Když jsem se dozvěděl, že nám v redakci přistálo doom/deathové album ke zrecenzování, byl to pro mě malý svátek, protože co si budeme povídat, doomových věcí zas tolik nevychází, tím spíš od nových a neokoukaných projektů a kapel. Konkrétně se jedná o WHEN NOTHING REMAINS, kteří letos vydali svou prvotinu „As All Torn Asunder“. Ještě než se dostanu k samotnému albu, je třeba ztratit pár slov o samotné kapele. Počátky této švédské funerální skvadry sahají pouze do roku 2010, ale členové nejsou žádní nováčci – zakládajícími členy jsou Peter Laustsen a Jan Sallander, kolegové z kapel The Cold Existence a Nox Aurea. Zvláště druhá zmíněná přitom nemá k hudbě WHEN NOTHING REMAINS daleko, anžto jde o melodický doom/death. Sestavu doplňuje bicák Jonas a basista Tobis. Toliko ke kapele, nyní hurá na samotné album.
„As All Torn Asunder“ není album, které by bylo nějak přehnaně originální, představilo nějaký nový trend či snad definovalo nový (sub)žánr, to je třeba si říci předem. Dalo by se na jeho obranu napsat, že v doomu se toho zas tolik vymyslet nedá, ale to je samozřejmě alibismus. Nezpochybnitelný je fakt, že WHEN NOTHING REMAINS často připomíná jiné kapely, ať už Draconian (ty asi nejsilněji), Doom:VS, Swallow the Sun (především starší tvorbu), Tristanii (opět spíše „staré dobré kousky“), ale i třeba Shape of Despair či The Sins of Thy Beloved – zkrátka kapely, které to nikam neženou a hojně používají klávesové aranže. I zvukem recenzované album tak trochu odkazuje na zlaté časy fúzí gotiky a (doom) metalu především z přelomu tisíciletí, ale zrovna u doom metalu není krystalicky čistý a nadupaný zvuk jednoznačnou devizou, proto v tomto případě nevidím v lehce archaickém zvuku žádný problém. Estetika je totiž sice možná už překonaná, ale zvuk je v rámci těchto estetických norem a ve srovnání s počiny ze začátku tisíciletí dobrý. Abychom se ale kolečkem vrátili k pointě rozpitvané myšlenky, WHEN NOTHING REMAINS nehrají kdovíjak originální hudbu a chvílemi dost rozkolísaně balancují na hraně inspirace a vykrádání, ale vše se drží v rovině, kdy jde spíše o příjemné reminiscence. Důležitější proto je, jak silný je jejich materiál a zdali i ve srovnání se svými vzory obstojí. Při takhle silné podobnosti se totiž srovnává velice snadno, nejčastěji ke smůle těch, kteří jdou ve šlépějích jiných.
Debutové album WHEN NOTHING REMAINS ovšem ani ve srovnání se zvučnějšími jmény nijak nebledne. Vlastně se dá říci, že na to, že tito Švédové lezou do celkem hustě obývaných doomových močálů a bažin, je jejich materiál dost kvalitní, aby byl i přes jistou repetetivnost v rámci žánru velmi dobře přijat. Síla materiálu a zkušenost muzikantů se ukazuje nejen v citlivosti, s jakou vyvažují metalovou tvrdost, doomovou bahnitost i klávesové melodično, ale i v tom, jak často jsou jejich písně chytlavé už od prvních taktů. Hned po klávesovém intru v první písni „Embrace Her Pain“ ucítíte, jak si podupáváte nebo kývete hlavou do rytmu, a podobně silně působí i nástup ve třetím kousku „A Portrait of the Dying“, který musí být naživo opravdovou lahůdkou, co roztočí nejednu vlasatou palici. A co víc, po chvíli přijde první, druhá i třetí změna v písni a vy se nestačíte divit, jak různorodý materiál je a jak i přesto drží skvěle pohromadě. Celkově je materiál alba dost různorodý, od vypjatých pasáží s dvoukopákem (například v začátku „Her Lost Life“) až po atmosférické pasáže pouze pro vokál, záhrobní ruchy a brnkanou kytaru (tamtéž, ale o nějaké dvě minuty později). Vše mezi tím na albu najdete také, a co víc, najdete to v plné polní a zabalené do vymazlených aranží. Je pravdou, že album obsahuje i slabší momenty, ale je jich tu opravdu málo, což je vzhledem k délce jednotlivých písní a především vzhledem k 70minutové stopáži téměř k neuvěření (délku alba jsem si zjistil až po několika posleších a velmi mě překvapila).
Zvláštní vypíchnutí a pochvalu si zaslouží práce s growlem. Nevyniká velkou škálou poloh nebo snad kombinací s nějakými speciálními vokálními technikami, ale i ten relativně omezený rejstřík podává zpěvák a kytarista Jan velmi jistě, čímž výborně a konzistentně doplňuje hudbu. Dal by se vlastně hodnotit podobně jako celé album – nijak nevybočuje a nenabízí nic nevídaného, ale ve známém teritoriu se pohybuje s takovou jistotou, že i tak velice baví.
Horší to ovšem je se zpívaným vokálem. Ten obstarává hostující Johan Ericson, kterého můžete znát z Draconian nebo Doom:VS (hle!), což mě upřímně řečeno předem dost navnadilo, ale o to větší pak bylo mé zklamání. Johan disponuje ukňouraným zpěvem heavymetalového střihu, který hojně najdeme v hudbě ze škatule tradičního doomu. Ano, opět zde zopakuji, že mi podobné vokály vadí, proto asi nejsem zcela objektivní. Přesto by mě překvapilo, kdyby někdo vyzdvihoval například závěr úvodní skladby, kde to Johan tahá až z paty, ale především druhou část předposlední a zároveň eponymní skladby, kde na mě zpěv v některých chvílích působí skoro až pateticky.
Přes výhrady k přílišné podobnosti s jinými interprety a mou osobní antipatii k heavymetalovému ječáku (který je však na albu použit velmi střídmě) je můj dojem z alba „As All Torn Asunder“ pozitivní. WHEN NOTHING REMAINS nijak nevybočují z melodického doom/deathu a la Draconian či Swallow the Sun, přesto svůj velmi umně zkomponovaný materiál prezentují s takovou jistotou a přesvědčivostí, že výsledek obstojí i v porovnání se známějšími jmény, které tuto ponurou cestičku vyšlapali dávno před WHEN NOTHING REMAINS. Pokud jste fanoušky některé ze jmenovaných kapel nebo melodického doom/deathu jako takového, rozhodně mohu toto album doporučit.
K recenzi poskytl: Solitude Productions
