[Dufaq] První červencový víkend patřil již čtvrtému ročníku putovního festivalu HRADBY SAMOTY, který letos zavítal 20 km severovýchodně od centra Brna, na skalní ostroh, kde řeka Veverka vtéká do řeky Svratky. Tam stojí jeden z nejvíce poškozených a zanedbaných hradů Moravy – Veveří, který byl dlouhá léta opuštěný a chátral, dokud se o něj nezačal starat národní památkový ústav. V těchto dnech je stav hradu v mnohem lepším stavu a je poměrně oblíbenou turistickou atrakcí. V prostorách více jak 800 let starého hradu se konalo další pokračování putovního festivalu experimentální elektro-akustické hudby a vizualizací, které jako každý rok nabízí mnoho zajímavých jmen z oblasti okrajové muziky, kterou naši čtenáři mohou znát ze sekce Obscure space.

Páteční státní svátek přišel velice vhod co se chystání a cesty týkalo, ačkoliv to mám téměř za humny. Pobalil jsem tedy potřebné věci, kolegy a přítelkyni a vyrazil směr Veverská Bítýška. Na loučku před hradem jsme dorazili kolem čtvrté hodiny, kdy už na zeleném palouku parkovalo pár vozidel a bylo rozděláno několik stanů. I my se zabydleli a vyrazili na průzkum mezi hradby, které ten den opravdu nebyly osamocené. Naopak. Do šesté hodiny totiž hrad normálně funguje pro běžné návštěvníky a milovníky historie, kterých bylo plné nádvoří, kde vrcholily přípravy na večer. Mezi rodinkami s kočárky se mísili ti nejvíce netrpěliví návštěvníci a někteří interpreti. Vskutku zajímavý pohled, hehe.

Pro potřeby festivalu byly zřízeny dvě stage – první, hlavní, kde budou vystupovat všechny tuzemské i zahraniční projekty, byla níže v částečně nefunkční a zubem času poznamenané konírně či k čemu budova sloužila. Prašný podklad, vysoká klenba, spousta oken a špíny. Jediné, co bylo jako pěst na oko, bylo nachystané pódium a stůl zvukařů. Ano, takto vypadá správný underground. Stage číslo 2, která obsadila menší budovu pod hradební stěnou ve vyšší části hradu, kde po celou dobu jela „strašná rychta“ v podání DJs a dalších. Ano, tentokrát jely obě stage zároveň, takže opravdu nebyla ani chvilička, kdy by návštěvník neměl co poslouchat. U každé ze stage bylo výdejní okénko, kde jste si mohli dopřát pivo, limo, kávu, čaj a samozřejmě i nějaké jídlo (od nakládaných hermelínů přes klobásy až po guláše). Je pravdou, že první den trošku haprovalo točení piva a vznikaly dost dlouhé fronty, které byly lehce otravné, ale aspoň měl člověk čas si povykládat. To byl asi nejkritičtější bod organizace, která byla jako každý rok ve stylu DIY a částečně i ona festivalu dodávala na jeho zvláštní atmosféře. Ta byla po celý čas festivalu velice uvolněná, klidná, až téměř „hipísácká“. Desítky návštěvníků si po svém užívali festival a relaxovali. Jelikož se hrálo vždy až večer, měl každý možnost strávit sobotní den podle svého – procházkou hradu a okolí, návštěvou přehrady či válením se v hradních šencích.
A teď již bez dalšího prodlužování rovnou do víru koncertů…

[Dufaq] Nebyl by to UG festival, kdyby vše začalo, jak má, bez zpoždění či komplikací. První vystupující, kterým byl tuzemský projekt INSTINCT PRIMAL, tak začal o něco později oproti plánovanému začátku. Což vůbec nevadilo, neboť stage 2 už vřela v rytmech podzemního techna a kdo měl zájem slyšet nějakou tu hudební produkci, mohl vyrazit tam. Naštěstí nebyla prodleva nějak výrazně dlouhá, a tak se při zapadajícím slunci rozeznívají počáteční tóny z první stage. Ambient plný prazvláštních zvuků, jejichž původ můžeme jen těžko odhadnout, neboť část produkce pochází z field recordingu, byl na rozjezd celé akce odpovídající. Na plátně běžel jakýsi starý film a polorozpadlá místnost se pomalinku začala plnit prvními zvědavci, kteří vystupujícího na závěr jeho setu odměnili potleskem. Myslím, že na start velice příjemné.

