Jsem strašně moc rád, že se nevyplnily moje obavy a následovník „Verderbnis...“ nemá sestupné tendence. Naopak mi připadne, jakoby se NOCTE OBDUCTA obloukem vrátili k tomu, co předváděli na posledním počinu před rozpadem. Tedy fúze metalu s art rockem, ambientem a hlavně svojským přístupem.

Popsat to, co NOCTE OBDUCTA vytvořili na nové desce „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“, se pro mě stalo výzvou. Nejde ani tak o délku, která sahá k sedmdesáti minutám, jako spíš o neuchopitelnou atmosféru díla. Zběžný pohled na tracklist vám neprozradí nic. Devět položek dané délky na desce atmosférické kapely není nic zvláštního. Když navíc odmyslíte dva ústřední giganty „Dinner auf Uranos“ a „Leere“, ubude vám prakticky půlka desky. To zvláštní a ojedinělé je někde jinde.
„Verderbnis“ znamenal exodus ze stran ambientu a rocku, se kterým NO koketovali na „Nektarech“ i „Sequenzen Einer Wanderung“ a zatěžkání metalového drivu. Nyní je tomu naopak. A právě to „zatěžkání“ na nové desce nenajdete. Kdybych chtěl být přímočarý a strohý, napíšu, že „Umbriel“ je ambientně art rockový epos s občasným výjezdem k ostřejšímu hard rocku s expresivním zpěvem. Onen havraní hlas je na nové desce totiž jen občasný. Dominantu mají čisté zpěvy a i ty jsou v poměru k hudbě minimální. Mnohdy si na zpěv musíte počkat i deset minut. Zpěvy má na starosti hnedle kvarteto mužů, kteří paradoxně vědí, kdy mlčet a kdy naopak druhému kecat do projevu. Torsten už dávno nemá primát sólového zpěváka. Ostatně kdo po něm touží, může si jej užít na geniální novince Agrypnie. Ostatní (Marcel, Flange a také Stefan) svoje party propletli do svébytného konglomerátu.

Abych to tedy rozepsal a přiblížil, pojďme se podívat na novinku trochu víc. Je mi jasné, že tato deska bude kontroverzní. Jeden ji bude milovat, druhého nezaujme a odvrhne ji. Ten bude očekávat black metal a on na něj vybafne klavír, jazzová rytmika, čisté zpěvy a hlavně ambient. Takový posluchač se bude nudit. Místy dosti retro zvuk kláves může být problém pro dnešní generaci, která je zvyklá na nejmodernější podmínky. Takže komu vadí zmíněná fakta, může s lehkým srdcem vynechat poslech NOCTE OBDUCTA a věnovat se jinému produktu.

První dojmy jsem měl rozporuplné. Nevěděl jsem vlastně, jestli se mi deska líbí nebo naopak nechápu její podstatu. S každým dalším poslechem jsem podléhal zvláštně podanému umění. Miluju parádní Heidogovu basu, která společně s bicími Matzeho tvoří bezchybnou rytmickou dvojici. Matze navíc hraje na zajímavý klávesový nástroj Theremin, který v písních vyvolává až soundtrackovou atmosféru s opiovým dotykem. Klávesy hlavního principála a všeuměla Marcela navozují mráz na kůži. Mnohdy evokují Pink Floyd a vůbec psychedelický rock 70. let. Jejich hrátky s myslí dokážou učiněné divy. Jsou minimalistické a hrají si se zvukem, který jakoby nechtěl skončit, zároveň zaplní zvuk po okraj, až je ho všude plno. Zvuk kytar je prostě k sežrání. Tytam jsou metalové extrémy. Jsme v hájenství art rocku. Kvákadlo či divná sóla poblázní jednomu hlavu. Mnohdy kytarové efekty plní úlohu kláves a vy si nejste jisti, co hraje. Vesmírná atmosféra budiž završena. Zvuky prázdna a dalekého, nekonečného NIC jsem si nedokázal představit ani v nejšílenějších okamžicích nočního astrálního cestování. NOCTE OBDUCTA mi to nyní ukázali. Jindy zase zklidníme a za vybrnkávání akustiky podpořeným krásným čistým zpěvem se vydáme do sfér atmosférického rocku. „Leere“ je pro mě absolutní trhák. Nejdelší song desky ani chvíli nenudí. Každý tón slibuje a taky splňuje neskutečnou náladu. Když si to podpoříte parádním textem, vaše melancholická fantazie dostane dárek, který ji posune tam, kde to ještě neznala, anebo se toužila vrátit se do světa, na který pozapomněla. Po pěti minutách se zpěvy ztiší a vy se vydáte na zvukovou dobrodružnou výpravu plnou nádherných melodií.

Vše je prvotřídně promyšleno a procítěno. Od „Kerkerwelten - Teil I“, která plní úvodní roli seznámení se se současnou tváří NOCTE OBDUCTA až po závěrečnou tečku. Hlasy se - jak už je zvykem této desky a jak jsem zmínil výše - navzájem doplňují a zvyšují už tak výrazný neklid sbírky. „Gottverreckte Finsternis“ s jazzovým feelingem a s jedním z mála míst, kde uslyšíte blackový drive vybuzuje posluchače do energetického chvění, aby vše shodil v instrumentálce „01-86 Umbriel“, která čistě připravuje prostor k fenomenálnímu eposu „Dinner aur Uranos“. Bezmála čtvrt hodinový megaopus vás provede vesmírným nekonečnem, abyste se nakonec rozplynuli v molekuly a stali se tak součástí nekonečné energie.
Odpočinkem mezi giganty zdá se být agresivní rytmická hříčka „Mehr Hass“. Zvláštní rytmus evokuje podivíny Virus a jejich extravagantní šílenství. „Leere“. Za poslední roky jsem neslyšel příliš silnějších písní. Jakkoliv se zdá zpočátku fádní, nabízí víc, než se zdá na první dojem. „Ein Nachmittag mit Edgar“ přes nejtemnější a metalovější oscilace kupodivu překvapí nejatmosféričtější pasáží desky. „Reprise Dinner auf Uranos“ opět ztiší emoce, a kdo se dokáže zklidnit úplně, vychutná si stoupnutí do jedné řeky za druhou. Ovšem zase trochu jinak. V závěrečné „Kerkerwelten - Teil II“ uslyšíte známé melodie, ale rozšířené o další - a v záplavě ticha se s deskou rozloučíme.