Hřeby okovaný ďábel v norském vtělení si říká DJEVEL. Kráčí hvozdem zahaleným v nepřejícném šerosvitu, posedlý nocí a její utlumenou lunou. Vyšlechtěný v barvoslepém přítmí do ryzosti nordického kovu, našlapuje hluboko do černozemě k pevným kořenům zaprodaného žánru. Má sebejistý, přímý směr a v jeho kraji mu nelze jen tak uhnout z cesty. Není další černokněžnickou estrádou. Naopak. Přináší věci, kterých je třeba se obávat. Dává to pociťovat z první ruky, v okamžitých zásazích a pekelně dunivém nahlas.
DJEVEL o sobě dali důrazně vědět před dvěma lety svým debutovým albem, jímž daleko překročili pověst kapely seskládané k ventilování náhlého tvůrčího přetlaku T. Ciekalse, toho času čerstvě opustivšího své původní Ljå. Deska zabrala tam, kde měla, a kapela začala žít svým vlastním životem. Loni Ciekals přišel ještě s prvotinou své letité blackovky Nettlecarrier, to už ale pilně připravoval materiál pro dvojku DJEVEL. Krátce před jejím nahráváním rozšířil sestavu Ďáblovy družiny bicmen kopřivonošů a ta tím začala fungovat ve složení komplet Nettlecarrier plus za hrubými vokály Erlend Hjelvik (současně též zpěvák transcoreových Kvelertak). Supergrupa, jak se o nich někde píše, to asi ne, jistě ale silný potenciál pro prvotřídní muziku. Novinka „Besatt av Maane og Natt“ to potvrzuje na celé čáře.
Celé album prostupuje patos staré blackové školy, ze které se line zvláštní tajemné temno. Přitom ale nejde o žádné duchařiny, kterých by se bylo lze dotýkat konkrétními dojmy a představami vyvolanými poslechem. Zážitek je fantazijně nehmatatelný a neurčitý. A v tom je nadmíru znepokojivý. Skladby odsýpají v riffech ponořených do lehkého zvukového oparu. Tu se jejich zdánlivě nepropustné infernální zlo otře o bolesti panenského přítmí, onde zas poválí v popůlnoční úzkosti proťaté měsíčním svitem. Zkrátka, i když je to povětšinou setsakramentská jízda po čertově zahrádce, DJEVEL v ní hrají též druhý part a ten vtěsnává všudypřítomnou temnotu do drásajících stinných rozpoložení.
Album „Besatt av Maane og Natt“ neoplývá nijak nevšedními instrumentálními postupy či aranžemi, byť DJEVEL jsou hudebníci jistě velmi zdatní. To ale není pro smysl desky podstatné. Podstatné je to, jak Ciekals dokáže v zajetých kompozičních šablonách probouzet čerstvě špinavé emoce a pocitové kaly. A s jejich pomocí vás získat a vypravit po neklidné hladině k pramenům bezedné inspirace černým kovem. Deska má svůj značkový feeling. Dotváří jej metací síla přetopených dunivých kotlů, podsaditý bas, kytary náladové i bůstrem rozškvařené a na závěr alba navíc poškození duše chorými žalmy černosvatých. Dokonalé zvládnutí předpisových nedokonalostí black metalového zvuku je pak už samozřejmým puncem stylového přesvědčení nahrávky.
„Besatt av Maane og Natt“ je black metalovou deskou se vším, co k tomu po norsky patří. A umí to podat takovým způsobem, že pokud jste podobně naladění, budete jí věřit. I ten stále opakovaný rituál, kterým obnovuje temné světy ve vzdoru vůči onomu vezdejšímu. Noví DJEVEL neberou jméno pekel nadarmo. V tom je jejich síla a ta skrze ně posiluje nehasnoucí životaschopnost zapřisáhlé ďáblovy muziky.
