Druhá část reportu je stejně jako loni věnována čistě kapelám, které se během tří festivalových dní představily josefovskému publiku. Jelikož jsme letos byli na koncerty pouze dva (plus fotograf Sachtikus), bylo občas dost složité vychytat vše, co hrálo, ještě k tomu když se kapely navzájem kryly mezi hlavními pódii a Obscure Stage. I tak jsme však pokryli poměrně značnou část kapel, o kterých vám v následujících odstavcích poreferujeme.
[Wohma] Stinný flek, na kterém jsme se ubytovali, nám (na rozdíl od našich sousedů) umožnil se v klidu a pohodě vyspat, díky čemuž jsme ABSTRACT ESSENCE a PROXIMITY odposlechli pouze od stanu a vydali jsme se až na COFFINS.
Tahle japonská čtveřice s poněkud úsměvným názvem pro mě byla tak trochu černým koněm. Japonským hudebníkům většinou moc nerozumím, ale ukázky tvorby COFFINS nesoucí se v death/doomových rytmech vypadaly nadějně. Samotné vystoupení pro mě bylo trochu překvapením, v rámci jednotlivých písniček se (občas trochu nešikovně) střídaly rychlé deathové rubanice se zatěžkanými doomovými polohami, které chvílemi evokovaly (na BA jinak zcela absentující) stoner doom. Tento dojem podpořil i „prasácký“, špinavý zvuk, což ale v tomto případě myslím ryze pozitivně. Sympatické bylo i nasazení hudebníků. Kolem a kolem se dá říct, že tahle ochutnávka metalového orientu byla velmi příjemným startem dne.
Nejvýraznějším rysem amerických death-metalistů DECREPIT BIRTH je bezpochyby zpěvák Bill Robinson, který vzhledem mírně připomíná Chrise Barnese a porovnání je na místě i v hlasových kvalitách. Show DECREPIT BIRTH byla po všech směrech přesvědčivá: neuvěřitelně náserový technický a brutální death metal zahraný s precizností, občas proložený chytlavými houpavými groovy a do toho přesvědčivý (i když nijak zvlášť rozmanitý) projev „popelnicového démona“ za mikrofonem. Zazněla i pocta Chucku Schuldinerovi, která nezněla jako projev vypočítavosti a příživnictví na legendě, takže jsem ji kvitoval s povděkem. Po zaznění poslední písně jsem se na chvíli šel schovat před pekelnou sluneční výhní a nutno podotknout, že jsem odcházel velmi spokojen.
[Dufaq] Obě Wohmou popsané kapely mě příjemně překvapily a musím říct, že jejich sety mi utekly jako voda. V podobném duchu se neslo i vystoupení amerických MAGRUDEGRIND, kteří hrají směsici power violence a grindu. Ve třech lidech předvedli docela slušné peklo, které se však dle mého názoru moc nesetkalo s pochopením většiny návštěvníků. Nefalšovaný bordel, kterému nechyběla agrese a nasazení, však v mých očích (uších) fungoval naprosto výborně a sám jsem ani nečekal, že kapela, se kterou jsem se setkal poprvé až zde, mě natolik zabaví.
DR. LIVING DEAD jsme i s Wohmou vynechali, neboť jsme se šli občerstvit a připravit na vystoupení další kapely, která byla v Mortem hledáčku.
[Wohma] Na jedny z mála zástupců doom metalu, kapelu NOVEMBERS DOOM, bohužel vyšel odpolední hrací čas, který podobné muzice příliš nesvědčí, ale nedalo se svítit, a tak tito (dle mého názoru stále nedocenění) Američané spustili v parném odpoledním horku. Hrálo se z velké části z posledního alba „Aphotic“, ale zazněly i starší kusy, např. v podobě „Rain“ nebo „Dark World Burden“. Na rozdíl od ostatních doomových souputníků mají Novembers Doom tu výhodu, že jejich tvorba je relativně přístupná jak posluchačům rychlejších odnoží metalu, tak (díky sytému a charismatickému zpěvu Paula Kuhra) romantickým duším (pokud vůbec nějaké takové na Brutal jezdí…). Možná i proto byl v hledišti vzhledem k odpoledním hodinám a nesnesitelnému pařáku docela početný dav. Není divu, vystoupení Novembers Doom určitě přitáhlo i nemálo těch, kteří je jinak neposlouchají. Chytlavé, tak akorát agresivní, tak akorát melancholické, řemeslně skvěle zvládnuté a navíc při tom všem bylo vidět, že to kluky náramně baví. Zvuk se zatím celý den držel na velmi slušné úrovni, což pro mě bylo vítaným překvapením a rozhodně to přispělo k mé euforii. Ještě za mnou nebyl ani první večer hlavního programu a už jsem si říkal, že ten Brutal letos stojí za to – to jsem ale ještě netušil, co všechno mě ještě čeká…
[Dufaq] Než skočím k dalším kapelám, ještě přidám krátký momentík k ND. Ačkoliv nejsem příznivcem doomařin, ND mě nesmírně překvapili a jejich set hodnotím jako jeden z nejlepších, co na BA letos zazněl (nemluvě o akustickém setu, který následoval další den). Kapelu HACRIDE jsme propásli, respektive stihl jsem poslední skladbu, takže se nijak rozepisovat nebudu a přeskočím rovnou k PHILM, na které jsem byl poměrně zvědavý. Projekt, který většinu přitáhl hlavně kvůli tomu, že za bicí sestavou sedí Dave Lombardo. Trojice z USA servírovala experimentální rock s kopou progresivních prvků, které se diametrálně lišily od všeho dosud hrajícího. PHILM mě taktéž překvapili, hlavně vyzněním a poněkud zvláštní atmosférou, která byla ještě utužena ovacemi diváků, kteří mají možnost vidět mistra Lombarda v akci. Co víc říct, příjemné zpestření po všech těch masakrech.
Zato další set byl jiná káva. Zůstáváme stále v USA, odkud do Josefova dorazili jedni z praotců HardCoru DOWNSET. Většina čtenářů již ví o mé oblibě této muziky, na které jsem prožil svou pubertu. Downset byli jedni z těch prvních, které jsem slyšel, a byl jsem neskonale šťastný, že mám možnost tuto legendu vidět živě a zplna hrdla si zařvat „Anger!!!!“. Víc netřeba psát. Stejně jako ostatní HC kapely dokázali i Downser před pódiem rozpoutat slušný kotel, lidi řádili, běhali a pluli na rukou ostatních. Prostě kotel jak má být!
Další na řadě byli rakouští kacíři a uctívači černého umění BELPHEGOR. Nikdy jsem nepatřil k jejich uctívačům. Jejich muzika mi přijde furt stejná a lehce nezáživná (až na pár výjimek samozřejmě). Nic jsem od setu nečekal a šel jsem na něj jen proto, že spadají do našeho hledáčku. O to víc mě kapela svou prezentací překvapila. Pódium bylo plné propriet, tak jak jsme u Belphegor zvyklí. Naražené lebky s mohutnými rohy zaprasenými krví stejně jako samotní interpreti věštili temný rituál od samotného začátku. Uctívači Lucifera nastoupili s přísným a nenávistným pohledem a ve stejném duchu se neslo celé vystoupení. Mohutný a dle mého názoru úderný zvuk dal vyniknout jejich bestialitě a Helmutově vokálu. Zazněly skladby z nových i starších desek a dočkali jsme se samozřejmě i kultovky v podobě „Lucifer Incestus“. Takže nakonec vlastně spokojenost. Občas je asi lepší od kapely nic nečekat, člověk aspoň není zklamaný.
