Theudho je jednou z mála „letošních“ kapel, které se mi dostaly do rukou v podobě CD a které byly hodny zapamatování. Z tohoto a dalších důvodů pojmu recenzi trochu odlišně a ihned zpočátku učiním jakýsi verdikt, ve kterém se zmíním o několika skutečnostech, které jsou Theudhu vlastní – následně je rozvedu.

Belgie není zemí, která by byla příliš známa svou black metalovou historií a zastoupením tohoto okrajového stylu a právě shodou náhod pochází zrovna odsud kapela, která patří do vyšších příček. Jsem rád, že jsem Theudho poznal v dobách, kdy jsem vůči metalu začínal být vskutku skeptický – mírná fůze, která je na „The Völsunga Saga“ prezentována, je jakýmsi chutným každodenním čajem, který nevyžaduje jakékoli rozpoložení a nepočítá se s tím, že by se u něj scházela elita. Nerad bych, aby poslední řádek vyzněl tak, že Theudho napadám z jalovosti, spíše jsem již přestal věřit v cokoli skutečně revolučního v metalové muzice a Theudho pro mě zůstávají „jen“ velmi dobrými kovotepci.

„The Völsunga Saga“ je dílem skupiny, která je tvořena čtyřmi hlavními členy, přičemž kytarista hrál v ne zcela neznámé kapele Lion's Pride, což je přinejmenším zárukou jistých zkušeností :-). Není jediným, kdo má nějakou tu hudební historii za sebou, ostatní tři členové také nedrží nástroj prvně, což je v hudbě naštěstí jasně znát. Zde bych vyzdvihl velmi srozumitelný zvuk nahrávky, který dává vyniknout všem nástrojům naplno a to i ambientním plochám, které některé ze skladeb obohacují a umocňují tak majestátní atmosféru, kterou Theudho poměrně úspěšně budují. Theudho jsou překvapiví svým pojetím „ideologické“ stránky momentálního alba, jehož název je identický se starou germánskou ságou o Volsunzích – právě té je v albu dáván hlavní prostor a texty se nevěnuji ničemu jinému – převyprávějí starou báji. Toto je první bod, který mi je velmi sympatický, ač si kapela nevytváří vlastní světy, na kterých by stavěla koncepční alba, ale využívá již existující, o to však kvalitnější zdroje, kterými je s to vyjádřit svoji vlastní myšlenkovou základnu – nadšení pohanstvím, ásatrú a dalšími hodnotami starých časů.

Hudba Theudho je vzhledem k „obecné škatulce“ opět překvapující, ač nepřekypuje originalitou a nenabízí příliš toho, co bychom již neslyšeli. Spíše je určitou spojnicí mezi „poklady“, které černý kov za dobu své existence vynesl na povrch. Belgičani užívají jak kytarových sól, které jsou black metalu vzdálené na hony daleko, tak kláves a dominantních pagan metalových prvků, které se odrážejí v různých popěvcích a celkovém „feelingu“ skladeb, který je ve vzduchu po celou dobu točení se disku (přibližně 50 minut). Posluchačovi je podáván chutný koktail, který není žádnou šílenou kombinací a uspokojí spíše konzervativní duše, metalisty, kteří nehledají extrémnosti, ale spíše hudbu s duší, melodií a vlastní tváří.

Posun od předešlého alba je dle slov samotné kapely skutečně velký, pokrok byl učiněn především v kytarové hře, konkrétně v melodii – bohužel tuto informaci nemohu potvrdit, protože jsem se s předešlým albem doposud nesetkal. „The Völsunga Saga“ bych doporučil všem metalovým fanouškům, kteří si cení dobře odvedené práce a Nám „černooděncům“, kteří máme rádi Bathory, Falkenbach či Radigost, ačkoli jsou Theudho dosti jinde a nepříliš blízko černému kovu, který nejlépe reprezentuje zpěvákův frázující „zahavraněný“ hlas.. Ano, „The Völsunga Saga“ je dobrá deska, která se ještě lépe poslouchá...

K recenzi poskytl Nepherex prod.