Ačkoliv bylo před více než dvěma lety proklamováno, že deska „After“ bude tečkou za IHSAHNovou sólovou kariérou, „Eremita“ je samozřejmě důkazem, že tomu tak není. Původně plánovaná trilogie se tedy opět po dvou letech (jaká to náhoda) rozrůstá o další kousek do sbírky všech fanatických vyznavačů Vegardovy tvorby. Oprostěme se však od věcí minulých a přesuňme se do současnosti. „Eremita“ nabízí necelou hodinu hudební ekvilibristiky a onanie rozdělenou do devíti skladeb. Když jsem u „After“ mluvil jako o „majstrštychu“, kterém IHSAHN vysypal všechna esa z rukávu, netušil jsem, čeho je tento blázen ještě schopný…
Desku otevírá skladba „Arrival“, ve které okamžitě slyšíte nejen typický Vegardův rukopis, ale i odlišnost, co se samotného zvuku nahrávky týče. Ten se mi jeví jako daleko vyvedenější než na předchozích počinech. Těm byla často vytýkána sterilita a umělost. V tomto se album „Eremita“ trošičku polepšilo, ale i tak se později v recenzi neubráním si ještě trošku rýpnout. Po mé nejoblíbenější „The Paranoid“ přichází na řadu skladba „Introspection“, která byla vypuštěna jako oficiální lákadlo k této desce. Tu nejspíše každý z vás zachytil a sjel několikrát dokola. Skladba sice dobře reflektuje, co se na desce můžete těšit, ale i tak vám stejně nic víc neřekne.
Nehodlám samozřejmě rozebírat skladbu po skladbě, i když v IHSAHNově případě by to nebyl problém. Jak už jsem zmínil výše, všech devět skladeb obsahuje mnoho hudebních fines, skvostně gradujících kompozic, skvělých melodií a rytmů, které vás nenechají klidné. Po hudební stránce se nám tedy dostává opět postupu dále, stejně jako u samotného Vegardova vokálu, který obzvláště v čistých pasážích opravdu exceluje. Posluchač se do sytosti nabaží skvělé gradace a stupňování vypjatých momentů, které jsou výsledkem zcela bravurního ovládání zakomponovaných hudebních nástrojů. Ke slovu se opět dostává i saxofon a jiné dechové nástroje (např. v „The Paranoid“), které doslova dokreslují tuto procházku hudební zahradou. Co bych od IHSAHNA nečekal, jsou však některé do této doby nevyužité postupy, které jsou příjemným osvěžením oproti předešlým nahrávkám.
Někdo by sice mohl namítat, že je „Eremita“ jen prostě dalším klonem, který kombinuje a mísí tvorbu předchozí trilogie. Tento dojem člověk získá velmi jednoduše a vůbec se tomu ani nedivím. Z počátku jsem tento pocit měl taky. Nic nového se prostě nekoná, jen další pokračování IHSAHNova standardu, který nastolil na předchozích nahrávkách. To je však chybný úsudek na základě povrchního poslechu. „Eremita“ je po všech stránkách dále.
Zde však přichází „můj osobní“ kámen úrazu, který mě během naposlouchávání desky začal sužovat a gradoval až do psaní těchto řádků. Nemohu se zbavit pocitu, že „Eremita“ je ukázkou maximálního důrazu na zvládnutí nástrojů, tedy hudebního onanismu, jak ho můžeme znát od progresivních metalových kapel, jako jsou kupříkladu Dream Theater (nic ve zlém). Množství vyhrávek, postupů a hudebních fajnšmekrovinek se mi chvílemi jeví až na úkor poslechu „obyčejného“ posluchače. Autor posluchači nabízí víc, než je schopný běžný posluchač ocenit. Z desky se tak lehce vytrácí ona radost z poslechu, kterou jsem měl u ostatních mistrových děl. Měsíc jsem se prokousával přes všechno, co „Eremita“ nabízí. Byl jsem přesycen hudebními finesami z rukou Vegardových, ale stále mi cosi chybělo. Chyběl onen vlahý dotek desky, který mě uchopí a jen tak nepustí. Táhne mě hlouběji do svého nitra a já splývám s autorovou myšlenkou a záměrem. „Eremita“ mě skutečně vůbec nechytila a svým způsobem na mě tedy působí velmi prázdným a chladným dojmem (čistě subjektivní názor). Jako přehlídka toho, čeho je autor a jeho hosté schopni, kam až mohou hudbu i sebe sami posunout, se mi zdá trošku na úkor spokojeného poslechu hudebně nevzdělaného posluchače. Tady bych se právě i rád dostal k onomu zmíněnému rýpnutí. I přesto, že novinka disponuje o poznání lepším zvukem než předešlé desky, i tak se mi zdá hodně umělá, až sterilní. Nepřístupnost z ní přímo číší. I přes množství líbivých a působivých melodií, nestandardních rytmů a nových prvků (kupříkladu ženský vokál či velmi temně laděný konec alba) mě toto dílo nechává chladným. Samozřejmě nepopírám, že jde o hudební skvost, který zaslouží hodně pozornosti a chvály. IHSAHN ze sebe rozhodně dostal maximum, co mohl, ale jak se říká „méně je někdy více“.
Pravděpodobně jsem nebyl připraven na to, že se IHSAHN ze své postblackové mystiky dostane až k opravdu extrémně progresivnímu metalu, kterému nejspíše budou mít blíže lidé, kteří mají hru na hudební nástroje jako závislost. Já okusil, poslouchal a odkládám desku k ledu, neboť mě osobně nedokáže toto instrumentální řádění uspokojit, jako tomu bylo v minulosti.
Jenže jak z toho všeho nyní vybruslit? „Eremita“ si samozřejmě zaslouží velice vysoké hodnocení, ale jak se poprat s tím, že mě osobně nešmakuje. Nerad bych samozřejmě fanoušky IHSAHNa odradil svým remcáním. Naopak. Je to výzva, kterou každý nezkousne. Zachovám si tedy profesionální odstup a desce nadělím hodnocení, jaké zaslouží. Vy čtenáři si jistě z textu dokážete vyvodit, kolik bych „Eremitě“ nadělil já sám.
K recenzi poskytl: Candlelight Records
