Zatracení bytí, zavržení vlastní existence a ty nejjasnější vize mučení, ponižování a trápení se. Toto vše může být mistrně zvládnutou pózou v rukou Nattramna, vůdčí osobou švédských Silencer, nebo děsivou skutečností - uzavření do blázince a následný rozpad kapely druhé možnosti silně nahrává.
Jediné album „Death - Pierce Me“ z roku 2001 je jedním z klenotů black metalového nebe. Opus plný misantropie, šílenství, smrti a sebenenávisti je zaručeným lékem na přehnané a především neoprávněné veselí, které Nattramn snad není schopen znát. Děsivý vokál jasně evokuje utrápenou bytost v řetězech, daleko od možné záchrany a nebýt dostupných textů, jen stěží byste věřili tomu, že Silencer nejsou většinu času pouze o pocitech, které ve Vás hudba vzbuzuje a že mají i stránku textovou, ačkoli i ta je velmi volná - nevypravuje žádný příběh, je spíše děsivým přídavkem, možno alegorickým/nejasným, k již tak beznadějné hudbě.

Jak jsem již naznačil, Silencer nejsou pouze Nattramn na postu vokalisty. Důležitou funkci zastávají Leere (kytara, basa) a Steve Wold (bicí), kteří, ačkoli odvádějí skutečně(!) dobrou práci (Zvuk je přesně takový, jaký si ho mohu v tomto případě vysnít...), nedávají Silenceru tu nejjasněji rozeznatelnou tvář a jsou spíše těmi, kteří Satanovi smýkají podlahu, aby měl ideální prostor k uskutečnění mistrného zla ;-). Každá ze šesti skladeb má charakteristický začátek, ačkoli později sklouzne do "staré" tváře Silencer - tedy rychlého a chaotického black metalu s utrápeným vokálem. Jednou je úvodem posmutnělá vybrnkávačka s bicím doprovodem, podruhé jednoduchá ambientní plocha a tak to je i v případech dalších. Výjimku tvoří skladba šestá, která má s black metalem pramálo společného a je jasným klávesovým (klavírovým) outrem, které geniálně zakončuje dílo od pokřiveného pro pokřivené. Kdybych měl Silencer k něčemu nebo někomu přirovnat, první by mě napadl jistě Malefic (Xasthur) a po hlasové stránce mi Nattramn poněkud připomíná i samotného Varga (Burzum). Silencer je ovšem oproti Xasthur i Burzum chaotičtější a šílenější na úkor dusavé a valící se depresivnosti - čímž na území negativně působícího černého kovu také vcelku vyniká.

Silencer není jistě typickou kapelou na poli černého kovu, její kvality leží na bedrech každého posluchače a jeho subjektivního pocitu z této děsivé a nezvykle intenzivní hudby. Při poslechu se nestává, že by se posluchač cítil zle a měl potřebu se navléci do černého hábitu ;-). V posluchači Nattramn nevytváří pocit síly, hrdosti či snad jedinečnosti. Silencer člověka děsí, vytváří v něm sobě vlastní lítost a více či méně rozebírá ego každého z Nás. Z vlastní zkušenosti mohu tvrdit, že Silencer objatý nocí představuje možnou paranoiu.

Já osobně jsem z Death - Pierce Me skutečně nadšen, album poslouchám takřka denně a neumím si představit, že by mě omrzelo - je to hudba, která neodmyslitelně patří ke každému z Nás. Tam, kde ostatní hledají smysl v textech, technice a dalších stránkách, které nemusí každému sedět, tam Nattramn vsází na jedinou jasnou věc - na Nás samotné! Vynáší z tabuizovaných krajin naše nejkrajnější pocity a to šílenství, kterému může propadnout každý z Nás. Ponořme se tedy alespoň na padesát minut do tohoto děsivého prostředí a naslouchejme tragicky smutné zpovědi...
...
..
.
Nattramn se naštěstí věčně neodmlčel a nyní jest jeho divizí Diagnose: Lebensgefahr (http://www.diagnoselebensgefahr.com/)