Komando černého moru je zpět! Ze země plné baget, baretů a vína se opět ozývá hlasité úpění Famina, hlavní to postavy této kultovní smečky. A každý již tuší, že nás čeká něco, co v rámci black metalového světa nemá prakticky obdoby. Po poslední, zcela brilantní a nemocně zvrácené nahrávce „L'Ordure à l'état Pur“ (která se mimochodem stala Mortem deskou roku 2011) jsem byl skutečně velice zvědavý, jak se povede překonat něco tak působivého, jakým předchozí epický opus byl.

Už je to nějaký ten pátek,co deska „oficiálně“ spatřila světlo světa. Její vydání samozřejmě doprovázely značné komplikace. Nejdříve se líní Čechové babrali s lisem CD, na což Famine několikrát na svých stránkách dost kriticky upozornil a pak přišly povodně, které desku znovu zdržely. Nakonec jsem se však konečně dočkal a do poštovní schránky mi dorazila obálka, v které byl modrý klenot. Album vyšlo ve dvou verzích – jako obyčejný papírový slipcase a jako luxusní knížka ve formátu A5, která mi po týdnech očekávání konečně přistála v rukou. Knížečka se zlatým logem je naplněná zvrácenými francouzskými texty a ilustracemi na pomezí recese a dekadentního umění. Ano, jako obvykle grafické zpracování nezklamalo. Ale dost keců okolo, protože Famine je člověk člověk plný vrtochů a jistě by nestrpěl nějaké zbytečné tlachání.

Sotva zmáčknete tlačítko play na svém přehrávači, otevřou se brány do překrásné provincie La Chaise-Dieu, kde vzniká ta nejdekadentnější hudba, kterou můžete aktuálně slyšet. Odporně špinavý, morovou ránou poznamenaný zvuk kytary vřeští a vítá vás v temném středověku, kde špína, hlad a nemoci jsou hlavními trendy. Banda ušmudlaných trhanů, páchnoucí na dálku vínem a močí křičí a v rukou svírají své hudební nástroje, kterými vám přiblíží jak odporný je život, který žijí. Stehenní kost dosedá na blánu bubnu, který sekunduje akordeónu, jenž dostal na aktuální, stejnojmenné nahrávce prostor a nutno hned ze startu říct, že to byla ta nejlepší volba. Tlupa ožralých hostů, jenž si Famine pozval, aby mu pomohli zprznit letošní nahrávku, obohacuje album o spoustu dalších zajímavých (převážně dechových) nástrojů. Elektrická kytara se prolíná s akustickou, stejně tak jako plíživý Faminův vokál s překrásným hlasem křehké Andrey, která má kromě vokálních linek na svědomí i obsluhu piana a hamondek, které na desce letmo zazní (ale o to působivěji, než cokoliv jiného). Dominující je však Famine, ať už obsluhuje strunné nástroje či ze svých útrob vydává pazvuky, nad kterými občas člověk přemýšlí, zda jsou ještě lidské. Tentokrát sice nekokrhá, leč dočkáme se vlčího vytí a další široké plejády skřeků, jenž působí jako pestrá obloha okolo ohlodané, napolo plesnivé kosti, kterou jste před týdnem nechali svému psovi před boudou. Je až k neuvěření, s jakým citem pro detail a melodie jsou tvořeny tak odporně zatuchlé, temné a prohnilé motivy. Krásným příkladem je skladba „Niquez Vos Villes“, jejíž počátek vás může zmást, že posloucháte nějakou poetickou nahrávku. Ale to by nebyli „pestíci“, kdyby se to nezvrhlo v odpornost nejhrubšího zrna, což se po několika desítkách vteřin samozřejmě stane. Skřípající kytara a výkřiky znějí, jakoby by byl interpret mučen na skřipci a mlácen rozžhavenou důtkou přes koule. Už jste někdy slyšeli francouzský rap v black metalu? Tak se připravte, protože zrovna takovou perličku skladba „Niquez Vos Villes“ nabízí. Podobných překvapení vás čeká mnoho. Opilecké výlevy, krkání, kutálející se lahváče, onanistická sóla, příjezd policie či troubení na lesní roh nejsou v této skladbě výjimkou. Ano, tohle všechno je schopný Famine zakomponovat do jedné skladby a stejně z toho nevznikne slátanina. Naopak. Výsledkem je zcela originální, možná by se dalo říct, až unikátní směsice, která v black metalové komunitě vyvolává velice ostré názory balancující od naprostého nepochopení až k totálnímu adorování. Zkrátka nic, na co by fanoušci PESTE NOIRE již nebyli zvyklý.

I tak je však deska plná překvapení. Věřím, že tvorbou PN nezasažený člověk by při poslechu „Peste Noire“ prchnul nejbližším zavřeným oknem. Prchal, co by mu síly stačili, hlouběji a hlouběji, klidně až do kanalizačních stok francouzského maloměsta, kde se mísí moč s výkaly, s kterými si pohrávají špinavé krysy a jiná okolní havěť. Donedávna jsem si při vyslovení výrazu „temný středověk“ představil debutové album Satyricon, ale od této chvíle je má vidina zcela jiná. Zvrhlejší a mnohem beznadějnější na straně jedné, bohémská a mystická na straně druhé.

Dámy a pánové, bez dalších dlouhých řečí představuji nového krále. Krále, jenž otrávil a z trůnu sesadil svého staršího bratra. Oblékl si modrý kašmírový šat a ozdobil jej zlatem, protože klenot, jakým „Peste Noire“ je si žádá pozornosti. PESTE NOIRE zrají jako víno z burgundské oblasti. Alespoň takový je můj názor a doufám, že vy to cítíte podobně…