Mezera mezi jejich alby se zvětšila. Od poslední řadovky „Night Eternal“ utekly neuvěřitelné čtyři roky. Partě kolem charismatického filozofa Fernanda Ribeira to ovšem mimořádně prospělo. Čerstvá nálož chutné krmi je opravdu výživná. Po polovičatých deskách „The Antitode“ a „Night Eternal“ a neMOONSPELLovskému nářezu „Memorial“ přichází portugalští vlkodlaci rovnou s dvojalbem, které si zaslouží pozornost nejen ortodoxních fanoušků, ale všech příznivců zajímavého dark metalu. Na výsledném dojmu se krom tradiční sestavy a nového baskytaristy Airese Pereiru, který je členem MOONSPELL od „Under Satanae“ (a svůj post zvládá na jedničku), má lví podíl prvotřídní produkce Tue Madsena, hosté - Valter Freitas (cello) a Silvia Guerreiro s Carmen Susan Simóes (zpěvy). Nemůžu zapomenout ani na Spirose Setha Antoniou, který opět vytvořil pro MOONSPELL obal a booklet. Nicméně můj názor je ten, že se mistr začíná opakovat a obálky jím vytvořené, začínají splývat dohromady. To je ale malá drobnost, která neovlivní můj názor na desku. Navíc si album většina stejně stáhne, tak to nechme být.
Co nám tedy přináší „Alpha Noir/Omega White“? Každá z desek je stylově odlišná. „Alpha Noir“ se nese v moderně znějícím, temném thrasingu, kde není příliš prostor pro melodie a čisté zpěvy. Naopak „Omega White“ dává vzpomenout na alba jako „Sin/Pecado“ nebo „Darkness and Hope“. Stejně jako vždy v minulosti ani na novém materiálu se MOONSPELL ale neopakuje a dělá to zase jinak než dřív. Což je bezesporu velkým plusem.
„Alpha Noir“ otevírá za mohutných sborů „Axis Mundi“. Píseň je to poměrně tvrdá a Fernando zde vyřvává své texty. Změna nastane až v druhé půli skladby, kdy vše ztichne a po prvé použije čistý hlas. Ten pak uslyšíme částečně v titulní „Alpha Noir“. Ale ani black metalový skřehot, který zdobil hlavně „Memorial“, je zde minimálně. Celý materiál na první dojem totiž jede v jedné lajně, a i když pod povrchem bují skryté melodie, které s přibývajícími poslechy rostou a mohutní, čekejte razantní metal s velkou příchutí moderního thrashe. Přiznávám, že jsem po prvním i druhém poslechu trpce litoval vyhozených peněz a do věže jsem si album dával možná i z toho důvodu, že za ty prachy se mi to zkrátka líbit musí. A děkuju mnohokrát své lakotě. Ono se to začalo vybarvovat a výsledek ukázal MOONSPELL ve vrcholné formě. V minulosti ukázali svoje karty hned na začátku a dál se prohlubovala jen závislost. Nyní je tomu tak, že materiál bez výrazných refrénů melodií vámi prošumí a naštve vás. Protože vás po čase donutí se nad ním zamyslet, cože to tam vlastně bylo a vrátit se k němu. Album předcházející klipovka „Lyckantrophe“ je tvrdá a melodická pecka, která jistě na koncertech zaboduje. Dalším aspirantem na hit je následující „Versus“. Pro mě vrchol „Alpha Noir“. Taneční sloka a rostoucí refrén dělají píseň velmi lahodnou. Parádní démonická „Alpha Noir“ i portugalsky zpívaná „Em Nome Do Medo“ nebo „Love is Blasphemy“ mají podmanivý potenciál. „Opera Carne“ dává vzpomenout na staré časy. Celek je uzavřen monumentální instrumentálkou „Sine Missione“. „Omega White“ je pro mě přesně to, co jsem postrádal od „Darkness and Hope“. I Fernando v rozhovorech tvrdil, že je tato deska vzpomenutím na melodie, čisté zpěvy, Type O Negative a vůbec dárek fanouškům této éry. Já jsem moc šťastný, že tak učinili a naservírovali nám tuto nádheru.
Asi nebudu vyzvedávat jednotlivé písně, protože bych vypsal všechny. K této desce byla také vybrána píseň pro klip a je jí vynikající „White Skies“, která se nese v duchu starého gothic rocku made in Sisters of Mercy, trochu těch tajpáčů a MOONSPELLáckých vlčích otisků. Až na výjimky, kdy se šeptavě vrčí, je album nazpívané celé čistým hlasem a gahanovské zpěvy zde patří k tomu nejlepšímu, co kdy Fernando zazpíval. Otázkou je, jak to zvládne na koncertech, kde jeho výkon nebývá zrovna přesvědčivý.
Skladby mají jednotný charakter a navzájem se neruší. K popsaným ingrediencím si přidejme mnou neustále vyzdvihované The Cure, protože basa Airese Pereiry je zrovna tak vůdčí a nezapomenutelná jako basa Simona Gallupa.
Jen mě mrzí, že dřív hojně používané klávesy nemají na „Alpha Noir“ mnoho prostoru. O to víc se Pedro Paixão věnuje kytaře, a tak jsou MOONSPELL razantnější a kytarově rafinovanější. Další výtku mám k Mikovi Gasparovi. Jeho bicí jsou bezchybné a nápady skvělé, ale chybí mi jeho šamanské přechody a fantastické rytmy, které si vždy jely svojí cestou a přitom celý ansábl držel pohromadě.
Nicméně tohle jsou malé šrámečky na tomhle skvostném materiálu, který snese nejpřísnější srovnání. Samozřejmě se opět najdou škarohlídi, kteří budou tvrdit, že po „Wolfheart“ s MOONSPELL skončili, další tak učinili po „Irreligious“, jiní zase nemají rádi tyto desky a mají je rádi až od „Sin/Pecado“… Zkrátka každý jinak, protože MOONSPELL na rozdíl od konkurence mají každou desku jinou a nikam se nevrací. Plný počet ale nedám. Výtky jsou, sice malé, ale stoprocentní spokojenost narušují. Navíc hodnotím obě desky naráz a „Alpha Noir“ svoje dvojče lehce stahuje dolů…
