Poslední květnový víkend zažilo Hodonínsko pořádnou infernální spoušť. Zatímco u Bzence lehlo popelem několik hektarů lesa, jen o pár kilometrů vedle v kempu Josef u Dubňan se to smažilo v těch extrémnějších metalových odnožích na festivalu Epona Bondage Fest. Do pořádání festu se pustili brněnští SEZARBIL se svými drahými polovičkami, tak trochu aby si dali dárek k letošním patnáctinám kapely a snad i aby rozčeřili stojaté vody místní scény, kde v poslední době, zdá se, zdechl pes. Kemp Josef je pro akce tohoto druhu skvělé místo, utopený v hvozdech v bezpečné vzdálenosti od ctnostné civilizace slováckého venkova, kde se dá hoblovat a vyřvávat dlouho po soumraku bez obav z rušení nočního klidu.
Program festivalu byl pořádně nadupaný. Dvanáct kapel mělo odehrát během dvanácti hodin. Sympatické bylo, že každá dostala svou třičtvrtěhodinku na set a na nějaké headlinery se tady nehrálo. I když podle pořadatelů mělo jít o fest napříč metalovými styly, většina kapel tepala černý kov, které doplnilo pár těles z branže death a grind/metalcore.
K odpolednímu slunci jako první přitopili paganblackoví DARK SEAL. Jejich vystoupení jsem poprvé viděl na tradičním vánočním kristmasakru na Klepáku a už tam pro mě byli příjemným překvapením. Řízný black nátěr kořeněný pohanskou lyrikou sledovalo v kempu z povzdálí jen pár nadšenců, ale chlapi vyprahlost kotle nijak neřešili a rubali si to po svém. DARK SEAL vstoupili na scénu nedávno, tvoří ji ale docela ostřílení hudebníci. Kapelu v jejích začátcích pomáhal rozjíždět i matador BM scény Angry (aka Lord SEZARBIL). Uprostřed svého setu si ho kapela pozvala na pódium a společně si dali skladbu „Beltine“, díky své silné melodii v refrénu asi nejvíc zapamatovatelný vál jejich vystoupení. Pánové chystají na podzim vydání své prvotiny a podle toho, co předvádějí naživo, se určitě je na co těšit.
Do kempu se jen poskrovnu trousili další metaloví fans a bylo stále jasnější, že návštěvnost akce nebude žádná sláva. Plac pod pódiem se tak jen trochu víc zaplnil a na řadu přišly core klepanice a porngrindové prasárničky po sobě vystupujících spolků B.B.R. a DEEP THROAT. Tohle umění jde ale úplně mimo mě, a tak jsem se odebral pod výčepní pergolu svlažit hrdlo. Při fajném posezení s kapelami černého ražení a stejně laděnými fans se probíraly neduhy scény, manýry některých „hvězd“ a další věci, které u piva přijdou na mysl. Z toho, co se dělo na pódiu, mě jen víc zasáhla svým názvem skladba „Resuscitace kundy“, což pro report šitý na míru tomuto zinu je, myslím, zcela vypovídající o dění v místě mezi čtvrtou a šestou odpolední.
Následovali deathmetaloví FATALITY. Jejich představení mělo už i pro mě svoji hudební hlavu a patu. Bavil mě hlavně jejich zpěvák Satan, který se opakovaně vydával pod stejdž, mísil se mezi nepočetné pařící příznivce, slalomoval kolem ostatních, zaujetím zkoprnělých posluchačů a občas nechal někoho z nich zařvat do mikrofonu méně náročné textové pasáže. FATALITY jsem slyšel a viděl poprvé a myslím, že určitě né naposled, pokud pámbů dá. Mělo to grády a tentokrát smrtka brnkla i na tu správnou strunu mé černé duše.
Pověsila se antichristian black metal plachta s pekelnickým logem a mohla přijít spoušť kázaná SEZARBIL. K intru si každý z kapely plivl oheň a pak se spustil nezemský mazec a blasfemické zlo. Kříže se musely obracet na krchovech v širém okolí, nejen ten zavěšený na Angryho stojanu na mikrofon. SEZARBIL se ortodoxně drží žánrového true vzezření, jen jejich excentrický zpěvák Chucky vypadá jako všechno, jen ne blackmetalista. Kapela se ale po minulých peripetiích na postu frontmana s ním jakoby znovuzrodila a zraje jako dobré černomešní víno. Na pódiu otevřeli všech pověstných sedm bran a vypustili nejohavnější infernální bestie. Kapela se rouhala nástroji i gesty, zběsile se točily vrtule a Chucky oděný do skotského kiltu do toho vyřvával své prokletí, pařil a přeskakoval odposlechy ke svým souvěrcům. Během svého vystoupení vytáhli některé fláky z minulosti, z kterých mi hodně lahodilo „Zničení církve svaté“, v podání Chuckyho jsem si ale víc užil nové věci jako „Uvnitř“ nebo „Trubky z Jericha“. Skvěle odehraný koncert!
K následujícím metalcorovým LIKE FOOL jsem se postavil stejně jako k předcházejícím grindovým zjevům festu a odebral jsem k výčepu strávit dosavadní dojmy. Sorry, pánové!
