Sovu mám uloženou od vánoc, tedy už šest měsíců mi krvácí do uší. Přiznávám, že je to dlouhá doba, do recenze se mi jednak nechtělo a za další: „Sovy nejsou vždy tím, čím se zdají být…“ Řekněme si tedy, jak daleký vliv na celkový dojem má půlroční odstup.

S dílem Cheta W. Scotta mám tu čest poprvé i přesto, že se na scéně se svým projektem BLOOD OF THE BLACK OWL pohybuje na scéně v současnosti již osmým rokem. Dost možná to způsobuje skutečnost, že jsem neměl přílišnou potřebu zabývat se americkým šamanstvím a podobnými věcmi spirituálního charakteru, jež Američan zpracovává. No, časy se mění, a tak mi právě tahle údajná vlastnost nahrávky Sovu vrhla do náručí a já se začal těšit. Možná někdo zakroutí hlavou a pomyslí si: „Na co?“ Řekl bych, že právě na onu přesažnou auru, propojenou s přírodním spiritualismem a šamanstvím severoamerických Indiánů. Určitou dobu nám tyto ingredience skutečně pan Scott servíruje. Mám na mysli především první skladbu „Caller of Spirits“, za níž v mnohém promlouvá i sám název. Vskutku mě při seancích s touto deskou a zejména právě jedničkou obepínala jakási krusta tvořená duchy zesnulými. Asi to zní dost divně, protože zrovna tato témata do lyriky Blood of the Black Owl úplně nepasují, nicméně úvodní skladba jde na dřeň především díky své „primitivnosti“, ve smyslu minimalistické jednoduchosti, která pak vytváří tlak na všechny smysly a svým způsobem svírá a podmaňuje si vědomí posluchačovo. Přesto si lze povšimnout jednoho prvku, jenž rozráží skličující atmosféru právě tam, kde je to žádoucí – totiž flétny. Tento nástroj sem prostě patří a není nadužíván, což dokazuje kupříkladu skladba druhá, kde se jen letmo připojí jaksi v pozadí. Neodpustil-li jsem si asociaci v prvním odstavci, těžko si jí odpustím zde. Zatímco „Caller od Spirits“ byl vystavěn na jednoduchosti a sevřenosti ve smyslu až depresivně laděných tónů a hlavně rytmu, u „Eye of Wind“ a třetí „Rise & Shine“ toto až tak úplně neplatí a nejen akustická kytara, ale i další prvky objevující se momentálně v o dost veselejším trylkování připomenou jedno EP norských Ulver, u kterého jste také nevěděli, na čem ujedete, a i když šlo o soundtrack k sebevraždě, vyvěral z něj vždy i nástin vysvobození, jistého optimismu a toho, že za okny čeká něco lepšího. V „Rise & Shine“ je flétna opět četnější a začínám mít pocit, že si tento nástroj kráčí celým albem, jak se mu zlíbí. A protože se jedná o velice silný prvek, seznávám jeho cestu velmi pozitivní. Opravdu zajímavá hudba v první polovině alba, to uznávám. Jenže sovy…

…nejsou vždy tím, čím se zdají být a procitnutí z dosud chlácholivého snu přináší čtvrtá „Sundrojan“, která nakousne až násilím druhou polovinu alba. Polovinu odlišnou od té předchozí, jak jen může být odlišná noc ode dne. K primitivnímu rytmizování bubínku se přidává poprvé elektrická kytara a dokonale tak podtrhuje rozdíl „Sundrojan“ oproti třem předchůdkyním. Vše se ponoří do tmy a skličujícího hávu doomové zatěžkanosti a najednou nemůžete dýchat, jakoby vám někdo bránici přikurtoval těžkým balvanem rovnou k matičce Zemi. Drobné nádechy či lapání po vzduchu vám umožní zase jen TA flétna, která kolem vás kouzlí melodie navzdory změněnému (ale stále velmi čitelnému) Chetovu vokálu. Ten mi rozhodně nevadí, to s elektrickou kytarou je to horší, ta mi v prvních fázích poslechu přišla rušivá, ať už monotónností přednesu, nebo tempem. To je totiž vražedné, resp. vražedně nízké. A v něm si chrochtá i následující „Two Ravens at the Tree Line“, v tempu ano, avšak elektrická kytara odletěla do neznáma. Pátá skladba je postavena na poněkud odlišném výrazivu. Poprvé zde zaslechnu cosi, co připomíná klasickou bicí soupravu, a výrazný prostor zde dostává basová kytara, promlouvající tajemnými tóny. Jenomže celkově je to nuda. Můžete sice jít po linii právě basy, nebo po linii akustické kytary, ale nakonec vás stejně ubije tempo písně. „Soil Magicians“ by se dala pokládat za nejsilněji ambientní kus na desce, všudypřítomné zurčení potoka je dobrým pozadím pro minimalistickou práci kytary, ze které se vynořuje opět TA podmanivá flétna. Jen škoda určitých rituálních odmlk tvořených šepotem a zvuky chřestidla, důvěrně známého ze začátku desky, které v polovině tracku opět uvede na scénu elektrickou kytaru, která doslova nutí hlavního aktéra utápět své hlasové nadání v afektu. I tady mi přijde ten zkreslený nástroj jako rušivý. Plně v osidlech doom metalu se pak nese závěrečná „Disgust and the Horrible Realization of Apathy“, ani ta nikterak nezmění mé mínění o tom, že druhá polovina „Light the Fires!“ především nudí, tedy až na jednu maličkost, a tou je – TA flétna. Nebýt tohoto inštrumentu, který propojuje začátek desky s jejím koncem, těžko říct, jak by hodnocení dopadlo.

Nakonec je vlastně docela dobře, že jsem recenzi odkládal takovou dobu, první část „Light the Fires!“ jsem si opravdu oblíbil a s tou druhou se tak nějak naučil žít. Je jasné, že hudba, jíž se zaobírá jednočlenný projekt BLOOD OF THE BLACK OWL, není pro každého a nehodí se pro každou příležitost, to je potřeba otevřeně sdělit. Přesto se mi tak trochu podařilo jí dostat pod kůži a hodnocení je o dost vyšší, než by bylo před půl rokem. Dejte mi další půlrok a třeba budu hovořit jinak, posuzování takového díla zabere skutečně moře času. Koneckonců, „Forest of Equilibrium“ od Dorrianových Cathedral, kde mě zpočátku zaujala jen TA flétna, jsem docenil také až s odstupem času. Vězte, že ani tato poslední asociace není náhodná. Light the Fires!