Rok se s rokem sešel a nastal čas balit kufry na Slovensko, navštívit Novou Baňu, kde se již tradičně koná GOTHOOM OPEN AIR FEST, tentokrát s přívlastkem Vol. 4. Celý rok jsem přemítal, na jakých kapelách bude čtvrté pokračování tohoto extrémně metalového svátku postaveno. Loňský ročník byl skutečně silný. Nebylo tedy jednoduché jej překonat. Přesto si myslím, že papírově překonán byl, neboť na programu dominovala jména jako Whitechapel, Rotting Christ, Anaal Nathrakh, či polští Hate. Startovací listina čítala přibližně 40 kapel z různých míst světa. Nejpočetněji však byly zastoupeny „bratrské“ národy, tedy Česko a Slovensko. Nebudu to zdržovat, pojďme se podívat, co nám letošní Gothoom přinesl.

První den festivalu začal již skoro tradičně až v odpoledních hodinách. Všichni návštěvníci tak měli spoustu času rozbít stany a postarat se o všechny maličkosti spojené s pobytem na Gothoomu. Po shlédnutí line-upu bylo jasné, že čtvrtek bude ve znamení deathcoru. Inu, proč ne...

První kapelou rovnající se na pódiu jsou mladí black metalisté BLACKOPATHY. Po zhlédnutí celého setu je patrné především ono mládí. Dravost a agresivita klukům rozhodně nechybí. Po hudební stránce je to ovšem poněkud slabší. Black metal již dávno nelze stavět na základě nějakého prapůvodního severského vzorce, vždyť potom by zněly všechny kapely stejně. Ale jak říkám, kapela má před sebou ještě dlouho cestu. Dnes mohou Peterovi děkovat za prostor, který jim věnoval.

MACERACE je hudebním projektem, který jsem doposud nepochopil, a ani živé vystoupení nepřineslo rozuzlení. Jednočlenný projekt postavený na pouštění hudební produkce založené především na elektronických vsuvkách není něčím, co by mělo potenciál něčím extra ohromit. Připočteme-li spíše pofidérní vokál, výsledek není zrovna líbivý. Musím však podotknout, že nejeden posluchač spokojeně pokyvoval hlavou

Po spíše vlažném rozjezdu přichází výrazná vzpruha ve formě kapely BAD FACE. Konečně jsem se dočkal pocitu, kdy vám vzrušením vstávají chlupy na těle. Obrovské kvantum valící se energie ve formě melodického deathcoru skutečně překvapilo. Po spíše vlažném rozjezdu zažehli BAD FACE oheň pod kotlem, čímž mohl být Gothoom pořádně nastartován.

HATE CONTROL jsou kapelkou podobného ražení jako jejich předchůdci Bad Face. Žádný odpočinek se nekoná, nekompromisní HC jízda pokračuje. Pod pódiem se začínají shlukovat větší skupinky lidí a první „tanečky“ jsou na světě. Amfiteátr houstne a HATE CONTROL sklízejí skutečně zasloužený potlesk.

ČAD je kapela, na kterou jsem byl neskutečně zvědavý, neboť jejich nahrávky znám téměř nazpaměť, avšak živé produkce jsem se dosud nedočkal. Tahle trojice v čele s Pištou a jeho neuvěřitelnými průpovídkami přilákala před pódium snad všechny, co se nacházeli v areálu. Stačila jedna, dvě skladby a kotel byl na světě. Primitivní thrash, crust a bordel s neskutečným nasazením, tohle dělá z ČADu jednu z nejoblíbenějších kapel Slovenska. Pišta má vskutku jedinečné charisma, čímž dokáže publikum nejen pobavit, ale zároveň i ovládat. ČAD nevynechali svoje největší pecky jako „Červy“, „Ťažký kov“, „Všetko je z Číny“, „Konflikty“, „Varíč pika“, čímž si mě nadobro koupili. Fred z Noostrak prohlásil, že hrajou po nejlepší slovenské kapele a já s ním budu klidně souhlasit.