[Wohma] Dalším vystupujícím bylo vskutku neobvyklé trio ALLERSEELEN. Postarší pán v jakémsi východně vypadajícím oděvu a dvě dívky, které by mohly být (a možná i byly?) jeho dcerami, za přihlížení již celkem početného odehráli svůj set na pomezi martial a neofolku. Posluchači, který byl po Instinct Primal již slušně naladěn, se ovšem brzy rohlík na tváři zkřivil v úšklebek s otazníkem – hudba, kterou se Allerseelen prezentovali, totiž byla dost fádní a především frontmanův projev na pomezí deklamace a zpěvu sice první píseň možná bavil, ale dál už spíš lezl na nervy. Dojem nevylepšila ani chvílemi zjevná nesehranost projektu a absence projekce. Divák tak leda mohl vzít zavděk pohledem na některou ze sličných dam. Nemá smysl se šťárat ve špatných dojmech, Allerseelen naší Mortem crew zkrátka nesedli, a podle reakcí ostatních návštěvníků jsme nebyli úplně jediní.

[Dufaq] Až nyní přichází na řadu Lina Baby Doll, který měl bohužel problémy na letišti, které vedly k tomu, že musel být jeho set posunut až na pozdější čas. Jako naschvál totiž ve Vídni nějak zašantročili jeho kufr, který byl plný vybavení na večerní hraní. Na průser zaděláno, řeknete si, ale to by nebyl Lina, aby si neporadil. To, co nás čekalo, bylo tedy vskutku exkluzivní. DEUTSCH NEPAL se totiž pustil do improvizace z toho, co měl po ruce. Spustila se hypnotická projekce s panenkami a Lina započal s cigaretou v ruce a pivem na stole svůj velice krátký, leč o to překvapivější set, který byl nádherně zakončen výkřiky, s kterými mu pomohlo asi pětileté dítě stojící před pódiem. Set završil odhozením mikrofonu na podlahu podia, oblékl si bundu a zmizel mezi přihlížejícími fanoušky. Ačkoliv jsem čekal něco úplně jiného, musím uznat, že Lina je opravdu umělec na místě a dokázal si i v tak problematické situaci poradit a všechny jeho fanoušky uspokojit. Aplaus tomu odpovídal. Něco takového asi jen tak někde neuvidíte.

[Wohma] K DEUTSCH NEPAL jen krátce, jelikož vše podstatné řekl už Dufaq: Vzhledem k podmínkám šlo o obdivuhodné vystoupení, které předčilo i řadu projektů, které měly to štěstí, že přijely s kompletní výbavou. Klobouk dolů.

[Dufaq] Po krátké pauze, během které se nachystal stůl pro další vystoupení, se na pódiu objevuje kultovní švédská postava - Peter Andersson se svým projektem RAISON D'ÊTRE. Skřípající dark ambientní set, který byl doprovázen procházkou skrze opuštěné, polorozpadlé budovy a prohnilé, strach nahánějící prostory, působil již mnohem víc frustrovaně a trýzněně. Peter kromě svého noťasu a všemožných „čudlíků“ využíval i dalších, pro většinu smrtelníků netypických nástrojů, jako různých plechových destiček, kovových metliček a podobně, s kterými vytvářel různá plechová řinčení, škrčení a skřípání, jež se plížily skrze zatuchle páchnoucí prostory a ovíjely stojící návštěvníky a trýznily je více jak půl hodiny. Husí kůže po celém těle! RAISON D'ÊTRE patřil rozhodně k tomu nejlepšímu, co páteční večer nabídnul.

[Dufaq] A po čase opět TÁBOR RADOSTI. Nebudu se tajit tím, že na ně jsem se v pátek těšil nejvíce. Jejich vystoupení patří k těm nejlepším, co jsem kdy viděl, a jinak tomu samozřejmě nebylo ani tentokrát. Pod rouškou tmy a v záplavě hutných oblak kouře se rozezněly první zvuky a zpoza dvou typických oltářů se zjevily postavy s novými, rohatými maskami. Ty si však člověk moc neprohlédl, protože viditelnost před pódiem byla téměř nulová (naše první video je až na pár okamžiků jen tma :-D). Co však nebylo vidět, bylo nahrazeno tím, co nešlo přeslechnout. TÁBOR RADOSTI opět předvedl výtečný set plný skvělých skladeb a vizualizace. Krom nových masek, které si oba interpreti v polovině setu sundali a nasadili své obvyklé, jsme se dočkali i něčeho nového. Tím byla třetí osoba na pódiu, která jejich hudbu doplnila o zvuky brumly a trubky, což vystoupení nejen ozvláštnilo, ale posunulo zase o kus výš. Bravo!

