Těžko uvěřit, že v loňském roce řečtí ROTTING CHRIST završili čtvrtstoletí své existence a zdá se, že s kariérou jen tak seknout nemíní. Pravda, za oněch 25 let udělali i pár stylových kotrmelců a veletočů, které následně vždy ustáli, protože měli a mají skalní fanouškovskou základnu na své straně. To, že nebylo vždy vše OK, nakonec vyvrcholilo v situaci, kdy v současnosti kapelu tvoří už jen sami bratři Tolisové, a ti udržují soukolí ROTTING CHRIST v permanenci a načínají společně další čtvrtstoletí letošním počinem „Κατά τον δαίμονα εαυτού“.
Pohled ze strany před zrcadlem…
Jak začít jinak, než hudební složkou alba. Asi nikoho nepřekvapí, že je stále velmi patrné, že jde stále o hudbu ROTTING CHRIST, protože Sakisova kytara je jasným poznávacím znamením, aby také ne, když většina skladatelské a dnes už i hudební práce leží na jeho bedrech. A nutno říct, že kytarové riffy vkusně kombinované se sóly patří na desce k tomu nejlepšímu, tedy pokud jste ochotni na Sakisovu hru přistoupit a kytaru v rozmáchlé pompě vůbec vnímat. A pokud tohle dokážete, pravděpodobně narazíte na jednu zásadní věc, opakování motivů. Zkuste si pustit úvodní „In Yumen –Xibalba“ a hned následně titulku „Κατά τον δαίμονα του εαυτού“ a…? A vyvstane vám na rtech otázka: „Proč?“. Mně se chce věřit, že jde spíše o jakýsi nosný prvek konceptu mnohem víc, než kupříkladu úbytek Sakisovy invence a skladatelského potenciálu. Tady bych se ale měl trošku zastavit. S postupem času seznávám, že skladatelsky nejde v zásadě o nic špatného, jen ve výsledku to stejně nepoznáte, protože klasické metalové nástroje, které by za normálních okolností obsluhovali svalnatí chlapi, do značné míry nahrazují samply a hlavně pak sborové zpěvy, jež mnohdy i přebírají úlohu nosnou a tady, řekl bych, tkví problém daleko zásadnější. Na mě to totiž působí jen jako náhražka toho klasického nástrojového obsazení, která se sice vzhledem k situaci dá pochopit, ale můj mozek ji jaksi odmítá tolerovat. Tedy přesněji, odmítal. První poslech mě téměř položil, protože jsem asi až takový obrat nečekal a hlavně podobnou hudbu i slyšel a to před více než šestnácti lety. Tehdy ji dělali švédští Therion a já bych řekl, že o dost lépe. Zásadní rozdíl patrně spočívá v tom, že zatímco Švédové symfonično vkomponovávali do skladeb už při jejich vzniku, Řekové ho spíš nabalili na metalovou kostru, aspoň že ta tedy drží pevně, i když někdy se kývne právě pod náporem sborů, kláves a řady hostů, které si bráchové přizvali ku pomoci z různých koutů světa, stejně jako motivy, z nichž čerpají. Čemuž popravdě taky nerozumím. O druhém poslechu raději hovořit nebudu a ty další… vlastně jsem seznal, že se to poslouchá velmi příjemně a já se houpu do rytmu a krom Sakisovy kytary, perfektní produkce, objevuji ještě dva klady – chytlavost a …
…pohled ze strany za zrcadlem
Ať už jsem kritizoval cokoliv a jakkoliv, jedna věc se mi na „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ líbí a tou je magický potenciál - jiný rozměr hudby. V téhle oblasti bych se dokonce desku nebál nazvat téměř geniální. Pokud je pravdou, co říkají promo materiály, je dílo věnováno Aleisteru Crowleymu a tímto jaksi ROTTING CHRIST svůj závazek splnili. Ano, některé pasáže desky tomu příliš nenasvědčují, jiné naopak dokážou uchopit vědomí a posunout posluchače někam jinam. Mám li hovořit za sebe, určitě v pohledu zpoza zrcadla jsou takové „In Yumen – Xibalba“, „Grandis Spiritus Diavolos“, „Κατά τον δαίμονα του εαυτού“, „Gigameš“ a upřímně největší vliv na mě mají „Χ ξ ς'“ a bonusová „Welcome to Hell“, kde po stránce magie vše graduje. Když se podívám na magický potenciál v kombinaci právě s chytlavostí, shledávám obrovskou sílu, které se příliš odolat nedá, byla by totiž schopna ovládat dav. Ovládat jakýkoliv dav, ať už na americkém kontinentu, v zemích slovanských, či ve starověké Mezopotámii. Možná v tom tkví klíčové sdělení toho, proč Sakis s Themidem obrátili vzhůru nohama při vytváření magického potenciálu desky celý svět, přestože mohli klidně čerpat z historie rodné hroudy – starověkého Řecka. Možná…
Zaměřeno na rovinu souměrnosti
Správně tušíte, že oba pohledy se musí zákonitě prolnout na tenké rovině zrcadla, ostatně jako v životě a na přebalu desky, který mne inspiroval v pojetí a struktuře právě se uzavírajícího článku. Jak před zrcadlem tak za ním se kření démon. Z té naší strany démon řvoucí, protože hudbu, kterou považoval za to nejdůležitější, nemůže tak úplně skousnout. Z té odvrácené řve druhý o dost radostněji, nabuzený a magicky probuzený. Bráchové zřejmě činili v duchu názvu desky, jaká byla Démonova vůle. A ve výsledku převážila magie nad hudbou a zrcadlo bylo nejspíš magické, protože ten Démon byl a je jen jeden, mluvíme přece o zrcadle, v němž se shlížejí sami ROTTING CHRIST.
Řekové zplodili dílo, jež je rozhodně víc magie než hudba, přesto se to poslouchá vlastně samo. Jen ty prostředky k tomu použité plusové body ROTTING CHRIST nepřidají a pro mě není lehké se s nimi vypořádat. Myslím ale, že kapela přežije další kotrmelec ve své tvorbě a skalní fans ji opět podrží. Ten kotrmelec berte s rezervou, protože autor článku neslyšel „Aealo“ a netuší, zda novinka navazuje, či stylově „hnijícího ježíška“ obrací. Ovšem předchozí tvorbu bedlivě sledoval a líbilo se mu, co kapela tvořila dřív, dokonce ani neskřípal zuby nad tehdy zlomovou „A Dead Poem“ a že to byl tenkrát veletoč. Kapela ho ustála a pak se vracela ke kořenům, ke kořenům zapuštěným tak hluboko, že se snad bude kam vracet i po „Κατά τον δαίμονα εαυτού“.
K recenzi poskytli: Season of Mist