Následovali amíci DEVILDRIVER, ale ti nás moc nezajímali, neboť se v tu chvíli otevírala Obscure stage a ta nás lákala více.
[Wohma] Na Obscure stage se totiž už chystali FDK. Tato česká formace, kterou není úplně snadné zařadit (a proto kapely podobného ranku označuji prostě jako „pošta“), mi učarovala už na Brutalu léta Páně 2009, kdy i v poledním horku předvedli jeden z nejzajímavějších setů z celého festivalu. Ani letos pánové v nejmenším nezklamali, ba co víc – možná i díky „klubovému“ prostředí a komornější atmosféře se mi jejich vystoupení líbilo snad ještě více. FDK mě nikdy nepřestávají fascinovat tím, že si zcela očividně jdou za svou vizí, nic moc jiného je nezajímá a možná i díky tomu z nich číší radost z hudby a z předávání emocí. A to se jim daří opravdu na výbornou, protože hudba FDK dává prostor pro přemýšlení a pohroužení se do sebe sama, což je pro mě známkou kvality. Vystoupení FDK pro mě bylo velkým zážitkem, a proto dávám velký palec hore nejen kapele, ale i dramaturgii festivalu, protože podobná ozvláštnění velmi vítám a zjevně nejsem sám.
[Dufaq] Jelikož se naše pozornost upírala na hypnotický set FDK, propásli jsme legendární DYING FETUS, a tak nevíme, jestli jim po 22 letech ten fetus umřel, nebo dál šíří smrt a blast beaty.
Jen tak ze zajímavosti jsem si odběhl na ENSIFERUM. Viděl jsem je naposled před pár lety právě na BA, a tak sem si řekl, že se půjdu podívat. Vydržel jsem dvě skladby. Omlouvám se, ale to fakt není nic pro mě. Takže pro nějaké pití a vyrazit na Gojiru (díky které jsme neviděli PRIMARY RESISTANCE)
[Wohma] Ani GOJIRA není na Brutale žádným nováčkem, ale vzhledem k tomu, jak kapela za poslední léta povyrostla, se dočkala headlinerského času vystoupení. Pokud bych měl hudbu těchto Francouzů popsat jedním slovem, asi bych prostě řekl „tank“. Neuvěřitelná valivá síla, která převálcuje všechno, co se jí postaví do cesty. A sonickou vlnou vezme i všechno, co stojí opodál. Jenže Gojira znamená i dokonalou sehranost a precizní práci s kytarami. Sám dodnes nechápu, jak se Gojiře daří bez extrémního podladění vytvořit takový tlak a punch. O to víc je pak uznávám za to, že tuhle masivní sílu dokáží perfektně reprodukovat naživo a to bez jakýchkoli samplů či jiných podpůrných prostředků, kterými kdejací extrémní metalisté dohání našlapanost živých vystoupení. Gojira díky citlivé práci se zvukem jako takovým dokáže i z jednoduchých hudebních motivů vykouzlit písně, které zaujmou svou masivností a našlapaností. Ke konci setu zazněl i můj oblíbený „Oroborus“, takže jsem odcházel s obrovským rohlíkem na tváři a pocitem splněného snu. Jednoznačně jedna z nejlepších show tohoto Brutal Assaultu!
[Dufaq] Za mě jen, že to byl jeden z nejlepších setů letošního roku.
[Dufaq] V tuto chvíli nastává větší mezera, kdy jsme se šli všichni najíst a připravit na zbytek večera, který byl přeci jen ještě dlouhý. Uteklo nám tedy pár věcí na Obscure stage, ale samozřejmě i na hlavních pódiích. Omluvte tedy absenci kapel, SECRETS OF DARKNESS, ANTHRAX a SKELETAL REMAINS
Dorazili jsme až na set pravděpodobně největšího lákadla většiny návštěvníků čtvrtečního večera - FEAR FACTORY. Musím zdůraznit, že jsem se šel podívat spíše na to, jak to opět neuhrají tak, jak by se na kapelu jejich velikosti slušelo. Jako blesk z čistého nebe bylo však vše jinak. Jejich set byl po instrumentální stránce naprosto výtečný, skladby oproti CD verzím byly obohaceny o další samply, zvuk byl velice dynamický a dával hlavně vyniknout veškeré elektronice v pozadí. Prostě tak, jak se mi to líbí. I Burton řval, co mu hlasivky stačily, jenže ouha. Jako obvykle byl problém v čistých vokálech, které naprosto, ale tentokrát opravdu naprosto nezvládal. Falešnost a nemohoucnost neschoval ani za zpěvem fanoušků, kteří se mu snažili pomoc. To vcelku sráželo celkový dojem z jinak téměř perfektního vystoupení. Nechápu, když ví, že na tom je, jak na tom je, že čisté zpěvy nepřenechá někomu jinému, či je raději nepustí z playbacku, než aby to znělo takto. Jinak bych neměl výtek.
[Wohma] Fear Factory jsem slyšel jen od stanu a říkal jsem si, že ten otřesný zpěv bude asi způsoben tím, že hudbu poslouchám přes kopec. No, zjevně byl problém jinde…
[Dufaq] FOB nám samozřejmě utekli, protože z FF jsem se jen přemístil k vedlejší stage, kde nastupovali VOIVOD. Šel jsem se podívat jen ze zvědavosti, neboť mám rád jejich desku „Phobos“. Zbytek diskografie mě však už nějak výrazně neoslovuje. Z té mi sice nezahráli nic, ale i tak jsem vydržel víc jak půlku setu. Fanoušci pod pódiem samozřejmě jejich výkon ocenili více než já, z čehož lze usuzovat, že Voivod odvedli skvělý výkon.
Z Voivod jsem však odešel cíleně na slovenské EMPYRION, které jsem chtěl vidět, protože jejich poslední nahrávka se setkala s celkem příznivou kritikou. I přestože mi lidé, kteří je již několikrát viděli, sdělili, že jejich set nebyl úplně, jak by měl, já jsem byl velice mile překvapen jejich silně atmosférickou směsicí black a death metalu, které vystoupení pod střechou sedlo jako prdel na hrnec. Jsem tedy velice zvědav, zda set na Gothoomu bude ještě lepší, neboť i tak jsem odcházel s velice kladným dojmem.
[Wohma] Bohužel ze setu ENTOMBED jsem viděl pouze poslední píseň, takže nemá smysl se nějak více rozepisovat, ale dle odezvy fanoušků i Entombed předvedli dobrou práci.
