Od roku 2001, kdy se nám Wyrd představili svým prvním dlouhohrajícím albem, vychází každým dalším rokem nové. Tak je tomu i pro letošní rok, kdy k nám z dalekých finských krajů přichází The Ghost Album, které není ani tak nenápadným a tichým duchem, jako stvůrou, která je největší "revolucí" této dvoučlené sestavy. The Ghost Album je těžkou a nedýchatelnou mlhou, která pozbyla staré jemnosti ukrývající se v akustických kytarách, zvučném dešti a v dalších projevech dnes již zmírající přírody. V roce 2006 zvuk kapely vykrystalizoval a tím se Wyrd otevřeli širšímu publiku. Desku otevírá hitovka "My Ghosts" a dává tušit, že je něco v nepořádku. Nikdo (konkrétně Narqath) se s námi nepáře a jde se rovnou na věc - podmanivá kytarová hra, která Wyrd značí jen sakramentsky málo a stejně tak vokál, který spíše evokuje Hate Forest či nějaké death metalove "growlery". Počáteční skladba je dle mého druhým nejsilnějším momentem alba (první místo čestně zaujímá skladba čtvrtá "Daylight Dies") a nastiňuje dokonale cestu, kterou se kapela bude další půl hodinu (či dalších pár let?) ubírat.
Nebudu se pitvat jednotlivými skladbami, jelikož si jsou dosti podobné - jedna má zapamatovatelnější riff, jiná je zase méně stereotypní a další je o chlup podmanivější atp.. . Na minulých albech dosahovala délka skladeb zpravidla nadprůměru a i přesto jednotlivé skladby nezněli prvoplánovitě, nýbrý si spíše zahrávali s náladou posluchače. Oběma skutečnostem se Wyrd víceméně vyhli. Délka, až na jednu dvanáctiminutovou výjimku, byla zredukována na normu (6-7 minut). Různorodost skladeb a množství složek v nich obsažených byly vyměněny za pár "hitoidních riffů". Ve finále je je album mnohem "tradičnější" a zároveň metalovější, než cokoli v historii Wyrd. Znatelný je i odklon od pagan/black metalu k sušším, až death metalovým polohám, které v posluchači vyvolávají nové pocity. Ubylo kláves a dalších "netradičních" nástrojů, vůdčími prvky jsou pouze kytara, hlas a bicí. Vše je ovšem dostatečně dobře zvládnuto na to, abychom zde zaznamenali spoustu momentů, které hlasitě řvou "Ano, jsou to Wyrd, ale o kus dál!".
Tato recenze by si zasloužila být plná vylíčení pocitů, které při poslechu tohoto alba hrají hlavní roli. Deska se mi skutečně líbí pro svojí nevšedně libou přímočarost, pro Narqathem vykouzlené podmanivé kytarové melodie. Chválím i tu kapku sentimentu (slabý odvar dřívějška) a vyzrálost oproti staršímu materiálu - tím ovšem netvrdím, že mi "dětská" poloha není milejší. Vždy jsem starší alba považoval za komorní záležitost, která by při koncertování ztratila své kouzlo. U The Ghost Album je naneštěstí problém trochu jiný. Na koncerty se tato deska také nehodí, ale není to jen tím malým kouzlem, kterým se může honosit a které by pozbyla, nýbrž i tempem, které black metalovému publiku příliš nepřeje ;-).
S Verdiktem si nevím rady. Wyrd jsou mojí oblíbenou kapelou a poslední album se mi velmi líbí. Jen mi na něm chybí ta jemnost a citlivost, pro kterou jsem Wyrd vždy poslouchal. Na The Ghost Album je prezentovaná odlišná, na jednu stranu stravitelnější a předpovídatelnější tvář kapely, díky které se má Narqath s Nokturnalem šanci prosadit v širším podvědomí. Řekl bych, že The Ghost Album je vskutku kvalitní, ale marně byste zde čekali do větru šeptajícího Narqatha brnkajícího na svou akustiku při nasamplovaném dešti, jenž vám vžene slzy do očí, jak tomu mohlo být dříve. Jsem nadšen hudbou, avšak zklamán vývojem.
