Zvrácená stoner doomová kalba jménem HEBOSAGIL se vrací se svým třetím albem nablít nové pokleslé verše v rodném jazyce mezi zaběhlé a v řadě naskládané předsudky pravé doom metalové tvorby. Nikdy tam totiž nepatřila a patřit nebude. Nechce. HEBOSAGIL jsou nadále věrni nekomplikovanosti, tahu na branku, a pokud to jen trochu jde, tak i drsného zpomalení, až lehnutí si na špinavou zem a věčného usnutí. Možná někde vzadu ve svých myšlenkách mají úctu k nějakým zásadám a praotcům stylu, ale poznat to moc není. Proč by mělo? U této kapely je v první řadě se třeba odvázat. A pokud někdo pěje finsky, zní to přímo svinsky, co si budem povídat. A v případě hutné zvrhlosti jménem HEBOSAGIL by to ani jinak než svinsky odzpívat nešlo.
Na novém albu si prostě HEBOSAGIL jedou to své, dál smrdí blátem, co se přes noc nasbíralo před barákem, protože do něj po ránu mátožným krokem padají. Stejně tak se nebojí nazdobit své seprané džísky plejádou old schoolových placek a připomenout klasickou thrash metalovou jízdu jako za starých časů. Ale nic není třeba přehánět, nejsme přece Sodom, nebo jak se proboha jmenují. Když je to třeba, tak je to třeba, hlavně není třeba nad tím zbytečně dumat. Jedno si ale neodpustím. Když se vrátím dva roky zpátky, do stejného baráku, do stejné zkušebny a nakopu do hlavy stejné množství půlek, všechno vidím špinavější a zetlelejší. Dva roky stará deska „Ura“ byla zřejmě pořízená za jinými dveřmi. Novinka je nařvanější, průraznější a po zvukové stránce mohutnější, což na druhou stranu postrádá jisté kouzlo zkaženosti, ale nic nebude tak horké. HEBOSAGIL sice zapracovali na zvuku, provedli pár úprav na zchátralé budově, možná si koupili i nové montérky, když měnili dveře od hajzlu a snad i od studia, a trochu zapracovali na struktuře skladeb. Jemně, přes koleno se nic lámat nebude.
Hlavně nic nedramatizovat, nic netříštit, nic nepřevracet. V jednoduchosti je síla, a co je jednoduché, nemusí být zákonitě primitivní. HEBOSAGIL se umí postavit rovně, nepajdat na jednu či druhou nohu, vyřvat si své frustrace s chlípností sobě vlastní a je celkem jedno, jestli se vše odehrává v těžkých riffech doom metalu, nebo se sešlápne plyn a hrne se to rychleji. „Lähtö“ je album do pohody, ke kalení a k vypnutí od reality neuctivé rychlosti života. Nemusí nutně znamenat nic víc. Rána budou stejně těžká s ním i bez něj, ale kdo by si to nechtěl zopakovat?