Na Eponu fest jsem se těšil jak malé děcko za prvé kvůli vystupujícím PERGAMEN. Jejich dosavadní tvorbu, troufnu si říct, znám z placek skoro nazpaměť, naživo jsem je ale do uplynulé soboty neviděl. Beny a spol. naplnili moje očekávání nadmíru, během jejich setu jsem se poprvé na festu dostal do pravého fandovského transu. Skladby z posledního alba, už tak našlápnuté, dostávají v živém provedení další plusový náboj, uhranuly „Ve snách“ a „Ve třetím těle“. Z „Nechutného divadla“ se pod stejdž nabušil „Vyhnanec novověku“ a z ještě hlubší minulosti zaznělo skvělé „Psycho“. I když nás kotlujících i přihlížejících bylo ostudně málo, výměna energie s kapelou jela jak přes utržený megatransformátor. Poslední per somnum vál „Ticho“ …“a potom kurva bude ticho“. A tak se taky stalo. PERGAMEN dohráli, bylo ještě co dodat?
Ale jo. Věřím, že spousta z těch málo lidí přišlo na Eponu kvůli (Vlastovi) HENYCHOVI 666. Já jsem se vnitřně chystal na další smutnou část pohřbívání toho, co zbylo z kultovních Törr. Nakonec mě Vlasta se svým ansámblem nijak nevyprudil, ale ani nenadchl. Během jejich vystoupení jsem si střídavě připadal jak na nějakém povedeném vesnickém revivalu jedné české legendy a kousal si nehty nudou u nějakého bigbítového provaru. Pocity prvního druhu přicházely při hymnách mých pubertálních let „Kladivo na čarodějnice“, „Kult ohně“ a „Válka s nebem“, nuda zavládla s „Psychonautem“. Trapně úchylnou imidž členů kapely ve stylu stáje, pod kterou legendární basák dnes harcuje, raději nekomentovat. Během koncertu HENYCH 666 jsem si asi jako většina dospělých metalových kluků snil svůj sen o budoucím reunionu českých Venom. Po Eponě ale musím přiznat, že Vlastovi docela držím palce. Třeba jen pro to, že zůstal věrný bigbítu a nezaprodal se televizní estrádě a muzikálovým pitomostem jako jiní tvrďáci.
Černý bigbít, kterému se dá bez výhrad věřit, se vrátil na pódium s DRZÝM ČERTEM. Black-thrash jak z oldschool čítanky se dostával hlouběji pod kůži s každou další skladbou a Kuželovi za mikrofonem se podařilo nalákat pod osvětlené pódium zbylé fans vartující v temnějších zákoutích kempu, „kde by se mohli skrývat všelijací úchyláci“. DRZÝ ČERT zahráli vály ze svého zatím jediného oficiálního počinu, ípka „Return…“, ostatní skladby jsem slyšel poprvé. Kapele bušila hercna v pravověrném rytmu a já jsem se podruhé za večer nechal unést v rozběsněném headbangingu. Pro mě jednoznačně největší překvapení večera, plný respekt!
Na Eponu fest jsem se těšil jak malé děcko za druhé kvůli INFERNU. První riffy intra a mikrokosmos duše se mi lomí do pěticípého symbolu bestie. Uhrančivé, i když to slyšíte po sté… INFERNO perou do prostoru postupně „Šepot naděje v slzách krve“, „Svatý jed“, „Navěky požírán krysami“… a je jim jedno, kdo (a jestli vůbec někdo) je kolem. Možná jsme ten blázinec pod kapelou dělali jen dva, tři, černé katarze místa ale bylo dosaženo. Škoda jen, že zvukař se vybodl na kšeft a minimálně od poloviny setu šel zvuk kapely lehce do háje. Předposlední povinné „Peklo na zemi“ jsem si tak odeřval podle sebe, spíše než podle v kytaře utopeného Adramelecha. Ale vem to ďas, tady šlo o rituál, ne o hifi čistotu produkce. Na závěr zazněly „Pohanské meče“ a nad josefským kempem se pak jen zvolna rozplývali vzkříšení démoni.
Vzal jsem s povděkem, že Larva a jeho AMON nakonec odřekli svou účast a pro mě tak odpadlo poslední lákadlo festu. Program se totiž protáhl a předposledně plánovaní UNCLEAN se skotačivým mnichem za tympány a bubnujícím automatem začali až po druhé hodině noční. Dal jsem si poslechnout první skladbu a odporoučel se k domovu. Bylo toho všeho tak akorát.
Epona Bondage fest byl zážitek nepopsatelný a nesdělitelný. Tento report budiž tedy evokací událostí pro dotčené, nikoli vyčerpávající informací o tom, co se u Dubňan poslední květnovou sobotu odehrálo, či fetišem pro nezúčastněné.
Závěrem je možné kverulovat na sváteční metalisty, pózery a fandy, co valí prachy do merch slovutných kapel, místo aby podpořili domácí scénu a chodili na koncerty. Nemělo by to ale smysl a ostatně je to každého volba. Takže jen velké díky nadšencům, kteří se s rizikem pouští do akcí jako Epona, a pomáhají tak držet scénu nad vodou. První ročník Epona Bondage festu byl vzhledem k nízké návštěvnosti a souvisejícímu zadlužení se pořadatelů zřejmě i ročníkem posledním. Velká škoda.