Při pohledu na kluky z NOOSTRAK si člověk říká „Kurva takhle mladí dacani a hrajou takovou muziku“. S touto kapelou jsem se poprvé setkal právě na Gothoomu, avšak o rok dříve. Od té doby jsem měl možnost jejich vystoupení zhlédnout vícekrát a nutno dodat, že pokaždé s velkou chutí. Ani nyní tomu nebylo jinak. NOOSTRAK zahráli brutální set, avšak s lehkostí jim vlastní. Je příjemné sledovat, že mladé české kapely mají takto vysoký „nad“standard.

Po takto nabitém podvečeru si prakticky neuvědomuju, že na pódiu začínají své instrumenty ladit kluci z WHITECHAPEL, kteří jsou letos jednou z nejočekávanějších kapel festivalu. Netrvá dlouho a společně s bedňáky zachází i slunce. Na pódiu se rovná početná družina Amíků a už teď se těším na čtyři kytary. Stačí prvních pár vteřin a WHITECHAPEL nechávají všechny své předchůdce o několik kroků za sebou. Takto nehorázný nástup jsem už pěkně dlouho nezažil. Totální agrese, nasranost a technická krutost. Nutno dodat, že kluci podali svůj deathcore podstatně rychleji, než jej uslyšíte ze studiové nahrávky, z čehož mám velikou radost. Vokalista Phil se příliš nepáral s nějakými proslovy a vše, co chtěl říct, stihnul vyjádřit uprostřed setu, kdy řval, growlil, ječel a kdo ví, co všechno. Všechno bylo příliš dokonalé, až na to, že přišli o pět minut později a o patnáct dříve odešli, čímž se jejich hrací čas srovnal s každou jinou kapelou, škoda.
[Dufaq] Jelikož jsem WHITECHAPEL nestihl na Brutal Assaultu, byl jsem rád, že si to vynahradím zde. A jak píše kolega Under, rozhodně bylo o co stát. Nejsem fanda deathcoru, ale to, co borci předvedli, se jen tak nevidí, respektive neslyší. Půlku setu jsem seděl s otevřenou pusou, kde se to sakra v tom Philovi bere, a to nemluvím o hraní ostatních členů. No prostě, klobouk dolů.

Z pódia se nyní stala pomyslná Americká základna a jako další se představují DECREPIT BIRTH. Z breakdownů a deathcorových parádiček se nyní dostáváme k ryzímu death metalu. Pozornému posluchači stačí tři skladby, aby pochopil, že má tu čest pozorovat špičkové muzikanty. Byla doslova radost pozorovat chlapy, krotící své nástroje dávajíce tak podobu nesmlouvavému death metalu s technickými vyhrávkami. Tady není třeba slovní hodnocení, stačí uznale pokynout hlavou. Tohle byla ukázka hráčské zručnosti bez kompromisů.

Po půl dni „kempování“ pod pódiem byl nyní čas na noční kafíčko, toaletku a další podobné záležitosti, za což se omlouvám chlapcům z BRAINSCAN, neboť jejich setík jsem vychutnával z pohodlí křesla v blízko přilehlém pensionku Tajch.

Poslední kapelou prvního dne byli staří punkáči KONFLIKT. Dalo by se říct, že Konflikt jsou další slovenskou legendou na tomto festivalu. Jejich hudba není úplně to, z čehož bych skákal dva metry do vzduchu, ale po všem tom deathu a podobném „kraválu“ zní tenhle uvolněný punk jak rajská hudba. Vlastně jsem si uvědomil, že KONFLIKT zní trošku jako naše Tři sestry. Doufám, že jsem teď neurazil žádnou z kapel. Jedna hodina ranní se přiblížila, KONFLIKT se pomalu balí a já zjišťuju, že to vlastně nebyl tak úplně vyhozený čas. Nebýt těch hloupých rádoby punk průpovídek, šlo by jistě o stupeň lepší podívanou.

