Slechy zaměstnány hudbou, mysl se vydává na cestu...Rumunská Negura Bunget je jednou z kapel, jejíž hudební zaškatulkování je všechno, jen ne exaktní vědou. Hudební mix avantgardně pojatého Black metalu, melancholického ambientu a transilvánského folklóru vytváří pro posluchače naprosto ojedinělý zážitek a maluje do jeho srdce abstraktní výjevy rozmanitou škálou barev. Od temných, tmavých a úzkostlivých odstínů až po melancholickou, světlou zář, která by se dalo nejlépe přirovnat k pobytu na slunci v lehké kocovině náladového opojení. Toto duo (trio) zvukomalířů započalo svojí cestu již v roce 1995 jako vampýrská smečka Wiccan Rede, která po demu "From the Transilvanian forest" změnila své jméno i tvář na nám již známé NB a vydalo svůj debut, zvaný "Zirnindu-Sa", poté v průběhu 6 let následován populárními opusy "Maiastru Sfetnic" (2000) a koncepčním " ´n Crugu Bradului" Letos , po dekádě let, uplynulých v toku času od prvního alba, vychází dílo nové, s prostým názvem „Om“.
Dopředu mohu avizovat, že Om není jenom zvuková stopa, Om je výjev, rozsáhlá epopej, pojímající vzdálené světy, vedoucí nás po cestě, lámajíc se v rozličných rozměrech a spojující naše vědomí s nekonečnem... Cesta začíná pochmurným, tísnivým intrem (což je velmi relativní pojem, když vezmeme v potaz strukturu skladeb Negury, takže možná by bylo vhodnější uchýlit se k pojmenování "prolog"), které je skvělou ukázkou darkambientního umu. Poté jako tah pomyslným štětcem melancholicky zaznívají kytary a z mlhy se postupně vynořuje síla této skupiny. Nálady se mění, noty zamotávají hlavu, unášejí, nenechají se odbýt. Vše podporují v mohutné míře klávesové nástupy, které jsou, vedle netradičních riffů, jedním z pilířů nahrávky. Podobnost s poláky Kataxu je zde velmi na místě. Popis
výsledného dojmu by ale nebyl kompletní bez zmínění perkusí a folkových instrumentů, které mají v hudbě Negura Bunget své nenahraditelné místo a které ještě více zahušťují už tak dost silnou atmosféru. Negru na bicmanském stolci odvádí vynikající výkon a nechává na celém albu svůj charakteristický rukopis. Huppogramův vokál se mistrně pohybuje od hlubokého growlu, přes strašlivý šepot, po blackmetalový jekot, prodchnutý emocemi. Nic nevyčnívá, vše má svůj účel, všechny elementy jsou dokonale vyrovnány. Žádná matematika, žádný technický řád, pouze přírodní rovnováha. Nevím zda to má smysl, pozastavovat se nad jednotlivými písněmi, které jsou pouhými fragmenty krásného celku. Snad jenom z informační povinnosti zmíním Tesauru De Lumini (2.), postupně se odhalující jako krásná žena, melancholický opus Cunoasterea Tacuta (4.), pochmurnou Norilor (7.), náladovou Cel Din Urma Vis (9.) a konečně silnými folklórními motivy prodchnutou baladu Hora Soraleui (10.). Zajímavé je také umístění staré písně Inarborat (5.). Vyzdvihnout některou z nich je nemožné, jsou to akorát ty, které mi utkvěly v paměti, protože toto album je jedno z mála, kde platí co píseň to perla. Perla se třpytící a házející rozličné barevné odlesky a já nepochybuji, že každý tyto odlesky vnímá jinak. A všechny tyto perly dohromady tvoří nádherný šperk, kterým Om nepochybně je. Netrpí komplexem přezdobenosti a přesto působí bohatým dojmem. Neguře se podařilo vytvořit vynikající dílo, které rozhodně není na jeden poslech. Zpočátku je posluchač nejspíše mírně zmaten, ale stejně jako u děl Impresionistických mistrů se stačí pozastavit, zasnít se. A člověk objeví krásu...
