. Ubylo čiré formy misantropie a nastoupila zcela jiná kadence, nesoucí se v propracovanějším a více emotivním duchu. Nová tvář i identita WANING.
„The Human Condition“ se však s každým poslechem hlouběji zarývá do hlavy a po vcelku krátkém čase nabýváte pocitu, že jako byste tyto motivy znali už léta (určitě víte, co mám na mysli). Mám-li vyřknout, proč tomu tak je, zcela jistě na tom má podíl konvenčnější způsob skladby kompozic a samozřejmě i přístupnější forma jejich prezentace. Častější opakování, výraznější melodický či nosný prvek skladeb, táhnoucí se jako opiový kouř potemnělou čajovnou, poblouzní a ošálí během několika puštění. Hudba se tedy zdá mnohem jednodušší, stravitelnější a pro někoho možná nudnější. Ano, ano. Už chápu, kde se bere ten pocit. Deska však není prázdná, i přesto, že se tak může dle mého výčtu jevit. Nenechte se zmást. Potenciál WANING nijak neochabl, jen se posunul jinam. A myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že tohle je směr, kterým se WANING v budoucnu budou prezentovat. Už žádný další odklon, žádné větší změny. Jen se budou hlouběji orientovat v tom, co načrtávají na „The Human Condition“.
Mám-li se nyní zamyslet nad tím, co mi deska dala a jak na mě ve finále působí, nemám před sebou lehký úkol. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkám, že je novinka docela nudná a fádní. Pak si ji však pustím jindy, v jiném rozpoložení a přímo plesám nad tím, jak hudba plyne, jak si mě omotává a naplňuje. Co teď zatraceně s tím? Takhle smíšený pocit jsem u nějaké desky již dlouho nezažil. Napadlo mě si udělat soupis pro a proti a dle toho se rozhodnout. Po dumání docházím k názoru, že pozitivních aspektů je stále jen víc, než negativních. Na zvuk jsem si časem zvykl a ubrání na agresivitě WANING nijak neuškodilo. Nová tvář dává naději do budoucna. V podání misantropů WANING to zní trošku kulhavě, ale je to tak. „The Human Condition“ má co nabídnout a věřím, že si najde své posluchače. Debut u mě však u mě má však stále bod navrch k dobru…
K recenzi poskytl: Antonym Records
