Z WATAIN jsem vždy měl rozpačitý dojem. Pod některé řeči uvedené v rozhovorech bych se podepsal, nad jinými jsem se jen pobaveně ušklíbl, ale hudebně to nikdy nebylo špatné. Vůči „Lawless Darkness“ a „Sworn to the Dark“ své výhrady mám, ale obsahují výrazné skladby, ke kterým se rád občas vracím, no a „Casus Luciferi“ je kapitola sama o sobě, která společně s dalšími monumenty tehdy vydanými Norma Evangelium Diaboli, zanechala na black metalu obrovskou černou jizvu, která dosud nevybledla. Velké změny doprovázející „The Wild Hunt" byly avizovány předem, i když ne tak okázale jako tomu bylo minule. A co se vlastně změnilo? Kupříkladu to, že „The Wild Hunt" je první deskou WATAIN, která ani v jediné edici dosud nevyšla pod zástavou Norma Evangelium Diaboli. Dokonce ani dlouholetá tradice nahrávání ve studiu Necromorbus nezůstala ušetřena změn. Tore Stjerna sice nahrávání dozoroval a postaral se klasicky o míchání a mastering, avšak určitá část desky byla nahrána jinde; minimálně v jednom případě i mimo Švédsko.
Ku mé potěše se WATAIN rozhodli nepokračovat v trendu "Lawless Darkness", takže „The Wild Hunt“ nezní tak, jak jsem osobně posměšně tipoval; jako směska The Devil’s Blood a Metallicy. Novinka je na poměry kapely „experimentální“ a přístupná nahrávka. Chytlavá natolik, že se mi zalíbila už na první poslech navzdory tomu, že u prvních vypuštěných ukázek "The Child Must Die" a "All That May Bleed" jsem tušil průser. Jejich kompozice mi přišly překombinované, riffy spíše než aby chválily temnotu, nabízely prostor si akorát zahrozit a decentně zatřepat hlavou. Ale musím říct, že v kontextu celé desky zní o mnoho lépe, zvlášť když prakticky každá skladba představuje něco trochu jiného.
Pokud necítíte nutkání nutně WATAIN kritizovat, tak snaha o nezaujatý poslech odhalí, že každá skladba nabízí zajímavé riffy, aranže a pasáže, díky kterým je daný song něčím zajímavý. „The Wild Hunt" je velkým manifestem hudebníků, kteří se dříve zdáli být svázáni jakýmisi pravidly a tu drobnou snahu o jejich prolomení, jež byla patrná dříve, konečně dotáhli do konce. Není nutné před WATAIN padat na kolena a dělat z nich zachránce černého umění a nové Bathory, ale po metalové stránce se vůbec nejedná o špatnou desku. Ti, kdož bez problémů překousli „Lawless Darkness" či kotrmelce ve stylu Černého alba a "Reinkaos", nebudou mít s novinkou sebemenší problém.
Máme tady WATAINovské klasiky, jako „Black Flames March" či „Holocaust Dawn". Některé skladby navazují na „old“ metalové vyznění "Lawless Darkness" a Bathoryovská epika prosvítá prakticky celou stopáží, aby vyvrcholila v titulní skladbě. A ani ta často propíraná balada „They Rode On" není vůbec špatná, byť mi osobně nejdou přes nos některé Erikovy vokální polohy. Žel jak (dle mého nepříliš detailního rozboru) ubylo v textech hloubky, tak mocně ubyl i temný podproud, který činí black metal tolik zvláštní. Nevymizel úplně, neboť kapela stále naštěstí neučinila ten poslední krok k úplné zaprodanosti; i přesto že WATAIN dnes už bez debat patří k nejvýraznějším jménům dnešního black metalu. WATAIN mají, na rozdíl od jiných, skvělou formu a neotřelé nápady. Naneštěstí to dravé, hmatatelné a doslova nebezpečné zlo „Casus Lucferi“ je už asi pryč, škoda. Deska je podle mě stavěná hlavně na efekt a nedovedu zatím říct, zda to je dobře nebo špatně. Každopádně to WATAIN přinese mnoho nových fanoušků...
Objevit se s takovouto deskou kapela jiná či neznámá, hovoří se o zjevení. Ovšem WATAIN jistě snesou o něco přísnější posudek, a tak je mé hodnocení možná trochu nižší, než by si jinak zasluhovali. Každopádně doporučuji fanouškům a zvlášť nepřátelům WATAIN si album poslechnout. „The Wild Hunt“ spíše překvapí, než zklame a nabízí mnohá „nej“.