Po celodenním hudebním maratonu bývá poslech některých pozdě hrajících kapel unavující a uspávající, ale to rozhodně nejde říct o smečce WHITECHAPEL. Ačkoli deathcore neposlouchám, ba přijde mi jako styl plný klišé, který nemá co nabídnout, na Whitechapel jsem se rozhodl zajít. A udělal jsem kurevsky dobře, protože to, co se linulo z aparatury, jsem ještě nikdy neslyšel a chci to rozhodně slyšet znova. Kapela na mě působila jako nějaké úderné sonické komando z budoucnosti, které se vrátilo, aby svou vesmírnou hudbou provedla neúprosnou likvidaci slabších jedinců. I když jsou osmistrunné kytary na hranici nazvučitelnosti a tihle pánové používali rovnou tři, zvuk byl naprosto neskutečný: hlasitý, až člověku lítaly nohavice, ale přitom naprosto čistý, nezkreslený, čitelný. Prostě zvuk z budoucnosti. Hudba sama o sobě stavěla na pramálo klišé, kterých jsem se bál. Oproti většině ostatních účinkujících, zejména pak proti techničtějším deathovým smečkám, mi Whitechapel přišli jako nastřelení koňskou dávkou steroidů: agresivnější, primitivnější, nasranější, s pekelnějším vokálem (mimochodem před zpěvákem hluboce smekám a nechápu, kde se to v něm bere) a plnějším, hutnějším zvukem. Opravdu nevšední zážitek a asi největší letošní překvapení.
[Dufaq] Po Empyrion jsem šel pro nějaké občerstvení, kterým jsem vyplnil čekání na ukrajinské BALANCE INTERRUPTION, kteří byli loni jako náhrada za DHG, ale já si je nechal ujít kvůli Converge, se kterými se časově kryli. Na jejich adresu jsem slyšel chválu, i když mě z letmého poslechu nijak výrazně nezaujali. Jejich ostrý black metal říznutý industrialem není nic světoborného, ale nutno říct, že v živém podání nenudil. Skladby obsahovaly poměrně zajímavé motivy a nápady jak v kytarové hře, která mi připomínala chvílemi Virus, DSO či právě DHG, tak samozřejmě v použité elektronice. Odstup a chladný přístup ve mně vyvolával pocit izolace od vnějšího světa, který si filtrují skrze svou negativní hudbu. Vydržel jsem jen krátce, neboť na hlavním pódiu se již chystali Marduk.
MARDUK jsem viděl už několikrát a nikdy mě jejich vystoupení nijak nevzalo a nepřesvědčilo. Vždy mi na něm něco nesedělo. Proto jsem byl dost skeptický i tentokrát. Podobně jako u FF jsem se však dočkal vcelku příjemného překvapení. Zvuk byl vcelku obstojný, i když kytary byly z počátku méně ostré, než by měly. Po chvíli se však srovnalo a i ostré melodie začali vystupovat na povrch. Set otevřela titulní skladba z nové desky a pak už se jelo do minulosti. Po skladbě z „Wormwood“ se náhle rozeznívají riffy skladby „The Black…“ z dema „Fuck Me Jesus“ a v kotli to začíná vřít. Po „Imago Mortis“ se dočkávám jedné z mých oblíbených skladeb a to „Slay the Nazarene“, která je taky fanoušky velice kladně přivítána. „Ale furt žádná pancéřovka“, říkám si a hned po další skladbě z nové desky se konečně dočkávám. „Christraping Black Metal“, po které následuje „Wolves“ a set z ničeho nic končí. Pousmál jsem se a říkám si, oni se určitě vrátí a zahrají „Baptism by Fire“, ale mýlil jsem se. Žádný přídavek. Prostě nekompromisní konec. I přesto, že se Mortuus zdál být nějaký nasraný (občasné průpovídky a nadávky typu „fuckface“ směrem k zvukařskému stánku), jeho vokální výkon byl skvělý. Konečně neměl zbytečný delay na mikrofonu, a tak bylo daleko čistější jeho frázování. Já z Marduk odcházel nadšený, i když jsem slyšel i spousty negativních ohlasů. Mám pocit, že na Marduk mám vždy opačný názor než všichni ostatní.
Vzhledem k pokročilé hodině jsme už bohužel neměli sílu přebíhat na právě hrající BEAUTIFUL CAFILLERY, kteří uzavírali program na Obscure stage a tím i čtvrteční program jako takový.
[Dufaq] A je tu pátek a s ním další dlouhý a náročný den. Čtvrtek byl nacpaný zajímavými kapelami až k prasknutí, a proto se není čemu divit, že jsem oči rozlepil až před desátou hodinou. Rozlámaný jsem se vydrápal ze stanu s tím, že po hygieně a snídani běžím do areálu. ANTROPOFAGUS jsem prostál ve frontě na kávu a bylo mi docela jasné, že asi neuvidím ani ATTACK OF RAGE, což se po chvíli naplnilo, a mě i dost mrzí, protože jsem je chtěl vidět. Podobně to bylo s KATALEPSY. A jelikož mě zajímali až Gloriol Belli, zase jsem se natáhl ve stanu a nabíral síly, protože jsem věděl, že kolega Wohma již do areálu vyrazil.
[Wohma] Jelikož věcí, které by byly řízlé do elektroniky, tento rok příliš mnoho nebylo, na MINORITY SOUND jsem se těšil (i když přiznám, že jsem jejich hudbu nijak zvlášť neznal). Mně osobně však jejich vystoupení vůbec nesedlo, na čemž bude mít velkou zásluhu i fakt, že jsem za celý set snad nezaslechl jediný tón na basu. Zvuk byl hodně plochý, nevýrazný, hudba neměla koule a celé to zkrátka nešlapalo, jak by mělo. Za to ovšem nemohla kapela a dle reakcí skalních příznivců hádám, že i přes slabší zvuk si posluchači jejich set užili. Dovolím si jen malý mírně kritický komentář směrem ke kapele – u hudby, která je do tak velké míry stavěná na samplech a elektronických prvcích, bych čekal, že v sestavě bude člověk, který bude mít tuto část aranží na starosti i na koncertech. To je ovšem spíš můj vrtoch a MS nejsou zdaleka jediní, kdo si takto ulehčují své vystupování.
Horší zvuk bohužel postihl i technické smrtonoše OBSCURA. Jindy propracovaný, živelný a věru našlapaný death metal tu zněl docela ploše, což jen podtrhl slabší vokální výkon. Vydal jsem se proto občerstvit a čekat na následující kapelu. Od zvukaře u vedlejšího pódia jsem si však všiml, že ke konci se zvuk už konečně trochu pročistil a písně začaly nabývat zajímavějších tvarů, proto jsem trochu zalitoval, že jsem přece jen nevydržel a nespravil si dojem.
Francouzská scéna je v mimořádně dobré kondici, proto jsem se na GLORIOR BELLI nemálo těšil. Ani jejich zvuk nebyl zrovna ukázkový, což odnesly hlavně kytary, které zněly jako překládka skleněného šrotu a písku, ale na to jsme koneckonců u black metalu tak nějak zvyklí. :) Glorior Belli předvedli black metal à la France jemně říznutý rockovými přístupy. Možná díky rockovým vlivům a nelpění na ultrazlém blackmetalovém vystupování působili velmi uvolněně, přirozeně a sympaticky. Žádna póza, jen kvalitní hudba, což bylo patrné i z toho, že si při poslední písničce šel frontman J. podávat ruce s lidmi v přední řadě. Celkový dojem byl i přes horší zvuk velmi dobrý, rozhodně šlo o kapelu, kterou si z tohoto ročníku budu pamatovat.
