Bez výrazných promo reklam a kampaní s „Lilie: F-65“ zčista jasna objevila na pultech a udělala radost svým věrným. Pobavil mě název desky, nazvané dle populárních sedativ ze 70. let. Jak typické.
Přes dvacet let uteklo od doby, kdy zazněl hlas Scotta „Wino“ Weinricha na řadové desce SV. Ten byl po ty dlouhé roky nesmírně činný v různých kapelách a projektech (THE OBSSESED, SHRINEBUILDER, WINO a PREMONITION 13 a celá řada dalších), a tak jeho charakteristický až bluesový hlas neztratil na působivosti. Není to už ten mladický drive, ale zase přináší nadhled starého pána, který toho zažil tolik, až hanba vyprávět. Společně s ním se na „Lilie: F-65“ sešla takřka celá legendární sestava v čele s principálem Davem Chandlerem a basovým mistrem Markem Adamsem. Pouze post Armanda Acosty, který zemřel, nahradil bubeník Henry Vasquez. Žánrově sedící obal se vší svojí temnou klišovitostí doplňuje atmosféru „Lilie: F-65“ a splňuje vše, co se od SV očekává.
Časově kratičká, ale obsahově parádní nahrávka nabízí pouhých 7 skladeb a z toho hned dvě instrumentálky. „Vertigo“ a závěrečná „Withdrawal“. Zatímco třetí „Vertigo“ je nádherná záležitost a pro mě osobně vrchol desky, „Withdrawal“ je vazbení a hluk trvající 3:33 minuty. Pánové do svého osudového prastarého doom metalu nepřimíchali žádné nové ingredience, a tak je setkání s novou deskou jako když potkáte starého kámoše, kterého jste neviděli léta páně, a vy nadšeně vzpomínáte na dávné časy, kdy čas tak neutíkal a nebývalo vám takové horko. Tedy nedozvíte se nic nového, ale popovídání s ním vám udělá ohromnou radost a vy se cítíte, jako byste byli opět ve svém mladém těle, v zajetí vzpomínek a nostalgicky nepříjemného pocitu, jak to tak uteklo.
Bluesově podbarvený hard rock zde občas přidá na tempu a tak mě na mysli zůstává věk těchto pánů. Ten jim na působivosti a přesvědčivosti věru neubral.
Úvodní pecka „Let Them Fall“ pozvolným tempem veledůstojně otevře celé album. Wino nakřáplým hlasem provází song a vy mu žerete každé slovíčko. Když se v půlce proplaví psychedelické sólíčko, podbarvené „pouze“ basou, ničím to nenaruší konzistenci písně a naopak jí dodá pořádný šmrnc. „The Bleeding Ground“ je ve znamení mnou zmíněného blues, který v refrénu přechází v hitový hard rock a přitom ani na okamžik nepřeruší doom metalovou náladu. „Vertigo“ je krásná instrumentální záležitost, která jediná vybočuje z celku a evidentně v ní dostal prostor Wino, protože z ní cítím jeho sólovou tvorbu. „Bleesed Night“ se opět nese v původním vyznění, tak jak další dvě, kdy „Dependence“ začíná krásným akustickým motivem, ale stejně se přelije v charakteristický styl SV. Poslední „Withdrawal“ svým hraním si s kytarovými efekty a vazbení plní úlohu outra a desku uzavírá zvláštní náladou.
Mladá krev, která se s doom metalem SV ještě nesetkala a je přesvědčena, že doom metal vznikl až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, se asi ušklíbne nad prací těchto pradávných amíků a bude přesvědčena, že poslouchá jiný styl. Pravda je ovšem ta, že právě SV byli jedni z prvních, kteří definovali nejpomalejší styl a průkopnickými krůčky spoluutvářeli jeho podobu. Stejně jako jejich vrstevníci Trouble nebo Pentagram navazovali na praotce heavy metalu Black Sabath v jejich raném období a svůj výraz posouvali o svůj vtisk.
„Lilie: F-65“ svým legendárním předchůdcům opravdu ostudu neudělá a nebýt pidi délky této desky, stala by se pro mě jedním z vrcholů tohoto roku.