Novinkou čtvrtého ročníku Gothoomu je HORRORCINEMA, kdy každý den po skončení živé produkce přichází na řadu jedna z klasik hororového průmyslu. Co to znamená pro většinu z nás? To je jednoduché. Ve chvíli, kdy se zabalíte do spacáku, zapnete stan a budete se snažit usnout, místo pohádky na dobrou noc uslyšíte příběh o tom, kterak jedna zombie natrhla řitní otvor milé stařence prodávající červenou řepu v samoobsluze.

Není nad to, probudit se ve stanu v krásných 5:45. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří již v tuto brzkou hodinu ranní zpívali krásnou píseň o pivu a borovičce.

Díky již zmíněným zpěvákům a pištcům jsem nezmeškal první kapelu pro mě zcela neznámou. V deset hodin dopoledne startují druhý den Gothoomu THE INFINITE WITHIN. Z tohoto vystoupení příliš šťastný nejsem. Kluci předvádějí death metalovou jízdu, avšak bez špetky nápadu. Kravál je to solidní, vokály poměrně brutální, avšak z celého vystoupení je cítit jakási skladatelská bezmoc. Rovněž na pódiu to vypadá jako skupinka několika lidí, jež se pomalu hledají.

MINDWORK byli kapelou, která překvapovala po celou délku svého setu. V zásadě šlo o velice progresivní a živou produkci, které nechyběly silné melodie. Další devizou byl jistě čistý vokál, který se střídal s hrubým zpěvem. Největší neznámou pro mě zůstává fakt, zdali kluci hráli čas od času mimo rytmus úmyslně, nebo šlo o muzikantskou chybu. Pokud tomu bylo úmyslně, poté tleskám, neboť některé disharmonie byly vskutku povedené.

O další kapele rovnající se na „stejdži“ jsem toho mnoho slyšel, veskrze šlo o samé superlativy a byl jsem tak velmi zvědavý, s čím SECRET OF DARKNESS přijdou. Mám-li být upřímný, pak musím říct, že jsem se po několika skladbách začal doslova nudit. Nevím, kde se vzaly veškeré superlativy, které jsem slýchal. Musí se nechat, že nástroje byly zvládnuty na jedničku, o tom žádná. Hudební náplň však připomínala blackovou slátaninu všeho druhu bez silnějších invencí. Mnohdy bylo až křečovitě cítit, že veškerá ta kytarová sóla jsou nadbytečná a jsou tam vtlačená jen proto, aby kluci ukázali, že je umí. Nevím, myslím si však, že tudy cesta nevede.

BRUTE, tak tahle banda dostala svému názvu a byla skutečně brutální. Bestiální, válivý death metal bez kompromisů. Taková kruťárna hned po ránu, to se jen tak nevidí. Za mě naprostá spokojenost. Kolega Dufaq lehce natočil hlavu a poznamenal „To zní, jako by Robocop padal ze schodů“.

Po dalším nástřelu kofeinu začínám vstřebávat hudbu linoucí se z pódia. V tu ránu máte pocit, jako by na pódiu stáli bratři Cavalerové a drtili riffy staré Sepultury. Možná, že jsem to úmyslně nadnesl, ale nebyl jsem sám, kdo měl podobné pocity. Po nahlédnutí do programu zjišťujeme, že spojitost Sepultury s IT SELF není náhodná, kapela totiž pochází až z daleké Brazílie. Na to, že na pódiu působí pouze kytarista a zpívající bubeník, je výsledek naprosto skvělý. Hudebně se pohybujeme skutečně někde mezi starou Sepulturu a zašpiněným thrash metalem. IT SELF a mučící slunce rozpálilo všechny zúčastněné do ruda, a to jsme sotva v polovině.

ANGERSEED se snažili, leč mohli, dokonce i já se snažil, ale po několika skladbách byl čas odejít, neboť tento absolutně ničím nezajímavý death metal byl pro mě skutečným utrpením. Podle počtu přihlížejících lze soudit, že většina měla podobný názor.

