Ihned poté, co jsem zaregistroval informace o chystaném projektu, ve kterém účinkují taková esa, jako jsou Greg Chandler, Vortigern a hlavně Aran, zbystřil jsem, a v očekávání značně netrpělivém jsem dychtil zjistit, zda hvězdná sestava vytvoří materiál hodný jejich jmen, nebo nám naservírují pouhou akademickou nudu. A výsledek? Ten předčil moje očekávání.
Zmíněné rafany doplňuje ještě technický talent - drummer Tom Vallely, abych tedy byl kompletní. Spojení tvůrčích mozků takového formátu je zkrátka fascinující. Je zajímavé sledovat, kterak vůdčí osobnosti spolupracují pro zájem celku. Aran na postu baskytary nádherně zapadl a přitom strhává dostatek pozornosti ke svému, druhdy opomíjenému nástroji. LYCHGATE jsou dle kuloárů pokračováním Vortigernova atmosféricky black metalového projektu ARCHAICUS, ve kterém hrál na všechny nástroje.
Ostatně jsou v LYCHGATE kromě Grega všichni multiinstrumentalisté, kteří se žádného nástroje nebojí. Greg si ale plně vystačí se svojí kytarou a hlavně neskutečným hlasem. Právě on mě překvapil z celé sestavy nejvíce.
V ESOTERIC zkouší různé polohy growlingu, ale v LYCHGATE rozeřval svůj chřtán naplno. Chvílemi bych jej ani nepoznal. Démonické skřeky a řevy, co se z jeho hrdla ozývají, by strčily do kapsy kdekterého black metalového zpěváka.
Na co se teda můžeme vlastně těšit? Hlavně na black metal. Těžkého kalibru podotýkám. Pánové se nebojí na ploše kratičké, nepřesahující 38 minut, zaplnit prostor hudbou působící mohutněji a epičtěji, než jim stopáž dovoluje. V podstatě jako Tardis – navenek malá a krátká deska, ale ve vnitřku je ohromná. Ale vraťme se zpět z sci-fi metafor.
Symfonické ozvuky nejsou shazovány prázdnou bombastičností. Je tvořena „jen“ skladatelskými postupy a zvláštní atmosférou, která se nezdráhá zabrouzdat ani do sfér progrese či jakési avantgardy. Hudebníci jsou to ale vyspělí a vyrovnaní, a tak jejich přesahy nejsou krkolomné a snažící se o zoufalá gesta. Všechno jakoby plně přirozeně plyne. Přes mnou zmíněné atmosférické či avantgardní artefakty je ale debut „Lychgate“ plnokrevný black metal s nenávistnou atmosférou. Další pocity jako pohrdání, ironie, ale také zvláštní smutek, se s onou nenávistí zvláštně pojí v majestátní vážnost. Taková „In Self Ruin“ dává vzpomenout třeba i na Emperor. To jen pro příklad, kde se LYCHGATE pohybují. Nejsilnější pocity zažívám ale v instrumentálním předělu „Intermezzo“ a následovné pecce „Triumphalism“. Parádní sbory ze smyček v úvodu rázem doplní dekadentní nářez a úžasný Greg. Když nad tím přemýšlím, nemá smysl vytahovat hity. Protože bych asi vyjmenoval všechny songy. Snad jen upozorním na „Dust of a Gun Barrel“, kde v úvodu dost slyším Gregovo působiště.
Když pomyslíte na filozofické texty, bušící do předsudků, poukazujících na daná fakta a neteistické názory, vychází nám zajímavá sbírka zajímavých nálad tvůrců, kteří samotní jsou na scéně netradiční a přinášející obohacující muziku. Rozhodně se tak LYCHGATE nestal levnější výrobek s bočními chutěmi, kde by si hvězdní hudebníci udělali pouze radost a takzvaně se vyblbli. Naopak. Dočkáte se nekonvenční hudby, která má sílu žít samostatně a bez dětských nemocí.