[Wohma] Tábor radosti byl pro mě osobně pátečním vrcholem a zároveň vystoupením, které jen tak nezapomenu. Ostatně když se snoubí fascinující vizualizace s propracovanou pódiovou image a chytlavou, energickou a přitom patřičně mysteriózní hudbou, není se čemu divit. Tenhle set byl zkrátka bez jediného kazu ve vzoru.

[Dufaq] V tuto chvíli dochází k další změně v pořadí kapel. Na řadu přichází NAPALMED, protože jak jsem zaslechl, musí na další den do zaměstnání, a tak chce mít vystoupení co nejdříve za sebou. Na set jsem se po minulém představení na HS těšil, ale tentokrát to byla jiná káva. Hluk, bordel, chaos, šílenství, skřípot, lomoz, randál, rachot a tak dále. Nic, z čeho bych po TR byl moudrý. Je pravda, že v prvních řadách stálo několik „fanatiků“, kteří pohazovali hlavami do žádného rytmu, což vystoupení jen přidávalo na jeho zvláštnosti. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, znělo to jako starý, pomalu se rozpadající vlak, jedoucí skrze fabriku na kovy a sklo, kde ničí vše, co mu přijde do cesty. Mé uši dostaly zabrat!

[MW] Po Napalmed, které/ho jsem si s povděkem vychutnal, přichází na scénu ALFARMANIA. Dva Švédi se svým power electronics načichlým industriálním ambientem. Trvalo asi deset minut a jejich hudba si mě naprosto získala. Chladný bezkontaktní přístup hudebníků bez výrazu v obličeji podporoval atmosféru podivného šílenství, které o jemnou dávku schizofrenie obohacovala vskutku povedená projekce – vtahující víry a problikávající koláže, které dle mého názoru nemohl skládat duševně zdravý člověk. Důkaz, že i obyčejná slideshow se dá použít tak, aby onu schizofreničnost tak moc podpořila, si velmi cením. Když konečně přestali trápit mikrofon, olbřímího Korga a nutnou sadu krabiček, sklidili solidní ovace a na obličejích se jim ukázalo něco jako náznak úsměvu, ruku do ohně bych za to ale nedal. Nastal pocit uvolnění a silná spokojenost s uplynulým koncertním dnem.

[Dufaq] Páteční den se pomalu chýlil ke konci, únava byla silnější a silnější a jako poslední se nám představili CHARMING ASSISTANT ze Slovenska. Popravdě jsme však jejich kombinaci experimentování s noisem, dark ambientem a dalšími vlivy dlouho nedokázali vnímat, neboť jsme již měli sluch a mozek vyrabovaný jako motor staré škodovky. Snad to účinkující i čtenáři omluví. Takže na kutě!

[Dufaq] Sobotní den jsme byli po třech hodinách spánku vyhnání ze stanu sluncem. To od rána pralo silou nevídanou a donutilo nás, i přestože únava byla silná, jít snídat a zahájit den druhý. Okolo deváté hodiny hrad otevírá pro normální návštěvníky, takže se otevírají všechny „atrakce“, které v hradu jsou. Tím pádem i stánky a šenky. Ty nabízely stín a kávu, čehož jsme okamžitě využili a rozhodli jsme celý den relaxovat a sledovat, jak se mezi festivalové návštěvníky pomalu mísí běžní turisté, kteří jsou trošku udivení z toho, co za sebranku se v hradu nachází. Zatěžovat vás tím, čím jsme se do večera bavili, nebudu. Přesuňme se tedy rovnou až k večerním hodinám a prvním vystoupením.

Kdo byl samozřejmě nedočkavý hudební produkce, mohl už od odpoledních hodin zaběhnout na stage 2, která v sobotu nabízela kromě DJs i nějaká živá vystoupení. Musím říct, že vždy, když jsem se na stage 2 dostavil, hrálo něco jiného a vždy se mi to líbilo. Je jen velká škoda, že na stage 1 jsem strávil tolik času a měl ho tak málo právě na stage 2, která rozhodně stála a za to a někteří tvrdili, že si na ni užili i více zábavy. Nemohu posoudit, neboť toho času nebylo tolik, leč jak jsem už jednou řekl; vše, co jsem ze stage 2 slyšel, mě oslovilo a bavilo (hlavně šílený gabber ve 4 ráno, když jsem šel spát, hehe).