Po konci setu Angerseed jsem opět běžel k pódiu, byl jsem zvědavý na projekt UNMOURNED, kde na vokálech figuruje Peter z Doomas. Kapela složená z kytary, bicích a vokálu se rázem proměnila v kytarovou onanii jednoho člověka. Myšlenky a esence jednoho člověka tak dostaly prostor k jejich realizaci. Spíše technicky laděné kompozice měla jakýsi potenciál, o tom žádná. Raději však počkáme na rozšíření kapely, věřím, že potom to teprve bude stát za to.

SUBURBAN TERRORIST jsou dalším velikým pokladem ve stáji Gothoom productions. Zažil jsem již spoustu koncertů téhle úderky a vždy to stálo za to. Death metal předměstských teroristů má v sobě něco, o čem se může spoustě kapelám pouze zdát. Připočteme-li k tomu hudebnímu masakru výborné koncertní nasazení, nelze odolat. Tohle je totiž METAL smrti. Lidé hlavně pozor na každodenní virózu, která z tábora SUBURBAN TERRORIST vychází :-D.

Dalším pánem na holení byli FLESHLESS. Tahle úderka by mohla z místa otevřít školu nekompromisního masakru. Tihle pánové jsou profesionálové každým coulem a z jejich hry je to více než zřetelné. K tomuto není co dodat, prostě HOUŠT !!!

Všichni černokněžníci a černokněžnice pozor, právě přicházejí pánové z ROOT. Tohle prostě nikdy neomrzí. „In Nomine Satanas“ otevírá tuhle černou mši. Pomalu následují další povinné věci jako „Necromancy“ či „Hřbitov“. ROOT předvádějí svou spanilou jízdu, nikdo neodporuje, všichni pouze hltají každé sousto. Big Boss mi však připadá lehce bez nálady. Dnes nehýří vtipem, nemá své „klasické“ glosy a obohacující poznámky. Po chvíli odkládá svůj stojan s texty. Každému mu je jasné, že přichází snad největší kult, tedy „Píseň pro Satana“. A to je konec. Nepomůže vyvolávání ani bouřlivý potlesk. ROOT definitivně odešli. Cítím se však příjemně naplněn přesně tím, co jsem od tohoto vystoupení očekával, tleskám.

Nyní přichází první corpsepaint letošního Gothoomu a s ním i mí oblíbenci HATE. Již od počátku je cítit, že HATE jsou ve výborné formě a pódium menšího charakteru jim vyloženě sedí. Došlo jak na skladby z poslední desky, tak na hity jako „Erebos“, či „Wrists“. Hate předvedli velice precizně odehraný set, za což si zasloužili bujarý potlesk publika. Z pozdějších reakcí fanoušků bylo vidět i slyšet, že výkon, který zde předvedli, byl o dvě třídy výš nežli ten, kterým se kapela prezentovala na Brutalu. Na předčasně zesnulého Mortifera vzpomněli HATE tím, že mu věnovali „Alchemy ov Blood“.
[Dufaq] Jelikož jsem HATE viděl na BA, mohu srovnávat a souhlasím, že menší stage a večerní čas jim hodně přidal na zajímavosti. Set byl z mého pohledu dvakrát zajímavější, a to nemuseli ani plivat oheň. I přes to, že je každý nazývá kopírkou Behemoth, mají sami co nabídnout a předvést.

Ačkoliv nepatřím mezi největší fans ruské kapely ARKONA, šel jsem na jejich vystoupení s pocitem velkého očekávání. Kolega Dufaq pronesl něco o tom, že snese všechno, jen ne tuhle pagan estrádu. Kapela hned v úvodu předvedla to, proč je toliko oblíbená. Masha byla neuvěřitelná, lítala ze strany na stranu, zuřivě povzbuzovala publikum, přičemž střídala různé bubínky a blány podobného charakteru. ARKONA předváděla show přístupnou pro všechny. Věřím, že každý si v tomto setu našel to své. Ať už šlo o silné melodie, hopsačky různého druhu až po skutečně agresivní skladby. Ač to říkám nerad, právě Rusové měli nejpočetnější publikum z celého festu. Za hudbou ARKONY přišli také obyvatelé blízkého kempu a přilehlých destinací. O jejich spokojenosti svědčily rozzářené oči a úsměv od ucha k uchu. Nakonec nebylo málo těch, kteří byli nejvíce nadšení právě z Arkony.
[Dufaq] Já jen doplním, že jsem Arkonu viděl už tolikrát, že jsem ji naprosto přesycený, což je hlavní důvod toho, že jsem si jejich „estrádu“ nechal ujít :-).