[Dufaq] Byl jsem hodně zvědav, co žabožrouti předvedou, obzvláště když venku bylo takové vedro. I přesto, že jejich zvuk sice nebyl úplně nejlepší (občas chvíli trvalo se zorientovat), se však vytasili nejen s dobrým výběrem skladeb, ale hlavně velice vřelým přístupem. J. rozdával úsměvy na všechny strany, což sice u BM kapel není zcela běžné, ale u GB to nepůsobilo nijak negativně. Borci si na nic nehráli a bylo vidět, že jsou hraním na BA nadšení a za lidi, kteří se na ně přišli podívat, byli vděční. V poslední skladbě se J. urval, seskočil z pódia, začal si s každým v předních řadách podávat ruce a nechal je hrát na svou kytaru. Tímto si nejen u mě získali mnoho sympatií. Velice vřelé a srdečné vystoupení.
Na naše HYPNOS jsem šel pouze ze zvědavosti, neboť je kolem nich po vydání desky docela humbuk. Podobně tomu bylo i pod pódiem, neboť kapela ještě ani nehrála a už měla ovace. Zřejmě se s tím počítalo, neboť jejich set byl navíc ozvláštněn malou pyroshow, která mu samozřejmě dodala grády. Zvuk mohl být sice krapet lepší, zdál se mi i lehce utopený vokál, ale výkony na pódiu tomu všemu dali zapomenout.
MISANTHROPE jsme opět minuli, kvůli relaxaci v market areálu. Z něj mě vytáhli až PRO-PAIN a jejich porce oldschoolového hardcoru. Podobně jako u předchozích HC kapel je zbytečné se nějak výrazně rozepisovat. Opět se rozproudila zábava pod kotlem, která trvala od prvního do posledního tónu jejich vystoupení. Pro-Pain už mají něco odehráno a bylo to na jejich setu znát. Zazněla samozřejmě spousta známých skladeb a za mě vše v nejlepším pořádku.
Opět následovala mezera během, které nám unikli LOUDBEAT a první vystoupení DIVADLA MARZA, což nás trošku mrzelo, ale říkali jsme si, že si to vynahradíme v sobotu.
[Wohma] Na pódiu se pomalu chystala polská skvadra HATE, které jen pár měsíců před Brutalem postihla nečekaná tragédie v podobě smrti mladého basáka Mortifera. Nebylo tedy divu, že došlo i na věnování písně právě Mortiferovi. Nutno ovšem dodat, že na Polácích nebyla vidět žádná nesehranost, vše šlapalo jako švýcarské hodinky a drtilo jako ruský tank. Hate se svým death/blackem tak trochu kopírují slavnější souputníky Behemoth, nicméně rozhodně ne natolik, aby to působilo komicky. Navíc do mixu přisypávají trochu esence Immortal pro ještě větší našlapanost a samozřejmě dostatek vlastní invence. A tak i když další den vystupovali samotní Behemoth, neměl jsem pocit, že bych se během pátečního odpoledne díval na nějaké behemotí béčko. Hate oživili pódiovou show pliváním ohně a dojem podpořil i opravdu dobrý zvuk, díky kterému vynikly všechny finesy a hudba měla patřičné koule. Nejedna hlava v hledišti se tak při sypačkách roztočila nebo aspoň rozkývala. Další příjemné překvapení tohoto ročníku.
[Dufaq] Na ORPHANED LAND jsem šel jen kvůli přítelkyni. A dlouho jsem tam nevydržel. Sotva započala první skladba, začalo pokapávat. Z počátku to vypadalo jen na pár kapek, ale do tří minut se strhl největší liják za celý festival, který byl ještě korunován zahřměním, kterém možné někomu způsobilo i znečištění spodního prádla. I přes opravdu silnou průtrž však pod pódiem zůstalo poměrně dost lidí, co si z nějaké vody nic nedělali. Tančili a zpívali s kapelou (která tedy dle mě v čistých polohách byla dost falešná). Já jejich set pokoukl z dálky z útočiště pod střechou. Hudba mě nijak výrazně neoslovuje, i přestože některé orientální motivy jsou skvělé. Každopádně všechna čest těm, co zůstali!
MALEVOLANT CREATION a PERFECITIZEN na Obscure stage jsme nestihli, neboť jsme vyrazili do kempu zjistit, zda to přežil stan. Přežil, takže jsme se převlékli a rychle zpět, ať nám neuteče další vystoupení z Francie.
Na pravém pódiu se totiž chystají ALCEST, kteří se po roce vracejí do josefovské pevnosti. Loni byli pouze na warm-up párty, kde byl jejich set jeden z nejlepších za celý festival. K mému překvapení však bylo poměrně málo lidí, za což mohla nejspíše bouřka, která se naštěstí už přehnala, a tak jsme mohli odložit pláštěnky. Set působil vcelku komorně a i Neige se zdál být trošku nesvůj. Je vidět, že to není typ kapely, která by obrážela velké festivaly. Zněly skladby ze všech řadovek, po klidnější přišly tvrdší a naopak. Loni na mě Alcest sice zapůsobili mnohem silněji, ale i tak bylo jejich vystoupení vskutku krásné.
[Wohma] Na Alcest jsem se velmi těšil a rozhodně splnili má očekávání. Opět musím pochválit dramaturgii za vítané oživení, i když leckteří brutálníci zcela jistě nepřestali směrem k Francouzům trousit nadávky do čtyřprocentních ještě při setu následující kapely. Jak už Dufaq naznačil, Neige byl celkem v rozpacích, což se ovšem projevilo především v trochu mimózním blekotání mezi písničkami. Alcest zřejmě nejsou zvyklí hrát před takovým publikem, ale i přesto si počínali dobře a dojem podtrhl i výborný zvuk. Na Brutalu tak zase aspoň na chvíli zavládla hudba, při které se člověk může pohroužit do přemítání a snění. Set utekl jako voda a my jsme se jali hledat něco k snědku.
Díky tomu nám unikli BROTHERHOOD OF LAKE na Obscure stage.
[Dufaq] A je tu další kapela, na kterou mě zlákala přítelkyně, a tentokrát se jedná a gotiky FIELDS OF NEPHILIM. Nebudu to dlouho rozebírat, neboť to, co kapela hraje, mě po první skladbě dokonale odradilo a musel jsem utéct pryč. Pardon.
[Wohma] Po vystoupení Fields of Nephilim, které jsem nechtěl slyšet ani od jídelního areálu, se už začali chystat djentlemani MESHUGGAH. Byli další kapelou, se kterou jsem už v minulosti měl na Brutalu tu čest, a bylo to právě vystoupení Meshuggah, které jsem před třemi lety označil za vůbec nejlepší. Očekávání tedy byla více než vysoká. Letos ovšem musela být nějaká mimořádně dobrá konstelace hvězd, nebo Shindy musel obětovat plný náklaďák nemluvňat, aby všechno takhle parádně vycházelo, ale i Meshuggah zahráli naprosto bez výhrad. Zvuk byl ze začátku hodně potichu, ale podle mě šlo o vychytralou strategii zvukaře, který písničku po písničce přidával hlasitost, takže pomalu stupňoval „hudební horečku“. Ke konci už osmistrunný matematický metal hrál řádně nahlas, ale i přesto bylo vše čitelné. Suverénní projev celé kapely a zřejmě nejlepší světelná show udělali své: Opět šlo o zážitek, kdy se člověk mohl za prapodivných rytmů ponořit do sebe a nechat svou schránkou jen tak zmítat. Na hudbě Meshuggah je zvláštní, že i přes polyrytmiku si každý najde jakýsi primitivní rytmus, do kterého se kroutit a svíjet. A nezbývá než dodat, že přesně tohle hudba Meshuggah nutí člověka dělat. Kdo ví, k jakým dalším primitivním instinktům otevírá tato černá matematická magie vrátka P.S.: Trojkombo „Demiurge“, „Bleed“ a „New Millenium Cyanide Christ“ zabíjí.
