towards humanity, life, goodness
and happiness... All my time is
dedicated to the war and everything
concerned with it, which includes
my label and band
Román nás zavede do Bergenu 90. let minulého století. Dva dospívající kluci podlehnou při koncertě black metalové skupiny GORGOROTH temnému kouzlu této muziky a rozhodnou se založit svoji kapelu. Ze začátku hrají pouze ve dvou. Zkušebnu získají originálním způsobem a tohle místo mě velice pobavilo. Kapelu pojmenují STORMVOLD. Vymyslí si pseudonymy Vinterblod a Ljåvold. Zatímco Vinterblod je temná až posedlá figurka, která fanatickým způsobem propaguje svoje názory hlava nehlava a jeho pověst se plíží městem jako mor, Ljåvold black metal miluje, ale stojí nohama na zemi. Oba jsou dospívající mládenci, tudíž i jejich skutky odpovídají jejich věku. Odpor vůči rodičům a společnosti dávají nepokrytě najevo misantropickým chováním a dlouhými černými vlasy. Po nějakém čase se k nim i přes počáteční odpor Vinterbloda přidají ještě další dva muzikanti, kteří obsadí basu a druhou kytaru a přijmou válečná jména Orcust a Demonur. Vinterblod do své tvorby dává opravdové zlo, a tak věhlas STORMVOLD neustále roste. Jejich jméno nabývá významu. Do své slavnější kapely lanaří Vinterbloda temná banda DARK, kvůli němuž neváhají vyhodit i stávajícího bubeníka. Jsou známí paliči kostelů a na black metalové scéně jsou poměrně kultovním pojmem. Vinterblod se v jejich činech vidí, a tak na nabídku kývne a hraje v obou kapelách zaráz. Když je ale postaven před rozhodnutí DARK nebo STORMVOLD, dává přednost STORMVOLD....
Vinterblod je veskrze záporná postava. Nedá se však jednoduše zavrhnout, protože mnohé jeho názory a postoje mluví o vášnivé lásce k temnému a obskurnímu světu, avšak schované pod přísným a zachmuřeným výrazem obličeje i slov. Nechce svoje umění ničím ohrozit a dává mu absolutně vše. Jeho překřížené ruce přes hruď jsou příznačné. Naopak Ljåvold je prezentován jako ten hodnější, bez dosahu jakékoliv ideologie na svoji osobu, ale nechá se Vinterblodem manipulovat tak, až zavrhne ze zbabělosti svoje vlastní názory i své blízké a propadá dekadenci. Ostatní postavy jsou pouze pro doplnění děje a plní úlohu komparzu. V hrdinech poznáváme hvězdy norského black metalu, které není třeba představovat. Erlend nemusel chodit pro inspiraci daleko, protože se sám v této komunitě pohyboval. Knihou proplouvají odkazy na tehdejší nové desky předních kapel jako VENOM, BATHORY, IMMORTAL, ENSLAVED, BURZUM a v neposlední řadě MAYHEM a GORGOROTH. Erichsen si pohrál jak s jazykem, tak pomíchal i historické události, aby dodal své knize svobodu. Pro román je příznačný chlad a zlo, kterými autor zprostředkoval čtenáři dobu 90. let v black metalové komunitě, kdy zapálit kostel byl jakýsi výraz hrdinství. Ne každý to ustál a výčitky svědomí byly pro takového jedince hrozné a zničující. Román odpovídá na mnohé otázky, které neustále znepokojují fanoušky i odpůrce této scény – zda se jednalo o poblázněné kluky, nebo lidi, kteří moc dobře věděli, čeho chtějí dosáhnout? Je evidentní, že tohle vše strašilo nejen společnost, ale i samotné black metalové fanoušky, kteří byli otřeseni faktem, že se najde radikál, co svoje slova o válce a odporu zhmotní ve skutcích. Ať už tomu bylo jakkoli, znejistilo to do té doby spokojenou a neotřesitelnou křesťanskou společnost, která si najednou ve své samolibosti s hrůzou uvědomila, že její pozice může někdy skončit a odpůrci se nezaleknou ani kriminálních činů, za které budou posléze odsouzeni. A to nejen vězením, ale i svými příznivci. Dnes vládnou kosmopolitní choutky a tržní ekonomika. I kdysi děsivé black metalové hnutí ztratilo svůj punc jedinečnosti a stalo se obchodní značkou, která se dobře prodává. Korunu tomu nasadil Hollywood, když chtěl o Vargovi a této době natočit film. Z toho naštěstí, doufám, sešlo.
Bývalí bojovníci proti prohnilé společnosti a komerci v metalu zestárli a zapomněli. Jen opravdu pár jich vytrvalo ve svých názorech. Tak ale zůstali osamoceni, protože davu se většinou nelíbí, když někdo neuhne ve svém postoji. Svůj odpor dává tento dav najevo zesměšňováním a pošklebováním.
Myslím, že „Národní Satanista“ promluví zejména k těm, co zůstali osamoceni. Ostatní si můžou počíst v celkem šikovně napsaném thrilleru s rychlým dějem a zajímavým rozuzlením na konci. Erlend Erichsen se projevil jako slibný spisovatel, který pod svá slova umí dát kus svého srdce a didaktického talentu. Věřím, že nás ještě jednou hodně překvapí. Sám autor působí sympatickým dojmem, který svoje názory nevnucuje, ale předkládá.
HAIL SATAN!
