Přírodou „nakažený“ black metal. Tedy žádní satani, pochybné politické ideologie, nánosy hnusu, či záplava nemocí a válkou zmrzačených lidských těl. Jen nekonečné lesy. Kanada? Ideální místo pro takovýto projekt. Kde jinde by člověk hledal tak nedotčenou krajinu, kde na vše je dost místa a nic není přes sebe příliš namačkané. Na hřbitově zanechme hrozidla, pentagramy a další kovovou nálož a oblékněme si na sebe něco lehčího a pohodlnějšího, jelikož cesta k triumfu lesní říše právě začíná. „On the Path to Triumph“ se rovněž jmenuje letošní dílo projektu z Nového Skotska – PAGAN HELLFIRE.
Jak již u těchto lesních black metalů bývá tradicí, i zde za vší prací, které se točí kolem hudby, stojí jen jedna osoba. Diskografie nepatří k nejtenčím, a tak se přiznám rovnou. Zkoumání jsem podrobil pouze letošní fošnu, zbytek vzhledem k návalu všemožného dalšího nového materiálu vpuštěn do uší nebyl. Ale z ukázek se lehce můžeme dovtípit, že Incarnatus (pachatel) se zřejmě drží vyšlapané cesty hlubokým hvozdem.
A můj dojem? Hned první skladba, která na nás z 50 minutové dechparády zaútočí, není příliš šťastně umístěna. Ne každá deska musí začínat intrem, ale pomalý 10 minutový song na začátek, to není asi příliš dobrá volba, Incarnatusi. Co tím tedy sledoval, nevím, ale v průběhu poslechu se energie alba navyšuje. „The Fire of a New Dawn“, neboli pomyslná třetí stopa si mě získala již na začátku. Že by hymna tohoto alba? Navzdory skřehotavému vokálu na mě působí velmi pozitivně a okamžitě se mi vybavily projekty jako Drudkh, konkrétně pak skladba „Sunwheel“. A to je rozhodně pozitivum, nemyslíte? Já ano. Cesta k triumfu není tedy tak trnitá, jak se po prvních dvou zářezech může zdát. Lesy v Kanadě budou dozajista hluboké a místní zvířecí obyvatelé nemilosrdní, ale ten, kdo má dobrého průvodce, se tam bát nemusí. Ne složitá, a však velmi poutavá je především kytara. Někdy veselá, někdy trýznivá. Převážně však rychlá a skvěle atmosféru doplňující. Osobně se mi těžko vytýká něco opravdu spraseného jak k instrumentální, tak vokální stránce alba. Hnidopich by možná mohl chtít čistější zvuk víc výrazné bicí. Ale díky za to, že tomu tak není. Melodická věc bývá často kvůli příliš snadné čitelnosti předčasně odstavena na druhou, či ještě více vedlejší poslechovou kolej. Případně k úplné skartaci. PAGAN HELLFIRE se jistě takovýmto nelichotivým závěrům těšit nebude. Proč by také měla být ze zcela nezištných důvodů uvalena blokáda na materiál, který dokáže zaujmout na více než deset poslechů. V našich zeměpisných šířkách sice nedisponujeme hvozdy tak temnými, že by se tam bálo i samotné slunce, ale pokud není člověk megalomaniak, tak mu jistě bude stát za to vydat se na cestu triumfu třeba do čarovného podzimního Krušnohoří. V mírném podzimním dešti je i tato pouť víc než jen dobrá. A nemusíte se hlavně bát, že se vám ji rozhodne zpestřit medvěd grizzly, jenž vartuje na hranici svého rajonu.
Před vašimi zraky jsem se tedy pokusil popsat toto dílo, co dokáže na tváři poslouchače vykouzlit více než jen neutrální výraz. V dnešní době je sice těchto lesních živlů jako máku, ale tak je tomu všude. Nechte se tedy spoutat touto atmosférickou záležitostí a berte moji recenzi třeba jako tip na hezky strávené podzimní odpoledne u teplého čaje či rumu.
