Jsou tomu již tři roky, co naposledy Khorzonova, pro mnohé legendární, kapela Arkona nabídla poslouchačům plnohodnotnou dávku svého umu. Stalo se tak nádherným bílým albem „Konstelacja Lodu“ a to v roce 2003. Od té doby se fanouškům mohly do rukou dostat už jen split s názvem „Zrodzony Z ognia I lodu | Mankind's Funeral“, na kterém se podílela ještě kapela Szron a dvě výběrová alba „Bogowie Zapomnienia“ a „Raw years 1993-95“. Jediný nový materiál pak v roce 2005 obstaralo tohle trojsplit s kapelami Besatt a Thirst. Ovšem slovo „nový“ je minimálně ze strany Khorzona, Nucleara a spol. velmi relativní pojem...
Arkona rozlouskla otázku „Čím album začne?“ velmi netradičním způsobem. První tóny linoucí se z reproduktorů totiž nejsou z psacího pera Khorzonova, nýbrž je hravě poznají fanoušci Besatt. Jedná se totiž o skladbu „Opętany Bluźnierca“, která původně pochází právě z Besattovského alba „Korzenie zła“. Arkona se jí zmocnila s rukopisem sobě vlastním a myslím, že jí ostudu v žádném případě neudělala. Dobrá. Překvapení na začátek alba, dál už bude vše probíhat v poklidu. Nebo že by snad ne? Samozřejmě, že ne... Překvapení číslo dvě nám Arkona naservírovala hned v další skladbě. Tentokrát se jedná o předělávku skladby „Gdzie Bogowie Są Jak Bracia I Siostry“. Skladba teď působí kompaktněji, sevřeněji a celkově poslouchatelněji. Vše tohle zapříčinila pouze jedna malá změna. Pánové vypustili jednu „utahanou“ část uprostřed skladby a kouzlo bylo na světě. To je všechno sice hezké, ale k takové změně mělo asi dojít už u mixu „Konstalacje“, nikoli o tři roky déle. A do
třetice všeho dobrého a zlého? Jistě, že ano... Třetí a poslední překvapení Arkony na tomto split je neméně zajímavé. Snad ho dostatečně vystihnu v pár heslech. Bicí do pochodu, siréna, jeden kytarový riff, dvě věty, melancholické klávesy, střílení samopalů, zachrastění, konec.
První třetina "Holokaust Zniewolonych Mas" je tedy za námi. Pro skalní fanoušky Arkony jistě zajímavé obohacení sbírky, já osobně jsem však nějak nestačil pochopit, oč vlastně pánům šlo. Za normálních matematických podmínek se 1+1+1 rovná třem. Zde to ale neplatí. Jeden cover + jeden remix + jedna naprosto zbytečná, nic neříkající "skladba" (jako např. intro by však byla velmi zajímavá) dohromady tvoří jedno velké nic, ze kterého si naprostá většina posluchačů odnese pramálo.
To Besatt na mě působí mnohem lépe. Pánové zvolili skladby „Revelation“, klasiku „Ave Master Lucifer“ a „Kingdom of Hatred“. Ani jedna ze skladeb není nová, jedná se tedy o takový malý průřez diskografií kapely. Klasiku „Ave Master Lucifer“ myslím není třeba představovat. Mám ohledně této skladby menší averzi asi stejného původu jako u „Black Metal ist Krieg“ od Nargaroth. Jednoduchá, až téměř vtírající se skladba s velmi jednoduchou stavbou se sice rychle dostane pod kůži, ale stejně rychle se oposlouchá... To zbylá dvojice skladeb dopadla o poznání lépe. Klasické vypalovačky pod záštitou staré norské agresivní školy. Agresivita a mírný závan starobylého thrashe jsou těmi nejlepšími ingrediencemi co Besatt nabízí. Ani zde si ale neospustím kritiku. Obě jsou krásnou ukázkou kapely pro neznavší, nicméně pro fanoušky kapely zhola nic nového a po Arkoně i Besatt vložili na „Diabolus Perfectus“ vlastně zbytečné tři skladby.
Nejlépe ze všech na mě ale zapůsobila do té doby neznámá kapela Thirst . Hned od začátku se rozzuřila black metalová smršť ve které je místo jak pro agresivní kytary Occulta, tak pro Vojciechovi apokalyptické klávesy, které dodávají hudbě neskutečný rozměr. Tvorba Thirst řekl bych „olizuje“ norské rarachy Limbonic Art a to jak svojí agresivitou, tak právě rozmáchlými klávesovými party. Thirst zde ukazují dvě zjizvené tváře. Skladba „Armageddon“ opravdu dělá čest svému názvu, naopak druhá „I’m Blasphemer“ se zdá býti pomalejší a s celkově promyšlenější kompozicí. Jako třetí zářez pak přidali Thirst ještě „Raise The Dead“ od Bathory, ve kterém ale nedali místo své iniciativě a přehráli ho přesně dle originálu. Škoda. Kdoví, jak by zněla tahle „vykopávka“ pod tíhou klávesové vichřice...
Podtrženo a sečteno. Arkona jakožto největší jméno tohoto split alba naprosto vyhořela díky nesmyslně zvoleným skladbám. Besatt předvedli vše z toho, co v nich vězí a proč jsou jako kapela tak uznávaní. Největším překvapením se ale nakonec stala poslední akvizice. Téměř neznámí Thirst chytli svoji šanci za pačesy a na desce, kterou narozdíl od nich „prodávají“ obě známější jména vytřela všem zrak s takovým přehledem, že by to čekal jen málokdo.