[Dufaq] ANAAL NATHRAKH pro mě byli jednoznačně největším lákadlem, a proto mi i kolega Under přenechal jejich odstavec (další důvody raději uvádět nebudeme). Mnoho lidí jelo jen kvůli nim, za což tedy klobouček. Ale pojďme si přiblížit jejich set, který odstartoval skladbou „In the Constelation of the Black Widow“ a dále pokračoval převážně novějšími skladbami, kterými se nyní AN prezentují. Nejen já, ale i hrstka dalších (ano, ti, co dojeli jen kvůli nim) kapele vyčítá, že nehrají nic starého. Před festivalem se na jejich FB stránce objevilo pár „nasraných“ připomínek a já tedy čekal, jestli se mezi skladbami z posledních tří nahrávek objeví i něco z kultovního „The Codex Necro“. Při „More of Fire Than Blood“ si Dave na pódium zavolal „homouše“ v růžovém tričku AN a se slovy „Kill Him!“ ho přenechal fanouškům jako oběť. A právě tam se to vše zlomilo. Zazněla ještě „The Lucifer Effect“ a po ní přichází náš okamžik. Pro a díky pár vyvoleným se rozeznívají tóny skladby „Submission is for the Weak“ a asi vám nemusím dále popisovat, co se dělo. Ano, konečně se rozpoutalo peklo, na které jsme byli u živých koncertů AN zvyklý. Kapela si tak k závěru spravila reputaci a ukázala, že jsou pro ni spokojení fanoušci přeci jen důležití. Proto jim můžeme i prominout zcela přehulený zvuk, v kterém bylo občas dost problém rozeznat, co zrovna hraje. Škoda jen nedorozumění, když Dave chtěl, aby každý, kdo má zájem, vylezl na stage si zapařit, což nepochopili pánové z ochranky a i samotný Dave se do toho musel vmísit. Nepřesvědčili jsme je. Žádný stage mosh se nekonal. Takže si to všichni vynahradili normálně v kotli, a kdo si neodnesl minimálně modřinu, nebyl na AN!

SEAR BLISS jsou jednou z těch kapel, která dokáže překvapit svou studiovou produkcí, avšak na živo příliš nepřesvědčí. Ani dnes tomu nebylo jinak. Maďaři se vytasili se svým atmosférickým black metalem v plné parádě, jen co je pravda. Osobně mi však vadí právě onen „exotický“ prvek, kterým se kapela liší od ostatních – tedy trombónem. Nemůžu si pomoct, ale pokaždé, když se rozezní tóny tohoto nástroje, začne mi tvorba SEAR BLISS připadat příliš jednostranně zaměřená. To, že bylo krátce po půlnoci, muzikantům jistě nepřidalo a neoslnil mě tak ani předvedený výkon, který byl absolutně chladný a bez jakýchkoli emocí. Po pravdě jsem očekával trošku více, neboť nová deska je velice příjemná záležitost.
[Dufaq] Já jen doplním, že jejich set byl hlavně dost zbytečně nahlas a už při úvodní, shodou okolností mé nejoblíbenější skladbě „Two Worlds Collide“ bylo dost těžké rozeznávat jednotlivé riffy. I tak jsem však vydržel až do konce, protože na rozdíl od kolegy Undera mě jejich hudba baví i živě. A to, že byl set chladný a bez emocí, mi zas tak neva. Rozdávání úsměvů na všechny strany jsme ten den viděli už u mnoha jiných kapel.

