Poté co v roce 2002 opustil Vargsang řady Graven a začal se naplno věnovat svému stejnojmennému projektu, vypadalo to, že dříve nebo později budou dny Graven nadobro sečteny. Naštěstí se k Vronthovi přidal vládce strunných nástrojů – Mardar a zpěvák Zingultus, který je znám svým působením ve výborných Nagelfar či nadějných Graupel. V roce 2002 se Perished and Forgotten dostávalo v tuzemské scéně poměrně solidních ohlasů a po vydání novinky The Shadows Eternal Call se většina kritiků bude obracet právě na předešlé „Vargsangovo“ dílo. Na úvod však můžu hodně, ale hodně směle říct, že novinka je albem lepším a to na nečekaně mnoha frontách. Zvuk, který se podařilo vyprodukovat je jedním z nejsilnějších, které jsem mohl za poslední dobu slyšet. Odkazuje na starou black metalovou školu a dodává albu sílu, kterou u málokterého black metalového alba v dnešní době najdete. Ať už vyšla novinka Dark Throne, Dark Funeral či podobných veličin, The Shadows Eternal Call je, samotného mě to překvapuje, nejvíce black metalovým albem za poslední dobu, ovšem to neznamená, že nutně nejlepším...
Zingultus, který v Graupel zpívá svým rodným jazykem, se v Graven věnuje textům dostupným větší mase lidí, čili anglickým. Ona tvrdost ve výslovnosti Němců nemůže zůstat bez povšimnutí a bez vlivu. V hodně momentech zní fráze podaná Zingultusem „poněmčeně“, nikoli však směšně!
Hudba na mě celkově působí takovým „starším“ dojmem. Skočné vyhrávky se velmi často střídají s ploužícími se momenty, které doslova z ničeho nic zabíjejí pohodu, kterou si poslechem užíváte. I v těchhle chvílích bych se bez ostychu obrátil na Zingultuse, jehož vokál je mi hodně po chuti a i takové nedůležité momenty v písni znějí zajímavě, snad to bude i tím, že nenechá hudbu nikdy na holičkách a neodpustí si „sympatický“ výkřik i při sebemenší změně tempa. Délka skladeb se pohybuje v přijatelném rozmezí 4 – 6 minut, nedočkáme se tedy žádných inter uprostřed skladeb či podobných záležitostí, které by se stejně do této hudby absolutně nehodili.
Co mi však chybí... Po důležitém sólu by měl nastoupit nějaký neméně kvalitní riff, nestává se tak bohužel nikdy. Případ třetí skladby: Začínáme velmi pěknou melodikou na kterou po chvíli naváže Zingultus s tradičně skvělým frázováním, hudba se po minutě a čtvrt zlomí a přichází stereotypní chvilka s nehorázně primitivním riffem, který se beze změny drtí pár sekund než dojde k najetí na přijatelnější moment a posléze na počáteční melodii písně. Takovéhle momenty mě utvrzují v tom, že dnešní black metal nemá co nabídnout a kdo dokáže vytvořit kvalitní feeling alba, ten má půlku úspěchu hotovou...
Mám velmi rád, když v kapele vystupují dva kytaristé. Nemyslím tím dvě kytary, ale dva rozdílné osobnosti! Je to můj osobní dojem, ale dvě hlavy dokáží vymyslet více a hlavně se na albu může objevit nečekaný rukopis, kdežto u Mardara se ničeho extra překvapivého nedočkáte...
Takže pokud bych se měl podívat na Vargsanga, který minulý rok sám vydal Throne of the Forgotten a na Graven, kteří se na sklonku toho samého roku prezentují prvním albem v této sestavě, The Shadows Eternal Call, srovnání by bylo asi takovéto... Stylově si jsou alba velmi podobná, Vargsang docílil o dost zajímavější melodiky, naopak Graven výborné atmosféry a překonali předešlé album, na kterém ještě figuroval Vargsang. Nabízí se tedy otázka, jak by to vše bylo, kdyby zůstal?...
