Matně si vzpomínám na časový úsek, kdy jsem z nejmenovaného serveru stáhl videoklip ke skladbě „Satanic Fatherland“ a vlastně tak započal první kontakt s Horned Almighty. Je to až paradoxní, jak může první dojem napříč časem ovlivňovat následné vzhlížení na kapelu, ale přesto ne tak k úplnému zatracení. Jen tak mimochodem, jedná se o klip věnovaný čistě válečnému faktoru a rovněž „doprovodná“ hudba jde ruku v ruce s předpoklady, že se setkáváme s další takto laděnou smečkou. Svébytné sypačky ve stylu Total War, drtivá sóla zdobící „Terrorfront“ od Infernal War či neutuchající tempo se kterým se můžeme ztotožnit v oživeném projektu War for War...žádný z těchto předpokladů ve větší míře Horned Almighty v „Satanic Fatherland“ neservírují. Horned Almighty je nezastavitelný stroj smrti, který nedbá okolního světa a valivým tempem, právě jak to dělá jediný panzer v čele celých legií, míjí jednu vesnici za druhou, rozsévá utrpení a bolest, ničí veškerou podstatu bytí a staví přírodní zákony vzhůru nohama. Po dvou letech se panzer probouzí znovu...nadešel čas skladeb smrti a zatracení...„The Devil’s Music“ je nahráno silně odlišnou sestavou oproti „Black Metal Jesus“. Jediné změny se vyskytly na strunných postech, a to rázné. Není lehké zakomponovat nové členy do zaběhnutého stroje, obavy jsou na místě... Tato recenze tedy nebude jakýmkoliv srovnáváním s minulými alby, jak by se nabízelo, ani „sladkou polevou“ na jinak hořkém základu, nýbrž přirozenou a nekompromisní kritikou.
Jak vidno, Ďábel měl zřejmě sklony ke svižnému punku. Pokud Horned Almighty koketovali se skočnějšími rytmy již v minulosti, na novince je dovedli k „dokonalosti (?)“ a obzvláště „4-string“ nutí ke zběsilému pogování vyhulených Anarchistů. Většina hracího času je vyplněna právě těmito skočnými momenty nebo rychlejšími vyhrávkami. Na pomalejší, valivější pasáže se zapomnělo. Škoda? Jak se to vezme. K stvoření komplexní písně s drtivým feelingem je
třeba najít sourodý nápad a...nechci pány zatracovat, ale myslím, že díky lehce průměrnému zvuku, který nemá blízko k ponurému ani čistému, to nejde. Zní nedůsledně, neklade důraz, jen si odvádí to své. Žehral bych po stažení basy a vyvážení bicích s kytarami. Vše by znělo „black metalověji“, důrazněji, lépe. Průraznost nechybí, ale to je, přiznejme si, málo. Vyzdvihl bych vokální projev – čistý, výborné frázování i zabarvení (vzdáleně se podobající nachlazenému Abaddonovi ze Sekhmet). Každý tento „nešvar“ s sebou nese i nucené následky – vyšší techničnost, propracovanost, velmi časté a různorodé střídání temp, nenadálé přechody a hlavně sourodou atmosféru, která dělá z alba jeden velký celek. Vyhnu se zatracování ucelenosti jednotlivých písní. „The Devil’s Music“ je třeba chápat jako celek. Pro někoho změny nevítané, já volím opak, a za toto bych volil absolutorium.
Kdo přežije začátek alba a poněkud odvážný nástup (oproti intru), ten se do něj vžije. Kdo ne, ten ať Horned Almighty nadále neřeší. Myslím, že nikdo z nás není s to pochopit, proč se texty dotýkají satanismu, proč kytary dělají neustále to stejné „vrrm, vrrm“ a proč při poslechu cítím tlak v prostředku hlavy (Číro se dere na povrch? :) ). Na tom ale nesejde, nikdy nebude důvod měnit nic na tom, že „The Devil’s Music“ baví, bavit bude a když omrzí, bavit začne. Věřím ale, že při živé prezentaci musí Ďábel vystrkovat své omšelé růžky...