[Dufaq] Meshu opět potvrdili, že patří ke špičce. Instrumentální hostina, během které zazněly třeba i fláky z „Catch 33“ mě prostě naprosto dostali do kolen. Tleskám. Nic víc není třeba říct!
Na Obscure stage se mezitím chystala další kapela, kterou znám víceméně jen podle názvu a pár songů. A právě proto jsem se šel na AETERNUS podívat, co předvedou. Po pompézním intru nastoupili bez jakýchkoliv keců na stage a rozjeli svůj set. Norové každým coulem, to bylo znát od první chvíle. Jako u předchozích kapel pod střechou i v případě Aeternus byla volba klubové scény rozhodně lepší. Na velkém pódiu by jistě tak nevynikli. Příznivci poctivého black/deathu si tak přišli na své. Ani já neodcházel zklamaný.
[Wohma] To na hlavním pódiu se chystaly lehce vyhasínající hvězdy IN FLAMES. Pro mě osobně přestali In Flames existovat už více než před deseti lety a nezachránilo to ani těch pár kvalitních songů, které se jim přece jen za onu dekádu podařilo stvořit. Dost ovšem bylo staromilského kafrání, pojďme se podívat na zoubek vystoupení IF na Brutalu. Když ani po 20 minutách po začátku setu nebylo po hudebnících ani vidu, ani slechu, předpokládal jsem totální katastrofu a nadával na hvězdné manýry. Nevím, co se přesně stalo, ale vzhledem k tomu, že IF neměli zkrácený set a celý program se tím posunul, tipuji spíš chybu v technice či na straně pořadatele. Nakonec se na pódiu přece jen ukázali a jali se hrát. Naštěstí hráli i starší věci, i když do dřevních vod devadesátých let zabrousili pouze s „The Hive“. Vytknout by se dalo snad jen to, že kytarista kytarista Björn Gelotte několik sól trochu ošulil a Anders Fridén mezi písničkami působil trochu jako opilý. Přesto klady zvítězily nad zápory: vystoupení totiž bylo jinak zcela profesionální, zvuk byl slušný a pod pódiem to vřelo. Závěrečná „Take This Life“ strhla kdekoho i ke zpěvu a Švédové i diváci tak mohli být po skončení koncertu spokojeni.
[Dufaq] Páteční večer pro mě největším lákadlem byli ATARI TEENAGE RIOT z Internetu (ehm, tedy Německa). Kapela, která žánrově do soupisky nezapadala, ale po jejich setu si myslím, že podobných kapel by mělo na BA být v budoucnu víc. Jejich ostrá a nekompromisní elektronika, jež provokuje na všechny strany a pomlouvá politiku a další klasická témata už během první skladby, rozpoutala takovou atmosféru, která na Obscure stage asi ještě nebyla. Atmoška se dala vážně krájet. Všichni bláznili jak utržení ze řetězu. Nemluvě pak, když se vytasili se skladbou, kterou stvořili společně s kapelou Slayer pro soundtrack k filmu Spawn. Pro mě jednoznačně nejlepší koncert pátečního dne a jeden z top vrcholů celého festivalu. A protože jsme na Obscure stage zůstali, AMORPHIS na hlavní scéně nám samozřejmě utekli.
[Wohma] Na Obscure stage se totiž trochu netradičně chystalo druhé vystoupení NOVEMBERS DOOM, tentokrát však akustické. Nevím, jestli takhle Novembers Doom hrají běžně, nebo zdali si akustický set připravili jen pro Brutal Assault, ale musím smeknout před vynikajícím nápadem. Akustický háv odhalil dvě věci: Zaprvé, že písničky ND fungují na výbornou i bez masivní stěny zkreslených kytar, a zadruhé, že jde o muzikanti s citem pro aranže, protože hrát metalové písně akusticky přeci jen vyžaduje nemálo změn. Akustické verze daly i více vyniknout skvělým dvojzpěvům, ze kterých běhal mráz po zádech. Na komornější stagi se také projevila otevřená a sympatická povaha všech muzikantů, díky kterým měl posluchač pocit, že mu hrají staří známí. Už při úvodní „Silent Tomorrow“ jsem zavýskl, neboť jde o jednu z mých nejoblíbenějších písní, a zbytek setu se nesl v podobně nadšeném duchu. Zejména „Twilight Inocence“, „Autumn Reflection“ a „Through a Child’s Eyes“ jsem si nesmírně užil a toto vystoupení, zvláště v kombinaci se včerejším metalovým setem, řadím k tomu absolutně nejlepšímu, co Brutal Assault XVIII nabídl. A nebyl jsem sám, naplněný „sál“ Obscure stage nepřestával tleskat a Novembers Doom tak dostali svolení od pořadatelů k mimořádnému přídavku. Jedním slovem brilantní!
[Dufaq] Akustický set ND přinesl další příjemné ozvláštnění festivalu a další perličku, kterou řadím velmi vysoko. Vzpomněl jsem si na všechny ty možné MTV Unplugged, ale tohle bylo prostě lepší. Jak klidné skladby, tak ty tvrdší zněly v akustické podobě v potemnělé stage naprosto libově. Další palec nahoru!
Po skončení setu Novembers Doom jsme zůstali na Obscure, a proto jsme neviděli ani navrátivší legendy CARCASS, které dle ohlasů odehrály velmi dobrý set.
[Wohma] Velmi zvědavý jsem byl na české FIVE SECONDS TO LEAVE a jejich divnohudbu, kterou jsem nucen taktéž řadit do škatulky „pošta“, i když nezní jako nikdo jiný, koho bych znal. Jejich vystoupení doprovázela i projekce, která ovšem ve výsledku nebyla žádnou přidanou hodnotou: opakovalo se pouze pár záběrů, které velmi brzy začaly nudit a přestaly mít na fantazii posluchačů jakýkoli vliv. Vzhledem k tomu, že z Hradeb samoty vím, jak dokáže projekce přidat další dimenzi vystoupení a výrazně tak umocnit dojem, jsem byl trochu zklamán, že tentokrát se žádné vizuální orgie nekonaly. Co ovšem 5StL chybělo na vizuálu, to kluci dodali hudbou. K mému překvapení se intenzita vystoupení místy blížila kvalitním funeral doomovým koncertům, atmosféra byla ponurá a hutná, riffy drtivé a masivní. Šlo tak o další náplast za téměř absentující doom metal a rozhodně další vítané oživení. Celkově jsem byl z tohoto setu nadšen a nedovedu si představit lepší přípravu na set Cult of Luna než právě v podání 5StL.
[Dufaq] Další obrovské překvapení festivalu a jeden z těch nejpůsobivějších setů. Celou dobu mi běhal mráz po zádech. Kluci hráli víc metal než kterákoli jiná metalová kapela.
OVERKILL jsem viděl takříkajíc z rozjetého vlaku. Zaběhl jsem na vlastně jen kvůli přání čtenářů o natočení videa, které najdete mezi živými záznamy. Vtipné bylo, že ačkoliv zpěvák stále hecoval lidi, i tak byla odezva dost chabá, a tak se nakonec neubránil lidi nazvat „pussies“. Jejich hudba však není můj šálek čaje, tak po mě nechtějte nějaké soudy.
