A jsou tu znova! Tři roky od vydání „Psychogrotesque“, kterou jsem ohodnotil nejvyšší známkou a ještě ji dosadil do pozice desky roku, se ABORYM vrací s novým materiálem, který nese výstižný název „Dirty“ a je zabalený v zářivě žlutém bookletu. Než se vrhnu na podrobný rozbor nového materiálu, vezmu to nečekaně od konce. Záhy pochopíte proč…
Deska vychází na konci května pod Agonia Records a je k dostání v několika verzích jako CD a LP. Oba nosiče budou k dispozici navíc i s bonusovým diskem obsahujícím šestici speciálních skladeb. Pět z nich jsou covery (dva starých skladeb ABORYM a po jednom od Iron Maiden, Pink Floyd a Nine Inch Nails) a jedna je zcela nová, která nebyla pro „Dirty“ využita. Na tento disk přispělo i velké množství hostů a co je nutné podotknout, je fakt, že jedním z nich je i David Cholasta z naší malé republiky, který participoval na jedné ze skladeb. Samotné bonus CD hodnotit nehodlám. I přesto, že jsem fanoušek cover verzí, z bonus disku mám poměrně rozporuplné pocity. Jako bonus dobré, ale nějaký větší přínos to rozhodně nemá.
Ale skočme rovnou po hlavě do „Dirty“, která je oproti bonus disku jinou kávou. Desku otevírá již dobře známá „Irreversible Crisis“, která byla před časem vypuštěna v rámci traileru k desce. Dá se tedy označit i za skladbu, která vám ukáže směr, kterým se ABORYM letos vydali. Oproti předchozí nahrávce je novinka standardně rozdělena na deset skladeb (51 minut) a netvoří žádný hororový příběh, jak tomu bylo na „Psychogrotesque“. A proč taky dvakrát dělat to stejné, že?
Následující „Across the Universe“ je však o poznání jinde, než úvodní skladba. Po hektické, agresivní a velmi brutálně znějícím kousku přichází pomalá, EBM stylem ovoněná skladba, která se vyznačuje velice vábnými melodiemi a čistými vokály (těch se na desce objevuje mnoho, kupříkladu v „I Don´t Know"). Něco zcela odlišného od toho, co by posluchač čekal po takové vypalovačce, jakou je „Irreversible Crisis“. Ale nebojte, tento klid netrvá dlouho a už v první minutě ABORYM přitlačí na pilu. Faust se opře do bicí artilerie a ze sampleru začnou lítat jiskry, které neustanou až do samotného konce desky.
Asi už tušíte, že to, co nám ABORYM servírují, bude opus, který rozhodně stojí za pozornost. Ano, je tomu tak. „Dirty“ se odvíjí přesně po vzoru svého názvu. Ať už si ho vyložíte jakkoliv, tento výklad v desce uslyšíte. Zvrácené elektronické motivy plné zvuků z reálného světa i pazvuků z okolního vesmíru, ostré a nekompromisní kytarové riffy, které ani na moment nepovolí ve své brutalitě, jež je ještě boostována Fabbanovými vokálními polohami. Právě ty jsou na „Dirty“ velice pestré a velmi citlivě dobarvují vyznění hudby a celkovou atmosféru. To nejpodstatnější však u „Dirty“ čpí v elektronice. Ještě aby ne, když jsou ABORYM pionýři industriálního black metalu. Když se ohlédnu dozadu, více samplů, beatů a industriálních ploch ABORYM ve své diskografii nepoužili. Když byste do „With No Human Intervention“ napumpovali ještě víc elektroniky a agrese, dostanete přibližně to, co je prezentováno na „Dirty“.
Každá skladba má svůj elektronický základ či podklad, chcete-li, který je základním stavebním kamenem. Na něj jsou vrstveny kytarové melodie a burácení bicích. Vše je však tvořeno s důrazem na vyznění, které na „Dirty“ je skutečně někde úplně jinde, než bylo na předešlých počinech. Zpočátku může poslech tropit problémy se zorientovat. Posléze se může zdát počet motivů a prvků zbytečně přeplácaný. Vše však nakonec zapadá, kam má. Nic není navíc, ani nechybí. Skladby mají naprosto plnohodnotně využité možnosti a vždy, když čekáte, co se bude dít, vyskočí něco, co byste vůbec nečekali, co dotáhne vyznění do maxima. Přechody mezi pomalými pasážemi, jež jsou po dostatečném vygradování vystřeleny až na samotný vrchol, mě vždy donutí zatnout pěst a se zamračený výrazem pohlédnout do prázdna (například v „The Factory of Death“). Trošku jinak na mě zas působí natepané motivy, které mají koule, které byste do těsných riflí nenacpali. U některých skladeb má opravdu člověk téměř chuť tančit (mluvím třeba o „Helter Skelter Youth“). Těch dojmů je moc. Vlastně čím dál víc. S každým poslechem stále něco objevuji. Něco mě dostává, něco mě nechá chladnějším, ale i tak se ABORYM opět předvedli v tom nejlepším světle.
Vše však jednou musí skončit. Ať už tato recenze, tak i „Dirty“ má svůj hrací čas. ABORYM to dobře ví, a proto na samotný závěr zpomalili a nasadili melancholický konec v podobně skladby „The Day the Sun Stop Shining“, která desku krásně uzavře. Fabban a jeho kolegové mě nezklamali. Sice mě „Dirty“ nedostalo do kolen, tak jako „Psychogrotesque“, ale i tak mu to neubírá na jeho kvalitách. S přihlédnutím k tomuto faktu dostane „Dirty“ 9 bodů (a ten bod dolů není za to, že obal vypadá jako pochcaný), abych reflektoval onen „do kolen dostávající“ rozdíl. I tak však „Dirty“ patří mezi zatím nejpovedenější desky, co jsem letos slyšel.
K recenzi zaslali: Agonia Records
