Finský „Morbivod“ opět dokazuje své neutuchající zanícení pro obohacování hudebních sbírek fanatických posluchačů a tentokráte pod „štítkem“ AZAGHALu vydává nástupce z mého hlediska ne-moc vydařeného „Codex Antitheus“... Ano, Narqath (Tomi Kalliola) je životadárnou vodou pro finské podzemí a rozhodně se věci nemají pouze tak, že by se pohyboval v blízkosti čistě black metalových posluchačů... Za vše může hovořit jeden z jeho nejvydařenějších projektů – Wyrd, z nějž by si mohlo brát drahno skupin více než jen inspiraci. Sic plně nesouhlasím s faktem zakládat další a další kapely jen proto, abych pod nimi vydal jedno demo a tím činnost ukončil... Pozitivní alespoň je, že v těch „hlavních“ si Narqath drží příjemnou pravidelnost.

Mnozí z Vás se s „Codex Antitheus“ jistě seznámili v roce minulém, někteří možná až v letošním, to nic ale nemění na faktu, že se album jednoduše nepovedlo, jak by se očekávalo. Setkávám se s pozitivními reakcemi, povětšinou ale převládají ty záporné, a to zaslouženě. Nelze čekat, že se v průběhu let nebude zhola nic měnit, bohužel by ale případná změna měla být pojata osobitě, energicky a s daným záměrem... Ne servírovat posluchači zmatené písně, které postrádají sebemenší kousek nápaditosti a pointy, či zkoušet vokálové postupy, které vyzní ve výsledku až komicky. Věřím, že se tato čtveřice ponaučila a prostřednictvím „Luciferin Valo“ si budeme moci zavzpomínat na časy „Helvetin Yhdeksän Piiriä“...

Album začíná možná nejlepší písní alba „Black Terror Metal“, kterou si mohou mnozí pamatovat z pět let starého dema. Tolik typický zvuk pro Azaghal zůstal nezměněn a ihned od prvních tónů a řádků lze zaznamenat daný rukopis Tommiho a zbylých členů. Šlapavé tempo, vyhrávky, očekávané změny temp, jedna z dvou písní v angličtině, to je „Black Terror Metal“. Právě tato tři slova se bez debat zaryjí většině hluboko pod kůži... A ačkoliv stavba skladby není nijak složitou záležitostí, co do údernosti by zasloužila za 1.. To samé by si zasloužila i předposlední “ Olematon“, jenž by mohla být menším „pokusným zajíčkem“ a Narqath do ní přenáší část invence z jiných kapel. Někomu by mohla evokovat (snad i díky občasnému vokálu) právě Wyrd. Tvář Azaghal je ale tak pevná, že i v zdánlivé podobnosti se najde to, proč je Azaghal Azaghalem. „Olematon“ je také nejmelodičtější a společně s agresivní „Luciferin Valo“ tvoří velmi důstojné zakončení celé třičtvrtěhodinky.
Schválně jsem opomněl střed nahrávky - skýtá bohužel mnoho úskalí a proměnlivost kvality je jak misky vah. I na pomyslné nejspodnější hranici se pohybuje ale stále výše než jak tomu bylo na „Codex Antitheus“. Nejčastěji bych písně definoval slovy „průměrná, nepřekvapující“, ovšem nelze opomenout zdařilé momentky, které nutí k ochotnému poklepávání hlavou či jakoukoliv končetinou. Co mi tedy kazí skutečně dojem? Přílišná rozvrstvenost nápadů, tedy jeden až dva zajímavé momenty za skladbu, zbytek je jakási zkažená nádivka bez zdraví škodící plísně. Naopak, to, že album jak se říká "odsýpá" je věcí pozitivní...i fakt, že inovativnost oproti starší tvorbě je opět přítomna, tentokráte však správným směrem. Určitě si dokáži právě toto album představit pódiově prezentované, protože tam by právě zanikly a naopak přibyly prvky, které album nechtíc ničí.

„Návrat“ se zdařil. Narqath, Varjoherra, JL Nokturnal a T.M. Blastbeast, jsou zpět a kdo z Vás by měl chuť je podpořit a vyposlechnout vloženou snahu, ten ať to bez ostychu udělá. Škoda jen, že Narqath je tak nespolehlivý člověk...