[Wohma] STÍNY PLAMENŮ jsme pro změnu neviděli, kvůli CULT OF LUNA. A pokud jde o vystoupení Cult of Luna, přiznám se, že naprosto netuším, co bych měl napsat. Znáte ten pocit, když zažijete něco výjimečného, dost možná neopakovatelného, něco, co vás zasáhne tak hluboko, že na to nikdy nezapomenete, a pak, když o tom máte něco souvislého říct, tak nenacházíte slov? Přesně tohle byl ten případ. Tohle byla zkrátka pošta par excellence, atmosféra byla tak hustá a neustále se měnící a zesilující, že člověk nevěděl, jestli jím víc zmítá nadpozemská hudba z reproduktorů, nebo nával emocí, které uvnitř vás vybuchují jako sopka. Neustále a dokola. Vystoupení Cult of Luna bylo jedním z mých nejsilnějších hudebních zážitků, ne-li tím vůbec nejsilnějším.
Po ATR bylo vystoupení CoL druhým vrcholem pátečního dne a nakonec i festivalu. Doteď nemám slov. Intenzivní, donekonečna gradující, emotivní a dechberoucí!
Páteční den je u konce a my zcela přesyceni muzikou různých žánrů hledáme ve tmě a blátě cestu do stanu, abychom získali síly na poslední a nejnáročnější den festivalu.
[Dufaq] Ani sobotní ráno nebylo zrovna růžové. Naopak. Začala se dostavovat únava a i přesto, že jsem si GUTALAX nechtěl nechat ujít, se tak stalo, stejně jako s další kapelou, kterou byli MASTER. První kapelou soboty se tak stali CRUSHING CASPARS a jejich dávka tvrdého hardcoru v pravé poledne. Jak sem už psal, je vidět, že tato scéna má své oddané příznivce, neboť i na ně se strhl kotel už takto časně. Mě osobně CC zas tak výrazně neoslovují, ale podupávání nohou jsem se stejně neubránil. Na probuzení každopádně velmi vhodné.
A nastává čas „kórečků“. První z nich jsou WAR FROM A HARLOTS MOUTH, na které jsem dostal doporučení. No, ale že by se mi chlapci zavděčili, to se říct nedá. Ačkoliv něco z toho, co jsem viděl, mi dost připomínalo novější tvorbu Anaal Nathrakh v jiném kabátku, stejně jsem jejich vystoupení brzy vzdal, i když věřím, že pro fanoušky tohoto žánru to bylo to správné žrádlo k obědu.
WE BUTTER THE BREAD WITH BUTTER bylo ještě o poznání horší. I když mám rád cáklou muziku, tohle byla prostě ptákovina. Bez pardónu.
[Wohma] VREID taktéž nejsou na festivalu žádným nováčkem, takže jsem věděl, co od jejich brutalového vystoupení čekat. Black’n’roll v jejich podání má tu výhodu, že člověka strhne i v odpoledním pařáku, takže krom trochu suššího zvuku nebyl důvod nadávat na okolnosti. Pánové předvedli nálož svých písní, většinou šlapajících jako dobře namazaný stroj, sem tam trochu hopsavých. Nekonalo se žádné velké překvapení, ale vystoupení to bylo dobré a já si ho užil.
SYLOSIS se svým technickým metalem říznutým corem rozpoutali hodně drsné peklo. Jejich show měla patřičnou energii, technické finesy vyvolávaly nechápavé kroucení hlavou a díky skvělému zvuku to celé působilo velmi dobrým dojmem.
[Dufaq] ROTTEN SOUND jsou v žánru pojmem a prozatím pokaždé, když jsem je viděl, mě dokázali zabavit. Stejně tak letos. Koncert při příležitosti 20 let existence kapely tak zahrnoval průřez diskografií, při které se v kotli samozřejmě rozpoutal šílený virvál. Jak jinak taky. Příjemně mě to nakoplo při čekání na další vystoupení.
Irští PRIMORDIAL se po čase navrátili na BA a já byl neskutečně rád, že si můžu jejich vystoupení zopakovat. Když jsem je viděl poprvé, byl jsem naprosto unešený výpravností a epičností jejich skladeb i v živém podání. Letos tomu nebylo jinak. Měli velmi příjemný a čitelný zvuk, který dával výborně vyniknout nejen melodiím, ale hlavně nádherně podbarvoval vokál charismatického Nemtheanga, který okamžitě po vstupu na pódium měl lidi omotané kolem prstu. Jak řekl, tak bylo. Ačkoliv Primordial díky krátkému hracímu času zvládli zahrát jen čtyři skladby, i tak jsem od stage odcházel naprosto spokojený. Bez debat jedno z nejúchvatnějších vystoupení letošního roku.
Přesunuté CENTURIAN jsme projedli a propili, a ačkoliv jsme se dušovali, že na DIVADLO MARZA si zajdeme v sobotu, prokaučovali jsme ho. Hanba nám!
I americká HC legenda BIOHAZARD se opět vrátila do Josefova, a tak jsem jako jejich velký fanoušek netrpělivě překračoval před pódiem a vyčkával jejich setu. Zvučení se děsně protáhlo (zvukař byl prý na jídle a osvětlovač nevěděl, co má dělat). Díky tomu byl set zkrácený. Na druhou stranu ještě že tak. I přesto, že všichni členové kapely hráli jako urvaní ze řetězu, byl set více než otřesný. Zvuk byl tak na facku, nemluvě o tom, že Billymu půlku setu nehrála kytara. Běhal tedy po pódiu pro druhou, za zvukařem a zas zpět, což se na konec podepsalo i na jeho vokálním výkonu. Často za něj museli zaskakovat kolegové. Jednoznačně největší průser, co jsem od Biohazard viděl. Věrní fanoušci na to však nebrali ohled a pařili jak splašení. To bylo to jediné, co mě na jejich setu dokázalo udržet až do konce.
[Wohma] Na set LEPROUS + IHSAHN jsem bohužel dorazil se zpožděním, díky čemuž jsem nestihl čistě tvorbu Leprous a první písně viděl už s Ihsahnem. Jelikož Ihsahnovo vystoupení pár let zpět jsem měl dobře na paměti, byl jsem zvědav, jestli opět potěší mé progresivně bijící srdce. Ale tentokrát mě příliš nepotěšil, zejména kvůli naprosto otřesnému zvuku. Zrovna u podobné hudby, které vévodí chirurgická práce s kytarami a nástroji vůbec, je špatný zvuk ortelem smrti. Nazvučení zřejmě nepomohly ani osmistrunky, na které hráli jak Leprous, tak samotný Ihsahn. I přes ohlušující zvukovou kouli bylo však aspoň občas něco poznat a z toho mála lze soudit, že Ihsahn je se svými kamarády s Leprous velmi dobře sehraný. Vystoupení chvílemi vyvolávalo až úsměvné reakce, když se písně začaly „rozpadat“ do funeral/noisových partů, na které běžný návštěvník BA zřejmě není zvyklý. Celkově šlo o velmi rozporuplné vystoupení: Věřím, že nebýt domršeného zvuku, šlo by o jeden z highlightů letošního ročníku.
