V černoprdelnickém Polsku se zas jednou blýsklo černým kovem. Tentokrát za to můžou mistři andělské kafilerky DEMONIC SLAUGHTER se svojí čtvrtou řadovkou plnou zmaru všech svatostí „Downfall“. O kapele se toho moc nenamluví, přesto patří se zajímavou sadou desek k místním šampionům v hodu mrvou na kostel. Přikrčeni v podzemí, rok od roku vytrvale podrývají další novou nahrávkou základy kříže. Který to má s nimi za nějaký ten pátek už pořádně nahnuté. To, že se na Mortemu dosud neobjevili, je hřích, který je teď třeba odčinit.
K DEMONIC SLAUGHTER jsem se kdysi dostal přes jejich známější krajany Abusiveness. Zakladatel a hlavní instrumentalista démonických bouračů vystupující pod jménem Xaos Oblivion propůjčil svůj hrdelní um totiž také poslední, tři roky staré desce Mścisławových matadorů. Protože jsem tehdy Abusiveness docela poslouchal, zvědavost, kdo že se to k nim přifařil, mě přivedla k o něco staršímu debutu Xaosovy démonické družiny „Cold Disease of Reality“.
Symptomy podchlazené reality byly pestré. Z desky si to valil black´n ´rollový pařan namrdnutý levnou lihovinou, někde rozlévanou do složitějších hypnotických poloh, jinde rozředěnou do nejrůznějších meziinter či do jakési orientální blasfémie. Trochu zvláštní, ale šmrnc to mělo. Rok na to přicházejí polští řezníci s nevybíravě raw blackovým „Soulless God´s Creation“ násilně utopeným v podzvukovém chaosu. Ve srovnání s debutem šlo o úplně jinou desku. Poslechově s lehkými zažívacími potížemi a lopatou vydatného černého uhlí k nim. I následujícím albem DEMONIC SLAUGHTER překvapili. Na „Revelations of Death“ odkryli spolu s různými podobami smrti také svou náklonnost přímočarému death metalu poválenému v sazích. S tak rozmanitými nahrávkami za sebou se od letošního „Downfall“ dalo čekat cokoliv. Tím spíše, že Poláci své původní lajdácké logo vklíněné mezi obrácené krucifixy vyměnili na obalu novinky za jednoduchý nápis.
S „Downfall“ všechny odchylky a poruchy černého žánru, které démonický výsek dříve tolik pokoušely, vzaly za své. Zůstal jim bezpřívlastkový hrubodrsný black metal nikam nepřečnívající a ničím nestrádající. A v něm se dějou věci nepříčetné. Poláci přišli na to, že temné šílenství se nemusí krkolomně vymýšlet a stačí jen bezhlavě mu propadnout. „Downfall“ je dokladem jejich prozření do nepřizdobeného blackového výrazu. Po bludném intru se už správným směrem rozjíždí drancující sypač kovové strusky a přibrzďuje se až o pátou, jedinou polsky textovanou skladbu „Martwa cisza“. V ní se démonická smršť rozklepaná neúnavným bicím pantokem a tvarovaná nápadným basovým podkresem přeskupuje do prvních chytlavějších melodií. Noví DEMONIC SLAUGHTER jsou naráz nejen chaoticky likvidační, ale též tónicky podmaniví. Vrchol desky pak přichází se sedmou „Planet of Doom“, která je odjištěna opět plnou energií a kulminuje v jedné z nejpůsobivějších vyhrávek, s jakou kdy tihle pobouraní andělé přišli. Album „Downfall“ mě nejprve násilně srazilo k zemi a povláčelo v hrubém štěrku, aby mě posléze háky zaťatými v místech, kde jinak rostou křídla, vytáhlo do milosrdného předpeklí, v němž hraje hudba zčernalých sfér. Ze všeho toho jsem měl nebývalý požitek.
Jestli mě DEMONIC SLAUGHTER s každou ze svých předchozích desek nějak překvapili, se svou čtverkou mě nadchli. „Downfall“ si n nic nehraje a hraje jen to, co jsem od téhle kapely vždycky chtěl slyšet především. Hodně zostra, hodně nahlas, bez vytáček a zbytečností odsypaný zlý black metal, který neztrácí na přesvědčivosti a sirnaté síle, ani když občas povolí do libozvuku. Bylo by škoda tuhle desku minout a hřích ji přehlížet.
