Cesty páně jsou nevyzpytatelné, děl by nejspíš Petr Štěpán, hybná síla a krev XIII. STOLETÍ, já říkám, že cesty jsou nevyzpytatelné. Cesty smrtelníků, cesty temných a nesmrtelných bytostí a neméně i cesty hudby samotné, i cesty mé. Všechny se pak v časoprostoru různě kříží a prolínají a tak se běžně stává, že cestuji s upíry, hovořím se svým dědou Jaroslavem (+1981), se svou vůbec první láskou Blankou (+1986), nebo jen tak levituji nad městy, ve kterých jsem nikdy fyzicky nebyl, či hledám astrální odlesky jedné éterické bytosti na březích jezera. Cesty jsou prostě nevyzpytatelné a občas se vědomě, či nevědomě kříží cesty mé s cestami hudby a ve výsledku se pak může objevit i takový článek na stránkách, kde by ho málokdo hledal.

Jak libě zní déšť a vlčí vytí v introdukci do desky, jako by oznamovalo, že Petr Štěpán dal vale nejen tehdy kultovnímu uskupení HNF, ale i předchozím deskám, punkem ještě silně načichlému debutu „Amulet“ a poněkud elektroničtěji a niterněji laděné „Gotice“. Nebylo to vale trvalé, vždyť víš, že mrtví se někdy vracejí… jak se ukázalo v časech pozdějších. S odstupem času konstatuji, že obě uvedené nahrávky jsou krásné a bez nich by nevzniklo právě recenzované veledílo. I tak ony dvě však stojí jaksi v zákrytu, nebo ve stínu bez stínu alba „Nosferatu“, které je úplně jinou dimenzí tvorby XIII. století, jak prozrazuje už úvodní „Nosferatu is dead“. Skladba upřímná a složená s obrovskou grácií. Snadno zapamatovatelný text, snadno zapamatovatelná melodie a v podstatě živná půda pro to, co následuje. Tvář alba je totiž stejně temná jako krásná. Dějí se věci až nepřirozeně temné… člověk by skoro nevěřil, jak taková temnota dokáže zalézat do morku kostí a mrazit jak vpichy prstů a jazyků ledových wyrmů. A také to do jakých hran je Petr Štěpán ochoten a schopen zacházet. Senzitivní jedince obklopuje jen černočerná tma poctivě odvedeného rockování s bezchybnou lyrikou koketující s temným rituálem. Hovořím o tom, co započalo skladbou „Nevěsta Temnot“ a do samého závěru neskončí. Je to všechno snad natolik přesažné, že to neskončí nikdy… je to věčné a nutí mysl i duši k návratům. Znovu a znovu neodolatelně táhnou úžasné verše k jejich opětovnému hltání. Vždyť kdo by odolal třeba takové libůstce:

Ano, úryvek ze skladby „Antikrist“ je přesně tím, z čeho mrazí a přesně tím, čeho chcete dostávat více a více, protože ten den je Den, co jsi bohu vzal. Velice intenzivní záležitost, která však nelevituje nad silným obsahem celého alba, skladby jsou na něm vzácně vyrovnané a nedají bledé tváři posluchačově jinou než sinalou barvu, nedají, ačkoliv dochází i k uklidňujícím kusům, kupříkladu v podobě „Evangelia“, jenomže text vám téměř nedá dýchat a temnota kolem vás jen houstne. Věru zážitek mísící vampyrismus s křesťanským termínem. Není to překvapivé, ale zároveň je to chtěně alarmující a vědomě vytvořený paradox. Jistě ze Štěpánovy strany nejde o znesvěcení, jen o spojení temného a světlého. To jsou totiž věci, kterých se dopouští podobně jako prokletí básníci. „Vzpomeňte milá má, nač za letního rána jsme přišli… u cesty zdechlina rozežraná…“ Je za tím potřeba šokovat, spojit zdánlivě nespojitelné - milovanou bytost s mršinou, nebo třeba nemrtvého s evangeliem. Ne vždy se to vyplácí a může to vést až ke společenskému opovržení, což v dnešní době snad nenastalo, ale na to bychom se museli zeptat básníka samého. Každopádně festival hrůzyplné temnoty může a musí pokračovat a tak jsou na řadě další dva oblíbené kusy - „Svatá válka“, která vede k zamyšlení, zda i Zlo v nejčistší podobě má nárok bojovat a vyhrát „Svatou“ válku a odkazuje tak trochu na před chvílí vyřčené a pak „Píseň o Krysařovi“, jež je skutečnou gotickou baladou (tohle už není žádné rockové šolichání, to je temná gotika) a skladbou záležitostí přímo geniální.