[Dufaq] Co dodat. Nebýt zbytečně přehuleného zvuku, byl by letošní koncert Ihsahna nejspíše životním zážitkem. Jenže když chvílemi přemýšlíte, kde se ve skladbě (pokud jste ji vůbec rozeznali) nacházíte, mi u mistra Ihsahna přijde trošku smutné. Leprous na druhou stranu patří velký obdiv nejen za jejich část setu, ale i za to, jak hráli s Ihsahnem. Po instrumentální stránce to mají zmáknuté na jedničku s hvězdičkou. Ihsahn si dobře vybral. Škoda, že to dopadlo, jak to dopadlo, jinak by toto vystoupení mohlo být kandidátem na nejlepší set festivalu. Tak snad se dočkáme návratu Ihsahna na brutální pódium příští rok s reunionem Emperor, což je myslím nejen mým velkým přáním a snem.
[Dufaq] Další kapelou, kterou jsem nestihl a děsně mě to mrzí, jsou čeští grindeři CONTRASTIC. Stačil jsem doběhnout až na poslední skladbu. No, ještě že si to vynahradím na Gothoomu. A protože jsme i s Wohmou na Obscure stage zůstali kvůli In Vain, uteklo nám i vystoupení TRIVIUM. Ale ruku na srdce, když jsme viděli ty kýčovité propriety, co se chystaly na pódiu, ani nás to nijak nemrzí.
[Wohma] Na IN VAIN se u Obscure stage seskupilo takové množství lidí, že se muselo stát i venku. Není divu, ohlasy na jejich poslední desku Ænigma jsou více než skvělé. Jejich vystoupení však, bylo bohužel další z těch mála, které trochu utrpěly zvukem. Neuvěřitelně hlasitá produkce byla sice relativně čitelná, ale už jen kvůli hlasitosti si nešlo vše patřičně užít. Nepříjemná byla i častá zpětná vazba, která vůbec sužovala nejednu kapelu na Obscure stage. Formaci In Vain za absentujícího bubeníka Stiga zaskočil neuvěřitelně mladě vypadající Baard Kolstad, který si na Brutalu letos zahrál celkem třikrát: s In Vain, se Solefald a s Borknagar. Že je to profík každým coulem, bylo vidět zejména na tom, že byste vůbec nehádali, že kapela není v plné sestavě: vše znělo, jak mělo a set hodnotím velice pozitivně i přes zásadní výhrady ke zvukům. Výborná práce!
[Dufaq] Ze setu In Vain jsem viděl jen polovinu, neboť mě neskutečně lákalo vystoupení švédských rap-metalistů CLAWFINGER. Vtipné je, kolik negativních reakcí na to, že na festivalu jsou, jsem slyšel, ale když jsem pak v půlce jejich setu dorazil, situace vypadala naprosto jinak. Živelnější vystoupení snad letos ani nebylo a kotel, který před levým pódiem byl, se jen tak nevidí. Zak šplhal po konstrukci pódia a zpíval vysoko nad hlavami lačných fanoušků. Setlist čítal všechny jejich největší pecky, a tak nebyla nouze o dravé melodie plné nasranosti, politiky a dalších témat. Dost mě mrzí, že jsem nemohl vidět celé vystoupení a stihl jen jeho druhou půlku, protože to byl rozhodně jeden z highlightů letošního roku.
HATEBREED jsem v poslední době viděl už několikrát, takže jsem byl smířen s tím, že je neuvidím kvůli vystoupením na Obscure stage. Naštěstí jsem pár skladeb viděl a Hatebreed mě znovu přesvědčili, že nejen umí lidi pěkně rozdivočit, ale že jsou kapelou, která nezkazí žádnou akci, na kterou je pozvaná. Takže nestát, nečumět a do kotle!
Shrnout vystoupení SOLEFALD je jeden z největších oříšků. Jednak protože je jejich hudba dost náročná a komplikovaná na samotný poslech, natož pak v živém provedení. K tomu musím přičíst fakt, že neznám celou jejich tvorbu a opět nestihnu ani celý jejich set. Ačkoliv jim klubová scéna výrazně sedla, davy lidí, kteří je chtěli vidět, převyšovaly kapacitu plechové boudy. Lidi tak stáli i venku, snažíc se prodrat dovnitř a něco málo vidět. I přesto, že jsem stál hned vedle zvukaře, jsem stejně na pódium neviděl. Set měl z počátku trošku rozhádaný zvuk, který se naštěstí srovnal. Co se zpěvů týče, u těch jsem měl chvílemi pocit, že nejsou tak, jak by měly být, ale budiž. Na kapele samotné bylo vidět, že hraní před tak lačným davem je jim více než příjemné a to fanouškům opláceli velice upřímným projevem. Atmosféra se dala krájet a prodávat za hranice našeho státu. Tohle by se jim na hlavní stage určitě nepovedlo, takže buďme rádi, že jsme se mohli mačkat. Hrálo se jak ze starší, dravější tvorby, tak samozřejmě i novější avantgardnější fláky. Na své si asi přišel každý, kdo se rozhodl Solefald vidět. Rozhodně jsem čekal, že to bude větší průser.
[Dufaq] BEHEMOTH jsou záruka kvality, o které bych ani na vteřinu nepochyboval. Hlavně mě zajímalo, v jaké formě nyní jsou, respektive hlavně Nergal po prodělané nemoci. Jakmile se zjevil na pódiu zahalený v černé kápi s kostnatým náhrdelníkem na krku, vypadající jako samotná smrt, bylo mi jasné, že nějakými zdravotními neduhy rozhodně netrpí. Naopak. Nergal se zdál být v lepší formě než kdykoliv jindy. Nejen on, ale i zbytek kapely si celý koncert neskutečně užívali a tuto náladu přenášeli i na přihlížející fans. Pódium vybavené mnoha proprietami a pyroshow jen dotvořila celý vystoupení a proměnila ho téměř v muzikálový zážitek. Během setu zazněla i nová skladba „Blow Your Trumpet, Gabriel“ z chystané desky, kterou si můžete pustit v našich záznamech. Behomoth byli další perličkou sobotního dne.
[Wohma] Vystoupení Behemoth rozhodně kralovalo, co se týče pódiové show. Ať už šlo o pyro show, působivé stojany na mikrofony nebo zjev hudebníků, vše bylo maximálně působivé. Nejsem přitom zastánce pompézní pódiovky a všelijakých propriet (mám rád spíše civilnější a upřímnější projev), ale Nergalovi a jeho partě musím přiznat řemeslně geniálně odvedenou práci. A tím teď myslím nejen prezentaci na pódiu, ale i hudbu, která i naživo byla zlá, krutá, přísná, nářezová a podmanivá. Behemoth jsou ve svém ranku špičkou a dokázali to i na Brutal Assaultu.
THE FALL OF GHOSTFACE jsme samozřejmě neviděli, neboť jsme z Behemoth hned předběhli na hlavní stage, kde se chystali Opeth.