Prvním vystoupením večera byla HLUKOVÁ SEKCE aneb kolaborace garasu, 900piesok, NoiseMortanna a DRÉN. Pětice performerů klečících mezi škatulkami ničili zvukové ústrojí tím nejšílenějším způsobem. Řádilo se jako o život. Hrálo se nejen na „klasické“ noisové nástroje, ale na řadu přišly i netradiční, jako třeba tenisová raketa, vojenská helma a další obskurní nástroje. K mému překvapení set obsahoval i mnoho záchytných, možná by se dalo říct i rytmických prvků, které se vrývaly do paměti. Opět se mnozí uchýlili k „paření“ a není se čemu divit. Jejich noise měl grády a ačkoliv nejsem žádný velký konzument hluku, jejich performance byla naprosto skvělá.

[Wohma] Po lehce schizofrenní chvilce, kdy jsem zjišťoval, proč stejně jako minulý rok vidím Hieros Gamos, jsem došel ke zjištění, že jde opravdu o projekt LAHKÁ MÚZA, který má ovšem značný (nejen) personální přesah s Hieros Gamos. Vlastně jsem chvílemi marně přemýšlel, čím se hudebně od Hieros Gamos liší. Kromě mírně prominentnější elektrické kytary jsem ovšem na mnoho rozdílů nepřišel. Podobná byla i pódiová prezentace se statickou tanečnicí (aka gotické křoví), což mě nutilo k zamyšlení, jestli není tahle rozdvojenost naprosto zbytečná. Ke konci setu mě tento gothic-rockový projekt přestával bavit, ale dle ovací si fanoušci přišli na své. Vytleskaný přídavek mluví sám za sebe.

[Wohma] Pak už přišel na řadu pravděpodobně nejočekávanější projekt sobotního večera: :OF THE WAND AND THE MOON:. Dánský neofolkový mág Kim Larsen dojel pouze se dvěma dalšími hudebníky (kapela zpravidla vystupuje jako šestice), což si žádalo menší úpravy aranží. Kimův medový hlas a jeho akustickou kytaru doprovázely bubínky a elektrická kytara. Už při zvukové zkoušce mi párkrát naskočila husí kůže, takže když po zvukových peripetiích za mohutné odezvy publika začali hrát, byl jsem v sedmém nebi. Z něj mě občas vytrhla zpětná vazba, ale netrvalo dlouho a já se zas vznášel na vlnách euforie. OTWATM zahráli průřez tvorbou a soustředili se na ty nejlepší písně (z těch opravdu peckovních nezazněl snad jen Lucifer). I přes lehkou zvukovou nevyváženost šlo o opravdu geniální vystoupení a můj osobní vrchol Hradeb samoty. Zajímavá byla i úprava aranží u některých písní, především u starší tvorby. Mnohé písně (i díky mírně přehulené elektrické kytaře) chytaly až post-rockový nádech, což zvláště v gradovaných pasážích otevíralo zcela nové dimenze písní. Kombinace neofolku a post-rocku může znít zvláštně, ale v podání OTWATM šlo o naprosto geniální, originální a působivý amalgám. Jednička s hvězdičkou a huban navrch.

[Dufaq] Já jen doplním, že vystoupení :OTWATM: jednoznačně patřilo k jednomu z největších zážitků nejen tohoto festivalu, ale i vůbec. I přes pár problémům se zpětnou vazbou, která vstupovala do aparatury, však byla atmosféra tak hustá, že by se ani krájet nedala. Aplaus započal už před samotným koncertem a i přesto, že Kim byl viditelně podrážděný z pazvuků, které se tu a tam linuly z reproduktorů, masivní potlesk, řev a pískot na konci mu musely být dostatečným vděkem od nás fanoušků. Jednoznačně to nejlepší, co na letošních HS bylo!