Noc byla naštěstí o poznání klidnější a většina lidí se tak mohla vyspat do růžova. Nálada na festivalu byla vskutku pozitivní a já se nemohl dočkat na GUTALAX. Kluci se nemohli dostavit v plné parádě, neboť kytaristu zastihly pracovní povinnosti. Tahle kosmetická závada však nikomu nevadila a lidé se bavili. GUTALAX jsou nebývalí šprýmaři slovem, kytarou i písmem. Jejich doslova taneční grindík roztancoval i nejzatvrzelejší temnotám. Vždyť kdo by neskotačil na vlně hitů jako např.: „Anus nanuk“, „Vykouření Dařbujána Vietnamského veterána“, či „Polykání semena z postaršího jelena“? Kluci nezapomněli na všechny věštce a vědmy, kterým věnovali novou skladbu zvoucí se „Rektální orákulum“, ani na nemocniční prostředí a skladbu „Vytáhnul jsem z čokovoka metrového streptokoka“. Jistě jste poznali, že jsem velkým fanouškem GUTALAX, avšak kdo by nebyl, vždyť je náš český SKVOST.

Po Gutalax následovala řada kapel, které vskutku nezapadají do našeho hledáčku, takže jsme se vydali na obchůzku Nové Baně. To jsme netušili, že díky tomuto výletu budeme první, kteří se setkají s dalším lákadlem Gothoomu – tedy s Řeckými Rotting Christ. Anebo, komu se poštěstí obědvat s takovou kapelou?

Po obhlídce města a vychutnání výtečného oběda jsem dorazil akorát na set ATTACK OF RAGE, který mi Dufaq výslovně doporučil. Tohle byl teda náklep. Celá družina šlapala jako dobře namazaný stroj. Kombinace deathu s grindem v podání téhle Slovenské bandy mě doslova pohltila. A nejenom mě. Pod pódiem se strhnul obrovský kotel. Nasranost a agresivita by se dala stáčet po litrech. Skutečně dech beroucí jízda.

Další kapelou v našem hledáčku byli Slovenští EMPYRION, kteří docela nedávno vydali svou prvotinu. „Mindshifter“ se mi upřímně příliš nezamlouvala. Naživo však tenhle symfonický extrém působil zcela opačným dojmem. Nádherně sehraná banda muzikantů přesvědčená ukázat publiku vše, co v ní dřímá a ještě něco navíc. Mám pocit, že EMPYRION toho mají ještě hodně co říct. Jen by to chtělo urychleně najít vydavatele, který by byl schopný kapelu takříkajíc prodat. Takto obrovského potenciálu by byla škoda, stejně jako jejich kolegů Infer.

Narovinu, OBSCURE SPHINX byli zcela určitě největším překvapením festivalu a jejich vystoupení představovalo předčasný vrchol celého Gothoomu. Polská kapela nechala na pódiu duši a ve všech přihlížejících něco hodně hlubokého. Tahle hudba, kterou nejde úplně bezpečně zaškatulkovat, měla skutečnou esenci něčeho nepopsatelného. Téměř hypnotické melodie společně s extrémním vokálním vybavením zpěvačky Wielebny nenechaly nikoho chladným. Koncertní set byl sice postaven na cca čtyřech pomalých skladbách, to mu však na velikosti neubralo. Tohle nepopsatelné vystoupení plné melodií jakoby z jiného světa bylo doplněno i o jakýsi zvrhle erotický náboj. Wielebna nešokovala pouze svým hlasovým rozsahem, ale také zjevem a nadílkou prapodivných pohybů a tanců. Právě ona dávala OBSCURE SPHINX až elektrický náboj a přetvářela jindy lahodnou hudbu v grandiózní noise.
[Dufaq] Zde si samozřejmě doplňující komentář nemohu nechat ujít, protože pro mě byli OS jednoznačně největším překvapením festivalu a nakonec by se dalo říct i TOP vystoupením. Ano, i v konkurenci velkých kapel mě OS doslova vyrazili dech. Dlouho nezapomenu na probuzení se do reality, jakmile dozněl poslední tón jejich setu, já se dvakrát zhluboka nadechnul a uvědomil jsem si, že je po všem. Škoda, že kapela chtěla hrát za světla, protože v pozdějších hodinách, by to bylo o to intenzivnější. Ačkoliv bylo na jejich set přítomno mnohem méně lidí než před nimi a po nich, potlesk, který se po jejich vystoupení rozezněl, patřil rozhodně k těm nejdelším (nebyl-li skutečně nejdelší), co na Gothoomu zazněly!