[Wohma] OPETH jsem měl tu čest vidět už několikrát a mohu srovnávat i s minulým vystoupením na Brutal Assaultu, které mě tehdy až tak neposadilo na prdel a měl jsem tak trochu obavy, že tomu bude i letos. Naštěstí jsem se ale dost zmýlil: Opeth byli ve skvělé formě, Mikael, oděn do svetru po dědečkovi a vypadající jako nějaký prog-hipík, jako vždy hýřil svým specifickým humorem a tak trochu žertovný byl i jejich set. Schválně totiž hráli například klidnější píseň „Atonement“ a zejména pak akustickou úpravu nášupu „Demon of the Fall“. Ačkoli mám akustické úpravy rád, tato „předělávka“ mě příliš nechytla, ale jinak bylo vystoupení 110%. Hrálo se jak z nové desky („The Devil’s Orchard“, která naživo zněla opravdu, ale opravdu dobře), tak ze starších („Blackwater Park“, „Deliverance“). Kromě hutného deště, který se během setu spustil, tak není vůbec co vytknout. Opeth si u mě spravili festivalovou reputaci (o jejich kvalitách v klubu nemám nejmenších pochyb) a já odcházel více než spokojen.
[Dufaq] Už mi je až trapné jen chválit a chválit, ale u Opeth to ani jinak nejde. Nejen za výběr skladeb, zvuk či to, jak bravurně koncert zvládli, ale třeba i za takové detaily, jakými byla vřelá komunikace s publikem a Mikaelovi vtípečky. Prostě další palec nahoru. Možná i dva!
VOMITORY jsme vzhledem k dění na hlavních pódiích bohužel neviděli, snad pánové prominou.
[Wohma] BORKNAGAR byli kdysi mou srdcovkou, ale v posledních letech jsem je trochu opomíjel. Přesto jsem byl zvědavý na jejich vystoupení. Hlavní pěvec Vintersorg se bohužel z vystoupení omluvil, a tak na jeho místo zaskočil Athera (Susperia, Chrome Division). A i když mám Vintersorgův specifický vokál rád, musím uznat, že Athera byl jednoznačně dobrou volbou: jednak chvílemi perfektně kopíroval Vintersorgovo frázování a částečně i projev, jednak vše zvládal s bravurou. Hrálo se z nových i starých desek, mě osobně velmi potěšily kusy „The Genuine Pulse“ a „Oceans Rise“. Co mi ovšem vůbec neudělalo radost, byl naprosto přehulený zvuk, který dost znesnadňoval poslech a kazil dojem z jinak vydařeného vystoupení. Škoda.
Následoval další přesun na Obscure stage, kde jsme před HC maniaky MADBALL upřednostnili Aborym. Sorry, kluci, ale kdo by od Mortemu čekal něco jiného :)
ABORYM aneb pro mě jednoznačně největší lákadlo festivalu, nad kterým visela černá vlajka nejistoty. Kapele se cestou z Itálie ztratily instrumenty, takže bylo jejich vystoupení v ohrožení. Naštěstí se povedlo zařídit, aby měli Aborym na co hrát a nebylo tedy potřeba vytahovat kapesníky či v nelibosti něco rozbíjet. Chvíli po půlnoci v poloprázdné boudě (tomu sem se hodně divil) Aborym zvučí a chystají se na set. Zcela civilně odění, bez jakýchkoliv propriet a ptákovin. Dvacet minut po půlnoci Fabban přítomné pozdraví a rozeznívá se první skladba z jejich aktuální desky „Dirty“, z které se ten večer hrálo. Ano, skutečně. Hrálo se pouze z „Dirty“ a z ničeho jiného. Kdo se těšil na staré skladby, měl prostě smůlu. Jedinou záplatou byla skladba „Fire Walk With Us“, která se objevila v remixu na bonus CD a kterou tedy Aborym taktéž zahráli. A jaké vystoupení bylo? Zvláštní. Zvuk byl velice intenzivní, hlavně díky dost výraznému bicímu automatu a elektronice. Kytary byly tedy lehce v pozadí a hlavně v rychlých pasážích moc nevyzněly. V pomalejších bylo však vše v pořádku. Zkrátka stačilo, když ustala palba bicích. Co však musím pochválit, byl Fabbanův vokál, který bez problémů zvládal všechny šílené polohy. Při „Fire Walk With Us“ jsem měl chvílemi pocit, že zpívá Attila. V průběhu setu se samozřejmě povedlo kytary lehce vytáhnout nahoru. Stroboskopy, které jely ve stejné frekvenci jako zmíněný automat, tak vytvářely až epileptickou atmosféru, nad kterou se mi tajil dech. Hlasité, intenzivní, omračující. Takové to bylo. Ano, mohl bych remcat, že to mohlo být lepší, ale vzhledem k okolnostem, které setu předcházely, můžeme být rádi, že Aborym vůbec zahráli. Jen doufám, že je koncertování začne bavit a dočkáme se jich ještě v budoucnu, nejlépe někde v klubu a se setlistem zahrnujícím i staré skladby. Tak či tak, pro mě zážitek, na který jen tak nezapomenu!
Zcela opačně tomu však bylo u norských CARPATHIAN FOREST. Na ty jsem doběhl po Aborym, a tak jsem stihl jen polovinu setu. Ale to mi bohatě stačilo. Netajím se tím, že kapelu nemám vůbec rád. Nikdy mě ničím nezaujala a jejich vystoupení mě v tom jen utvrdilo. Na hadry ožralý Nattefrost vokály vůbec nedával, byl totálně mimo. Zvuk kapely byl taky otřesný, i když v jejich případě se mohlo jednat o záměr. Víc než black metal mi to připomínalo punk. Ne, takhle opravdu ne. Prakticky mohu říct, že po těch čtyřech dnech bych CF zařadil na špičku toho špatného, co jsem viděl, a nutno podotknout, že špatných koncertů jsem letos moc neviděl. Už jsem ani moc nesledoval reakce publika, které bylo samozřejmě o dost řidší, než když jsem od hlavního pódia odcházel. Však si o vystoupení udělejte obrázek sami skrze naše videa.
Vzhledem k chystajícím se Saturnus jsme prošvihli i další HC kapelku STRAIGHT, budiž nám odpuštěno.
[Wohma] Celý festival uzavírali dánští SATURNUS, v doom metalu vskutku legendární kapelka. I přes značnou únavu a pozdní hodinu jsem si vystoupení od začátku do konce skvěle užil. Zvuk sice nebyl zcela ideální (ale z toho začínám podezírat spíše samotné Saturnus, protože zatím na každém jejich koncertě měli podobný podivný zvuk), ale nejednalo se o nic zásadního a rozhodně to nebránilo v pohroužení se do sebe sama za táhlých a melancholických tónů „Litany of Rain“, „I Long“, „Forest of Insomnia“ a závěrečné „Christ Goodbye“. Ano, čtete správně, Saturnus hráli pouhé čtyři písně, což sice při jejich délce není zase tak málo, ale pátá (například v podobě „Pretend“) by nebyla na škodu. Kvůli mně nepochopitelným důvodům (nebylo už kam spěchat) však pořadatelé přídavek nedovolili. I tak šlo o geniální zakončení jednoznačně nejlepšího ročníku Brutal Assaultu, na kterém jsem byl. Může vypadat zvláštně, že jsme drtivou většinu kapel vychválili, ale věřte, že letošní ročník byl opravdu nabušený a prakticky všechny kapely byly ve výborné formě. Domů jsme tak sice přijeli rozlámaní, nevyspaní, napůl hluší a celí zblblí, ale bohatší o několik zážitků na celý život. Celému týmu Obscure Promotion proto patří velký dík za organizaci nejlepšího festivalu u nás!
