Po šesti letech čekání na následovníka výtečného debutu „Terminal World Perspective“ holandských CONTROL HUMAN DELETE jsem se konečně dočkal onoho vytouženého okamžiku. „The Prime Mover“ je tu a nemohu popřít, že hořím netrpělivostí jako před prvním zásunem. Přeskočím všechny věci okolo, neboť ty jsou vcelku podrobně rozebrány v rozhovoru, který bude recenzi doprovázet. Nastavte sluchové buňky na porci industriálního black metalu a jdeme na věc.
„The Prime Mover“ je sice oproti staršímu bratříčkovi chudší o dvě skladby, čímž je však sražena hrací doba na velice příjemných padesát minut, díky čemuž se novinka stává mnohem intenzivnější a zábavnější (absence ambientních vycpávek). Než se však prokoušete k tomuto dojmu, budete čelit náročnému poslechu. Z počátku jsem byl lehce překvapen tím, co nám CHD servírují. První dojmy byly jako odlehčená verze „TWP“, která vás svou plynulostí a nenásilností v jistém slova smyslu, vezme na průlet galaxií. S každým poslechem se noříte do tmy vesmíru, v které se všechny neostré či vzdálené tvary a konzistence stávají rozeznatelnější. Obklopení všemožnými motivy čelíte tváří tvář jejich postupné kolizi a následnému evolučnímu vývoji. Pompézní hostina industriální symfonie v kombinaci s black metalovým velkým třeskem naložená doslova na stříbrném podnose.
Aktuální skulptura visící v nekonečnosti kosmu je utesána do mnohem uhlazenější formy nejen díky čistšímu a dynamičtějšímu zvuku, ale velkou měrou se na tom podílí kompozice skladeb, jež se za těch šest let posunula dále či jinam, chcete-li. Ona temně agresivní, post-apokalyptická nátura předešlé nahrávky, jenž terorizovala váš sluch industriální kakofonií, je na „The Prime Mover“ zcela potlačena a veškeré úsilí je vrháno směrem ke krystalickému vyznění, technicky chladným postupům a podmaňování si kybernetiky. Pod palbou strojově přesné bicí artilerie, která není tentokrát tak rušivá, leč stále typicky vlastní pro CHD, se skrývá dobře připravený recept čítající mix laserových distorzí a beatových indukcí. V první řadě je potřeba vypíchnout opravu precizní práci s industriálním podkladem, na který je na aktuální nahrávce kladen velký důraz. Většina skladeb stojí právě na nich, čímž se stávají hlavním motivem, na který je až posléze vrstvena velmi ostře znějící kytarová linka. Samozřejmě, že stejně často jako se mění tempo bicího automatu, dochází i ke zvratům mezi kytarami a elektronikou. Je to jako neutuchající souboj na život a na smrt mezi těmito dvěma elementy, které se snaží ukázat to nejlepší, co v nich dřímá. V tomto ohledu je slyšet, že tvůrci mají velký zájem přetransformovat nashromážděné elektronické dovednosti ze skládky, které se kdysi říkalo Země a vytvořit nový řád, který povede k nové etapě lidského bytí.
Detailnější pohled na jednotlivé skladby odhalí, že tu je sice jakási podobnost v rámci mustru skladby (hodně tomu přidávají industriální začátky a konce skladeb, které na sebe nepřímo navazují), ale rozpitváním korpusu se dohrabete ke zcela jiným vnitřnostem. Ty jsou uspořádány vždy jinak, i když je v každé skladbě kladen důraz na preciznost zpracování jednotlivých zvuků a výsledné zapracování do celku. Některé momenty mají takovou sílu, že nabýváte na pocitu, že tento motiv snad znáte již několik let. Zdát se to může, ale jen díky mistrnému nápadu a realizaci. Ano, skutečně je na desce tolik silných motivů, že tento dojem může vzniknout (stejné pocity mě doprovázely i na „TWP“). Zásluhu na tom má samozřejmě i celkový zvuk a produkce, na které si letos CHD dali sakra záležet. Pompézní, monumentální či prostě velkolepé – tak znějí hlavní motivy, kterými se CHD na „TPM“ prezentují. V tomto ohledu nemám co vytknout, neboť zvuk je nejen mnohem čitelnější a uhlazenější, než tomu bylo na předchozí nahrávce, ale hlavně jde ruku v ruce s hudební i textovou náplní (rozhodně stojí za to si přečíst texty).
Dost bylo slov, která chválí, co nám bylo z Holandska předloženo. Když jsem přemýšlel nad nějakou tou konstruktivní kritikou, uvědomil jsem si, že vlastně nemám, co bych vypíchl. Z počátku jsem myslel, že pár věcí bude, ale s každým dalším poslechem tyto drobnůstky odpadaly, neboť mě okolnosti přesvědčily o opaku. K naprosté dokonalosti CONTROL HUMAN DELETE již chybí jen malý kousek a ten si nechám do foroty na příště. Myslím, že ti, co hledají industriální black metal v progresivnější formě, jenž nestojí na místě a snaží se reflektovat vývoj i v rámci tohoto žánru, musí „The Prime Mover“ zaujmout a vtáhnout do svých spárů, jako to učinil se mnou.
K recenzi poskytl: Code666 Records
