Francouzi SVART CROWN snad pro vás, čtenáře, nebudou takovou neznámou jako před lety. SVART CROWN za poslední roky projeli Evropu křížem krážem a mnohokrát se zastavili i v ČR; buď sami, nebo za doprovodu veličin, jako jsou Shining, Ulcerate či Otargos, a já věřím, že jen málo z vás zanechalo jejich koncertní nasazení chladnými. Vykašlali se na trapná prohlášení či reklamní šaškárny a nechali za sebe mluvit hudbu. Snad jedinou výraznou změnou, která se v řadách kapely odehrála, byla výměna kompetentního bubeníka Gaela Barthelemyho za ještě větší zvíře, a to Nicka Mullera, který novinku pohání opravdu šíleným způsobem.

Zezačátku by se slušelo uvést, čím se podle mého „Profane“ liší od „Witnessing the Fall”. To, že ”Profane” po hráčské a zvukové stránce opět učinilo veliký krok kupředu, nebudu ani zdůrazňovat. Od minula postrádám snad jen epickou gradaci v závěru některých skladeb (např. „Into a Demential Sea”), během kterých mám doslova pěnu u huby, ale není nic snazšího, než se natáhnout pro CD a předchozí album si pustit. Novinka více pracuje jako celek. Skladby plynou z jedné do druhé a představují pestrý monolit nápadů, kdežto na „Witnessing the Fall” se zdá, jako by každá skladba představovala jinou kapitolu. Každá je výrazná něčím jiným, avšak dnes už si při poslechu dopřávám jen ty výraznější skladby a zbytek mnohdy přeskakuji.

Dnes už jsem přesvědčen, že si SVART CROWN zasluhují nahradit všechny ty rádoby black/death metalové kasovní trháky, které jsou možná rychlé, technické, mají přesah, a kdo ví co ještě, ale pokud už máte něco naposloucháno, tak vás jen těžko ohromí. Já měl ohledně „Profane“ OBROVSKÁ očekávání a SVART CROWN je naprosto rozcupovali. Některých mých představ se dotkli jen lehce, ale celkově předvedli něco, co jsem si vlastně ani nepředstavoval a snad v to ani nedoufal. „Profane” po celou svou hrací dobu mocně tlačí na pilu. Deska to je natolik intenzivní, až mám strach, že při koncertním provedení nových skladeb nebudu stíhat mlátit hlavou. Energie zde pulzuje a nenechá vás na pokoji. Zároveň SVART CROWN dostatečně uvažují dopředu, takže se nestane, že by vystříleli všechen prach najednou a vy byste měli důvod se po pár skladbách/posleších začít nudit. Nemohu vám ale zaručit, že do „Profane” proniknete s prvními poslechy. Je zde co objevovat, deska je příjemně komplexní, ale SVART CROWN nemají potřebu se opájet svým umělectvím.

„Profane” ovšem není jen bezhlavým atakem. Na desce je rozprostřeno nemálo atmosférických motivů, které jistě vyprovokují i nějakou emoční reakci posluchače. Příkladem budiž ponurá „Venomous Ritual” nebo „Until the Last Breath” (a také třeba titulní skladba), které podle mého evokují zoufalství a temno bez toho, aby se brodily v slimáčích tempech a unylých vybrnkávačkách. Něco takového jsem miloval u zaniknuvších Arkhon Infaustus. Takové to organické spojení intenzity, brutality a hnusné nálady. To se podle mě SVART CROWN podařilo namíchat v dobrém poměru a hlavně podle vlastního receptu.

Teď mi ovšem nezbývá nic jiného, než před SVART CROWN uctivě smeknout a počkat si, co s novinkou provede čas. Doufám, že „Profane” bude následovat příkladu předchozí desky a bude mě bavit minimálně do doby, než vyjde deska další.
Závěrem: SVART CROWN patří k jedněm z nejlepších live kapel, co znám a jsem neskutečně natěšený, až je uvidím popáté. „Profane” je navíc společně s „An Arrow in Heart” a „Henbane” nejlepší nahrávka, kterou jsem letos zatím slyšel. Takže doufám, že během příštího klubového koncertu SVART CROWN už nebudu stát v hloučku třiceti lidí a strhávat kotel jen s třemi dalšími...

K recenzi poskytli: Listenable Records