DOOMAS byli letos (pro mě) hlavními zástupci dark – doom metalu. Jejich vystoupení v sobě nesou vždy jakousi zajímavou auru. Peterovi doslova věříte to, o čem zpívá. Velice jednoduše se necháte unášet temnými rytmy kytary a potichu pohybujete rty, jako byste Peťka doplňovali na vokálech. Letos DOOMAS ubralo na kráse hlavně světlo, které kapelám podobného charakteru vyloženě nesvědčí. Chlapi se s tím popasovali dobře, předvedli svůj standardně vydařený set plný emocí a tvrdé muziky. Z mého pohledu však DOOMAS škodí jedna věc. Jde o příliš srdečný a mnohdy nežádaný kontakt s publikem. Všechny ty legrácky a dobrotivé poznámky vůči zpěvákovi, který je samozřejmě opětoval tak nějak ničí tu atmosféru koncertu. Nějak mi nejdou dohromady ty přátelské úsměvy a ponurá muzika. Abych jen nekritizoval, DOOMAS nakonec předvedli novou věc, která mě absolutně uzemnila. Pokud se nyní míní ubírat tímto směrem, máme se v budoucnu na co těšit.

Nejspíše se budu opakovat, ale GALADRIEL je kapelou, kterou jsem nikdy nedokázal dostat pod kůži. Které je to živé vystoupení? Snad šesté, sedmé? Kapele vše šlape jak má, hudebně jde o zkušené muzikanty, jen ta hudební náplň. V případě GALADRIEL si připadám jako malá holčička cucající stále dokola ten stejný bonbón. Byť sladkost vytahuju z pokaždé jiného obalu, obsah má stále stejnou chuť. Snad rozumíte, na co narážím.

ROTTING CHRIST, to je ta kapela, na kterou, troufám si říci, přijelo letos nejvíce lidí. Všichni byli zvědaví na představení skladeb z nové desky, která posunula Řeky zase o kousíček jinde. Živé představení skladby „Xibalba“ toho bylo jasným důkazem. ROTTING CHRIST všem dokázali, že jsou mistry svého oboru a zahráli tak kousek z každého období své tvorby. Člověk se nestačil aklimatizovat z jedné skladby do druhé. Doslova jsem hltal tu temnou atmosféru vystoupení. Tuto muziku prakticky nemůžete vnímat jako nějaký metalový koncert, ale jako jakousi kompozici něčeho jedinečného. Neopakovatelné byly rovněž chvíle, kdy přišel na řadu sborový chorál. Atmosféra byla v tu danou chvíli nepopsatelná. ROTTING CHRIST byli opravdu výborní, jen doteď přemýšlím, proč zvolili takto zvláštní plejádu skladeb.
[Dufaq] Celý sobotní den bylo znát, že se všichni na ROTTING CHRIST velice těší. Kapela se již během odpoledne volně promenádovala po areálu a vstřícně se fotila s fanoušky a podepisovala jim vše oč si řekli. Žádné hvězdné manýry a tak to má být. Ve stejném duchu se neslo i jejich vystoupení, které jistě potěšilo každého, kdo na ně přijel. Profesionální výkon si odnesl velké ovace a i já, který nejsem až takovým fanouškem ROTTING CHRIST jsem byl z jejich setem velice spokojený.

