Název DEATH TYRANT je zatím pojem neznámý. Určitě ho slyšel ale ten, kdo se zajímá o osudy bývalých členů kdysi parádních death blackers LORD BELIAL. V DEATH TYRANT totiž figurují hnedle dva muzikanti, kteří už asi neměli tu sílu znovu obnovovat LB a svoje umění vložili do tohoto dítěte. Bratři Backelinovi (Dark a Bloodlord) se obklopili čerstvou krví a naservírovali nám devět skladeb čistočistého, melodického, každým coulem severského black deathu s nádhernými melodickými sóly. Asi se chtěli vyhnout přílišného srovnávání s LB, a tak se Dark neujal tentokrát zpěvů, ale přenechal ho dredatému mladému démonovi, který si říká Nárgraðr Agartha. Jeho hlas ale zní, jako by Darkovi z krku vypadl. Tedy v light verzi. Dark umí zařvat přece jen variabilněji a surověji. Za kytarou se objevil další mně neznámý muzikant, Dennis Antonsson. Jeho umění na struny je famózní a DT mohou být rádi, že ho mají. To ale neplatí o bubeníkovi Joakimu Antonssonovi (Nárgraðr Agartha se musí cítit stísněně mezi rodinnými klany). Zvlášť v rychlejších pasážích by zasloužil pár facek. Připomněl mi dávný výkon rychlosti jistého Hurvajse v Pivrncovi. Tam se ale recese a neumětelství vyžadovala a do celku pasovala. Zvuk jeho bicích je stejně hrozný jako jeho technika. Je členem mnoha seskupení, která jsem neslyšel, ale jestli tam hraje stejně, slyšet je ani nechci. Opravdu sráží svojí přítomností „Opus de Tyranis“ strmě dolů ze srázu.
Ale vraťme se zpět k debutu DEATH TYRANT, který není rozhodně špatný. A když se oprostíte od průměrných bicích, je „Opus de Tyranis“ opravdovým představitelem srdcového metalu. Z každého tónu slyšíte radost z hraní a lásku k začernalému death metalu. Heavy sóla Mr. Thomase jsou plné emocí, která dokážou spíše řezavě thrashovou smrtící jízdou zpřístupnit i neextrémním fanouškům. Ostatně kdo zná LB a jejich tehdejší souputníky, věhlasné Dissection nebo Sacramentum, ví stoprocentně, co se mu na této sbírce, a to pravověrného metalu dostane. Oproti LB bych řekl, že ubylo jak doplňků (ženský zpěv, flétna), tak extrému, ke kterému se občas Belialovci přiklonili. Abych to nějak přiblížil, napadá mě hladký sound posledních Naglfar, kde cítíte pořád ten starý feeling, ale věkem zúčastněných obroušený a jakoby uklidněný. Pes, který nekouše. Ačkoli na fotografiích jsou prezentováni jako synonymum pro vztek a agresi. Heh.
Každopádně vydavatelství Non Serviam, který jejich debut vydává, by do nich nevložil naděje jen pro jména bývalých členů Lord Belial. Musel cítit životaschopnost „Opus de Tyranis“. Jestli se jejich naděje vyplní, nevím, nejsem věštec, ani nevím, jak zabodují u fans. Ale já přiznávám, že vítám jejich připomínku toho, co jsem měl vždycky rád. A to je parádní metal. Navíc ty mrazivé melodie, tolik typické pro švédskou starou školu, nevymizely a už třeba jen pro ně se k této desce budu vracet. Nebudu řešit originalitu, která je stejně v této době prakticky nemožná, a ani možné nařčení z revivalu devadesátkového švédského metalu mě nechává chladným. Hlavním je přece muzika a ta v podobě „Opus de Tyranis“ (byť s hroznými bicími) překypuje opravdovostí. A to u mě pořád vítězí.