[Dufaq] Na podium se vrací Peter Andersson a Peter Andersson, aby tentokrát spojili své síly a předvedli něco ze své kolaborace BOCKSHOLM. Přiznám se, že po vystoupení RAISON D'ÊTRE a DEUTSCH NEPAL jsem od těchto dvou čekal hodně a k mému překvapení moje očekávání překonali. Lina z počátku setu demonstrativně stál držící kazetu v ruce. Statický element, který jen podtrhoval to, co Peter míchal pod svýma rukama na laptopu. Videoprojekce odváděla pozornost od toho, jak Lina zkouší zapojovat jeden kapel přes druhý a šachoval s kazetami, které cpal do velice archaického přehrávače – walkmana, z kterého pouštěl svou část. Něco takového se jen tak nevidí. Během setu však bylo vidět, že ne vše se daří tak, jak by si Lina představoval, takže přibližně v polovině se vším práskl, oblékl si bundu o odkráčel z podia. Petera to nerozhodilo a pokračoval v industriálním lomozu, který je inspirován dětstvím v industriálním městě Boxholm. Letmé noisové a dark ambientní vsuvky s občasnými živými pazvuky mě doslova přikovaly do prachu, v kterém jsem stál. Po :OTWATM: rozhodně to nejlepší, co jsem v sobotu slyšel.

[Wohma] TEATRO SATANICO pro mě bylo zřejmě nejrozporuplnějším vystoupením letošních Hradeb. Halekání při zvukové zkoušce mi přišlo natolik trapné, že jsem radši na chvíli zamířil na druhou stage a vymýval hlavu zrovna pumpující elektrotucárnou, ale po chvíli jsem přeci jen zamířil zpět a chytil jsem začátek setu Teatro Satanico. Ihned mě upoutala zajímavá projekce, kterou spolu s projekcí Táboru radosti řadím k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (mimochodem, minulý rok byly videoorgie častější), nicméně hudební stránka za ní dost pokulhávala. Často naivně a lacině znějící rytmický podkres by nevadil, tohle lavírování na hranici kýče může mít své kouzlo, ale frontmanův zpěv, který z úcty k němu pojmenuji pouze jako „velmi osobitý“, to vše dokonale pohřbil. Chvílemi se v hudbě objevovaly zajímavé momenty, které diváka vtáhly do zvláštně zvrhlé atmosféry, ale to zkrátka nestačí. Na dojmu nepřidal ani krkolomný a chvílemi až trapný exhibicionismus zpěvákův.

[MW] Můj mozek už se chystal odvelet zbytek těla ke spánku, ale potřeba napravit si chuť po Teatro Satanico a Lahkej Muze byla silnější. Jak jsem správně tušil, EINLEITUNGSZEIT mi to zprostředkovali. Ač možná není jejich industrial s power electronics nejoriginálnějším, co se zde dalo vidět, zase se jim tato hudba dala věřit. Set byl navíc okořeněn zpěvákovým performováním s pilou, kterou „psal“ na kovovou desku až sršely jiskry do publika, řezal s ní do plátu na své hrudi, zapaloval si ruku v nehořlavé rukavici a plival z ní oheň a tak dál.. Něco takového na IV hradbách ještě nebylo a ti, kdo vydrželi, jistě nelitovali, že ještě nešli spát (snad ani ti poplivaní lihem).

[MW] Festival symbolicky uzavírali OPENING PERFORMACE ORCHESTRA, na které jsem se po téměř třech dnech beze spánku dovlekl spíše násilím. Co přesně ti tři postarší chlapíci za applama dělali, to nevím. Moje vnímání už bylo notně pokřivené, vzpomínám si ale na intenzivní pocit, jako bych se vznášel na okraji neprostoru černé díry a okolo nepředstavitelnou rychlostí rotovaly požírané částice. Střídavě jsem se soustředil na jednotlivé okruhy frekvencí a ve všech se cosi dělo. Výsledkem byla velmi organická hluková plocha. Jestli budu mít někdy štěstí vidět Orchestru znovu a v lepším stavu, jsem sám zvědav, co uslyším. I tak a možná právě proto jsem si s posledními přeživšími vystoupení užil po svém a vyrazil se podívat na východ slunce.

[Dufaq] Nu a co říct závěrem? Těžko sumarizovat něco takového či dělat závěry za několik členů redakce. Z mého pohledu však čtvrté pokračování osamocených hradeb splnilo má očekávání a krom několika drobných problémů (ať organizačních či zvukových) proběhla celá akce v naprosto skvělém duchu a atmosféře, kterou jen tak na nějakém festivalu nezažijete. Díky pořadatelům, účinkujícím a i návštěvníkům. Tito všichni přispěli na výtečné náladě i programu. A příští rok nashle.