SSOGE je na pódiu vždycky obrovská spousta. Čím více lidí, tím více energie, říká se. U SSOGE to kdysi platilo dvojnásob. Poté, co přišla na svět deska „Návaz“, dostala kapela tak trošku jinou tvář. Osobně se snažím najít v SSOGE tu starou esenci jedinečnosti a punc neotřelosti, kterým kdysi oplývali. Marně. „Sajlenti“ jsou výborní muzikanti, jen už začínají trošku nudit. Stále to stejné dokola. Mám pocit, že se nedokážou své hudbě tak oddat jako kdysi. Přitom by stačilo lehce přitlačit na pilu a vytáhnout ty staré nápady zpátky na světlo na světa. Snad se příště uvidíme v lepší formě.

[Dufaq] Jelikož Under po setu SSOGE zmizel, KHORS zůstávají na mě. Ale to ničemu nevadí, protože i tak bych si k nim něco napsal. Je to jedna z mnoha ukrajinských kapel, které jsem vždy chtěl vidět živě, ale z jakýchsi důvodů se mi ta možnost stále vyhýbala. A konečně. Sice se už dostavovala únava, ale chladně mrazivý black metal v kombinaci s podobně chladným vánkem od jezera způsobil, že jsem okamžitě během prvních tónů pookřál a až do konce setu hltal vše, co nám Ukrajinci o půlnoci servírovali pod nos. Na hrstce fanoušků, kteří si na KHORS počkali, bylo sakra znát, že jejich pozdní set ocenili. Osobně jsem byl velice mile překvapen nejen vyzněním jejich setu, ale i samotným vystupováním interpretů, které bylo nečekaně otevřené a přátelské. Nejen díky tomu tak krásně zakončili celý festival a já se mohl vydat pomalu a jistě ulehnout.

Zbylo trošku místa a času a já bych rád zhodnotil vše, na co jsem zapomněl. Nemá cenu hovořit o počasí. V Nové Bani snad 365 dní v roce svítí slunce a lidé se kochají jasným nebem. Jezero Tajch tak dostalo „záhul“, protože v takovém vedru ho zneuctil svou návštěvou snad každý návštěvník festivalu. Vždyť není nad to, lehnout si do trávy a u jezera se oddávat romantickému přednesu FLESHLESS :-).

Jistě jste si všimli, že jsem opět nezmínil zvuk jednotlivých vystoupení. Věřte nebo ne, nemělo by to cenu. Až na pár drobných výjimek totiž všechna vystoupení měla zvuk velice povedený a nelze tak na adresu zvukaře svalovat nějaké negativní komenty. Až na set Anaal Nathrakh (i když tam si člověk není jistý, zda to tak nechtěli sami interpreti) a Sear Bliss, u kterých šlo spíše o problém na začátku setu (dost možná byly všechny nástroje hodně vysoko kvůli trombónu) a časem se vše srovnalo.

A tak skončily tři dny plné výborné muziky a všichni společně opouštíme festival naplněný nejen hudbou, ale také nepopsatelnou a těžko napodobitelnou atmosférou.

Kde jinde se Vám může stát, že se setkáte s člověkem, který vás se skutečnou radostí vítá, a vy zavzpomínáte na to, jak jste si loni slíbili, že zase za rok se sejdete na tom stejném místě? Z Gothoomu skutečně číší přímo rodinná atmosféra. Mám ten pocit, že jen a pouze tento festival ukazuje metalisty i z té druhé stránky, ukazuje, že jsou to vlastně stejní lidé s dobrým srdcem, byť se mnohdy schovávají za tvrdou a nepřípustnou image.

Nezbývá mi, než poděkovat celému týmu Gothoom Productions a především Peťovi „Doomasovi“ za všechno to úsilí a práci, kterou dělá. V dnešní době je jeho osobnost totiž velice vzácným úkaz mezi všemi těmi, kteří dělají hudbu jako byznys. On je totiž člověk se srdcem na pravém místě.

Péťo díky a příští rok nashledanou!!!