though he with one eye keeps vigil
upon his throne once more
as it was, so it shall be again...
Myslím si, že tento výňatek z textu písně "First Light" by mohl mluvit za vše. Had jen dříme, hlídá svůj trůn a euforie nabytá v období debutu "Loss" by se měla opakovat. Nelze než soluhlasit. Je v tom nostalgie, je v tom tradice a nechybí ani v souvislosti z WODENSTHRONE tolik potřebná hrdost a mýtizovaný příběh dloubající do starých pověr. Je v tom vše, co má být.
A mám neodvratný pocit, že právě "Curse" sunderlandských mystiků bude jedním z adeptů na nejskloňovanější dílo roku. Po vřele přijatém debutu "Loss" ani prakticky nelze očekávat jiné než natěšené pohledy také směrem ke druhé desce. A je téměř jisté, že v této chvíli nejsem sám, kdo novince daroval nejednu denní porci vložené energie. Po necelých třech letech přichází kapela s něčím, co nadále posiluje představu o dokonalém prolínání epické a agresivní polohy v jeden nekomplikovaný celek. Tohle WODENSTHRONE předvedli už na "Loss", ale zároveň jej berme jako pouhou minulost. S novinkou jdou totiž ještě dále a jejich cesty se se dotýkají pomyslného horizontu, aniž by se cíleně opakovaly.
Opakují se totiž jen na první dojem. Přístup ke "Curse" je v mnohém odlišný. Když odmyslíme celkový koncept a jak se k jeho realizaci postavila sama kapela, jsou tu další a zásadnější odlišnosti. Mluvím o hudebním zpracování alba jako takovém a mluvím také o jeho zvuku. Ten šel hodně kupředu, pokud se na něj díváme optikou čistšího, krystaličtějšího pohledu. Někomu bude vadit, že ubylo na záměrné špinavosti, někdo zase vyčistěnější skladby uvítá. Já se domnívám, že tento postup byl potřebný. Oprostit se od jakési zakalenosti a nechat se vystoupat výš, jako by se unášet nad územím, jehož krásy WODENSTHRONE opěvují. Nemám problém ani s jednou z verzí, ale v zájmu progresu a posunu skladeb do dynamičtější a pevnější polohy, udělali Angličané krok správným směrem. A navíc jim sluší.
V hudební rovině pak můžem mluvit jazykem komplexnosti. "Curse" je dotaženějším a sevřenějším organismem a byť mu nadále dominuje výpravnost a pohanská zanícenost, je cítit, že je vyzrálejším počinem. Rafinovaně strukturované epické momenty, které jsou výjmečné tím jak okatě nevylézají na povrch a netahají za uši, zůstaly na stejném místě jako na "Loss". Ovšem v novém soundu se jim dýchá ještě mnohem lépe, neboť jsou ukryty pod dávkovanou výbušností, která si bere svůj prim. "Curse" je jako let dravce, který pečlivým zrakem kontroluje své území, je jeho pánem a když je potřeba, sletí k zemi a zabije. Dokáže soustředěně kroužit víc jako hodinu. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že WODENSTHRONE delší stopáž nevadí, naopak jim sluší. Už "Loss" nebylo albem na pár minut, není jím ani "Curse" a ani jedno z nich nemá v povaze být zbytečně natahovaným nic. Navíc progres, kterým se "Curse" ubírá, cvičí s myšlenkami posluchače v každé minutě alba, takže není čas se příliš věnovat jeho délce. Album roste spolu s dalšími poslechy, jeho povaha je prostá a přirozená a o to jde především. Právě díky slušnému počtu poslechů, jsem dospěl k názoru, že nic, co by rozptylovalo mou pozornost nebylo nalezeno a nestojí tak za řeč.
Můj verdikt je jednoznačný. WODENSTHRONE nahráli silnou, sebevědomou desku plnou přírodní nespoutanosti a odkazů na tradiční časy staré Anglie. Navíc vše dokázali nahrát způsobem, který si zaslouží maximální respekt. Potvrdili, že patří mezi nejužší špičku svého žánru a překonali svůj již tak vydařený debut o jeden další krok. Pevný krok kupředu.
K recenzi poskytl: Candlelight records