Je na každém autorovi, jak přistoupí ke svým veršům a jak přistoupí ke svým článkům. Rozhodl jsem se tedy na chvíli částečně vybřednout z temnoty, protože úplně to až tak nejde, ale aby byl popis monumentu „Nosferatu“ úplný, je potřeba zmínit, že na téhle desce jsou i skladby věnované skutečným historickým osobnostem, jež z nějakého důvodu Petra Štěpána inspirovali, a pojímám přesvědčení, že inspirací by mohly být dodnes. I když…Inkvizice na rozdíl od církve svaté byla prostým lidem považována za ďábelskou instituci a za největšího ďábla byl považován jistý Tomás de Torquemada – velký inkvizitor Španělska a i jemu je jedna z písní věnována. Taky něco dokázal, dokázal vraždit nevinné po tisících, mučit je a vyslýchat a za to mu zde patří místo. Temná postava na temné desce, nic víc? Tohle je o něco složitější na pochopení a vlastně mi to motá hlavu dodnes, ale… všechny osobnosti na desce dokázali něco a do jisté míry byli synonymem a kultem své doby, jako třeba Nikola Paganini, zvěčněný v deváté písni. Všechny tyto osobnosti byly zároveň „prokleté“, ocejchované Kainovým znamením, možná právě proto, že pro svoji kariéru se spřáhli s něčím velice temným, nebo byli temnotou vyloženě posedlí a právě proto tu byli, jsou a nejspíše i budou… i přes velmi temné konce, ať už při nebo po smrti jejich fyzických schrán. Nejinak tomu je i v případě vynikajícího herce Brandona Lee, jehož role ve filmu „Vrána“ se stala nezapomenutelnou. Ten film totiž zpracovává téma blízké osudu hlavního představitele, jenž byl zastřelen právě při natáčení tohoto snímku. I on koketoval s temnotou, s temnotou končil svou kariéru filmovou, i tu životní. Toliko k tomu „Černý měsíc“. Pocty stejně temné, jako „hrdinové“, kterým jsou adresovány…

Tou největší je však závěrečná kapitola celého díla – „Květy Zla“. Vracím se tedy zpět od historického okénka do ještě temnější temnoty, kde novodobý Petr Štěpán promlouvá jako vtělení prokletého a v rakvi práchnivějícího Charlese Baudelairea. Atmosféra poslední kapitoly je slovy nepopsatelná, musí se vnímat všemi smysly, musí se žít a musí se mříti, však krásnější poctu, než jeden z nejdokonalejších překladů obsáhlé „Litanie k Satanovi“ si lze jen těžko představit.

Je až s podivem, že člověk jako Petr Štěpán dokázal stvořit takový temný monument, protože na rozdíl kupříkladu ode mě považuje upíra podobně jako člověka za dílo boží. Ale to je asi jediná věc, o které bych s ním mohl polemizovat. Tenhle černý monument tu bude stát navěky už od svého zrození, kdy neexistoval styl „emo“, a pubescentkám nevhlhly kalhotky při prohlížení fotek a plakátů z polodementní ságy „Twilight“. To je o ničem. Věci, lidé a bytosti představené na desce „Nosferatu“ jsou tu jaksi od počátku věků. Navíc, co se týká temnoty, si především po stránce lyrické nezadá tahle deska ani s výplody mozků black metalových bubáků a i to je důvod, proč jsem se rozhodl článek, který právě dočítáte, sepsat. A je to tady i proto, že cesty jsou nevyzpytatelné a z moci nabyté během toulek, my máme možnost a právo takové články vydávat. Kdo se nemiloval za svitu úplňku opojen hudbou alb XIII.STOLETÍ jen stěží pochopí… spojení naoko neslučitelného, romantiku temnoty a temnotu romantiky. Nedělám si iluze, že by snad tenhle článek na tom mohl něco změnit a přesto, chci ho tu mít. Pro mě „Nosferatu“ totiž představuje vrcholné dílo českého gothic rocku.

K recenzi poskytl: Bela Lugosi & Boris Karloff