Když se přibližně před rokem na internetových stránkách Trollech a Metal Swamp objevila anketa, ve které jste si mohli zvolit oblíbené skladby právě plzeňských „lesníků“ a oni vám je dokonce měli zahrát na prosincovém dvaadvacátém pokračování brněnských ug festivalů, bylo plno příznivců v sedmém nebi. Ono přeci jen slyšet hrát Morbivoda, Asuru a tenkrát ještě i Johannese přes dvě hodiny čistého času skladby, které mají posluchači rádi a které se navíc za normálních podmínek na tracklistu živých vystoupení vůbec nevyskytují, je opravdu svátek s velkým S. Atmosféra v klubu byla tenkrát vcelku slušná, přijeli lidé z různých koutů republiky a Trollech pár dní před Vánoci obdarovali své fanoušky průřezem své dosavadní toulky přírodou, který obstaralo úctyhodných 22 skladeb. Toho osudného večera také vznikl první officiální „živák“ Trollech. Následně uběhlo pár měsíců a u LAR se objevila deska s názvem „Svatoboj“...
Z úctyhodného počtu dvaadvaceti skladeb se do užšího „finále“ probojovalo nakonec třináct kousků. I když se nejedná o záznam celého večera, ale pouze jeho části, jdou skladby na desce i tak ve stejném pořadí jako v prosinci v Brně...
Hlavním tahákem této živé nahrávky měl být všude avizovaný výborný zvuk. Já po několikátém poslechu konstatuji takto. Zvuk je sice po všech stránkách opravdu čistý, ale paradoxně je to spíše záporná vlastnost. Celý záznam totiž působí tak nějak uměle, mdle a roztříštěně. Chybí tomu ta živočišnost dlouhohrajících alb, ta jednota všech zúčastněných nástrojů. Každý nástroj, ač dohromady tvoří jeden celek, hraje si na „Svatoboji“ sám za sebe. A to nemluvím o
sakra nevyváženém masteringu, na který přijdete hned při prvním poslechu. Vokály jsou místy šíleně nahlas, místy zas nejsou skoro slyšet. Není to sice problém celých 47 minut, ale sem tam na to narazíte. Ono sena to dá zvyknout, to ano, ale mrzí to.
Desku rozjíždí jedna ze starších „Pod stromy chladný stín“. Hned od začátku je poznat ona slabost desky. Zvuk... Přijde mi navíc, že se prosincový Metal Swamp netrefil zrovna do nejoptimálnější formy kapely. Vystoupení to není špatné, ale sloučení mnoha aspektů - nervozita z živé nahrávky, učení se nových skladeb, a ona již zmiňovaná samotná délka setu - poukazují na to, že ze začátku kapela nehraje na „stopro“ a ke konci dochází klukům síly.
Na první polovině alba lze sledovat, že to, co Trollech hrají, není přesně to, co bychom od nich čekali. Něco tomu prostě chybí. Takže ač poslech živých skladeb „Řeka smete, co ji patří“ či „Zatrollené hvozdy“ je opravdu zajímavý, není to ze strany kapely stoprocentní výkon. Deska se regulérně rozjíždí až se skladbou „Země obrů“, kterou kapela předvedla v té době ještě neznajícímu publiku, co že to lze očekávat od nového alba. Následující „Národ ohně....“ , „Podzimní cesta starého vlka“ kapela drtí Svatoboj a vše graduje ve vrchol alba „Od kolébky po rakev“, kterou si kapela nesmírně užívá. Morbivodovi excesy jsou opravdu fascinující. Sám je nazval „lesními skřeky“ :). Posléze se dočkáme ještě „Palindrom“ a závěrečné hitovky „Ve stínu...“, ve které už je notně znát, že jsou hlasivky unaveny.
Jak tedy zhodnotit první živý záznam plzeňského „lesního komanda“? „Svatoboj“ dojíždí na již zmiňovaný nemastný neslaný zvuk a první polovinu alba, kde kapela nepředvádí maximum. Druhá polovina alba už je o stupeň výše. Zaprvé si zvyknete na zvukovou kulisu a za druhé tenkrát v prosinci Trollech skladbami z této části desky bořili Svatoboj. Deska tedy rozporuplná. Myslím, že pro fanoušky Trollech nezbytnost, pro ostatní možná až zbytečnost.
